Janáčkovo notové písmo – příspěvek
k proměnám jeho podoby
Miloš Štědroň
1: Dvojí Janáček
Detailní znalost Janáčkova života a tvorby díky úsilí
jeho biografů /Brod, Helfert, Vogel, Hollander, Racek, B. Štědroň, Tyrrell a
mnozí další/ nás opravňuje k jistým korekcím v chápání jeho
uměleckého vývoje i ve studiu proměn jeho tvůrčího typu. V tomto příspěvku
budeme sledovat proměny Janáčkova notového písma a jeho kreseb, náčrtů,
popřípadě ilustrací, kterých není mnoho, ale existují a opravňují nás
k jistým úvahám.
Proč dvojí Janáček? Zřejmě proto, že tato proměna a
dozrávání skladatele- ostatně probíhající u převážné většiny skladatelských generací-
je v tomto případě zvláště markantní. Rozdíl mezi mladým Janáčkem
s jeho kompozičními juveniliemi a skladatelem po roce
Janáček skladeb pražského sborníku z dob studií druhé poloviny 70. let 19. století je např. ve srovnání s obdobně juvenilním Dvořákem mnohem konzervativnější a konformnější, zvláště v oblasti instrumentální hudby má evidentně méně zkušeností. Pokusíme se zachytit bod tvůrčí proměny a aspoň v hrubých rysech přiblížit momenty krystalizace Janáčkovy originality. Předtím je možné apriorně pojmenovat pro hypotézu dvojího Janáčka soubory příčin proměny - jsou sociální, institucionální a individuální.
Sociální souvisejí s Janáčkovým postavením ve
fundaci a s jeho základními existenčními problémy během dospívání a při
budování vlastního postavení. S tím souvisí okruh institucionálních
problémů- snaha o vzdělání, vědecké zájmy, vstup do brněnského kulturního
života a aktivní podíl na řadě aktivit- nejdůležitější z nich je jistě
národopisná a sběratelská činnost. Způsob, jak ji Janáček chápal a provozoval,
je totiž diametrálně odlišný od dosavadního - jeho “terénní“ výzkum a splývání
s lícem i rubem folklóru a nejen folklóru je něčím, co mezi českými
skladateli nemohlo doposud existovat. Propojení sociálních a institucionálních
příčin je logické a přirozené a nebudeme je z pochopitelných příčin dále
v tomto příspěvku zkoumat. Jen upozorníme na to, že z individuálních příčin
na Janáčkovu proměnu nejvíce zapůsobil rozpad jeho rodiny, ztráta dětí a upnutí
se ke kompoziční činnosti.
V rovině individuálních příčin by bylo možné
pochopitelně sledovat srážky různých sociálních a mentálních postojů Janáčka a
rodiny Schulzovy, do níž se přiženil. I to v našem příspěvku pomineme a pokusíme
se připomenout onen již zmíněný bod stylové proměny konzervativního mladého
Janáčka na Janáčka 20. století. Nabízím k tomu v krátké ukázky a jako
vždy v takovém případě s plným vědomím rizika zploštění a
zjednodušení. Zde jsou:
Příklad 1
Na památku, 1887 ?, /Janáček Works, autoři: Nigel Simone, John Tyrrell a
Alena Němcová, A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček, Clarendon
Press, Oxford 1997, s.248, dále jen JW/
Příklad 2
Pilky. 1904, JW, s.263
2. Proměna duktu písma -
pokračování obrazu dvojího Janáčka
Když jsme se pokusili ukázat a částečně vyjmenovat stigmata proměny „prvního“ Janáčka na „druhého“ v rovině strukturálních a fenomenologických úvah, doveďme tuto myšlenku k závěrům v rovině, která je pro tento příspěvek nejdůležitější - u proměn Janáčkova notového písma a podob jeho grafického projevu. Co změnilo od základu Janáčkův rukopis a jak tato změna probíhala? Na první část otázky lze odpovědět celkem jednoznačně: byla to proměna skladatelské tvůrčí typologie a určitě souvisí především s Janáčkovou činností folkloristy, sběratele a i s jeho výzkum lidské řeči a vyvinutím zvláštních entit tohoto zkoumání, což jsou - jak víme - nápěvky mluvy. Ruku v ruce s tím jde i jeho literární činnost, kterou je po kritickém vydávání jeho literární ho díla potřeba dost podstatně přehodnotit. Tedy summa summarum: Janáček druhé poloviny 80. let a první poloviny 90. let XIX. století je v situaci, kdy neaspiruje primárně na kompoziční tvorbu, ale do popředí všech svých aktivit klade zachycování, studium a evidenci folklóru. Jeho přístup je neopozitivistický s jistými anticipovanými rysy předstrukturalistického myšlení. Lidovou píseň a vše okolo ní pojímá jako nikdo jiný před ním jako výsledek působení různých sil a zbavuje se romantických iluzí o její „neposkvrněnosti“ a „čistotě“. Protože střídá prostředí a zachycuje folklór v jeho všednodennosti, musí reagovat rychle, aby zachytil neopakovatelnost atmosféry, sónického objektu. Zde se mění jeho zápis z tradičního výborně čitelného a hratelného na zápis rychlých skic. Postupně si zvykne na tento styl skicování a v kompoziční činnosti k němu průběžně po roce 1900 stále častěji zapojuje montážní tektoniku. Montáž je vrstvení takto vznikajících objektů v atmosféře uvolněné harmonické vázanosti. Jaroslav Volek - jak často a rádi znovu připomínáme - to označil za proces, v němž harmonie ztrácí úlohu tektonicky zodpovědné vazby nebo se aspoň tato funkce tektonicky zodpovědné vazby oslabuje a přenáší i k jiným parametrům - k rytmu a barvě. Ve stylu klavírních skladeb vzniklých po roce 1900 je tento proces dobře sledovatelný a zde si ho také povšimli různí muzikologové. Za všechny připomínám Hanse Hollandera, který ve své monografii zkoumal klavírní styl a vedl jeho paralely s klavírní tvorbou Musorgského. V poslední době pak nelze nevzpomenout zejména anglického pianisty, skladatele a teoretika Thomase Adéle a jeho pozoruhodné studie“Nothing but Prunks and Puns“.[1]
Janáček „druhý“, skladatel montáže, nápěvků mluvy, které sice nepřecházejí podle skladatelova přání přímo do procesu tvorby, ale jsou – málo naplat- jakýmisi „okny do duše“ ať už subjektu či objektu děje, ale hlavně katalogem novodobých rétorických figur, jak si už dávno povšimli ti, kteří se zaobírají proměnami barokní hudby /W.Serauky/, tedy tento Janáček takto morfologicky vybaven a připraven i motivován začně vstřebávat okolní podněty světových vln verismu, impresionismu, expresionismu a posléze po roce 1918 i nové věcnosti a avantgardy 20. let.
Druhá část otázky - jak probíhala změna duktu písma - zná odpověď v podobě zachycení procesuality. Připadá mi to až komické, když znovu - a dělám to často - připomenu Eggebrechtovu tezi o tom, že jedinou „správnou“ definicí termínu jsou jeho dějiny. Postihnout tedy komplexně polohy této proměny duktu písma by znamenalo sledovat detailně systematicky vzorky písma a jeho strukturování v jednotlivých letech po roce 1900. To pochopitelně nemůžeme, ale můžeme nabídnout malou komentovanou antologii situací, k níž připojíme jako bonus i některé Janáčkovy kresby. Ty samozřejmě nehodnotíme a jako představitelé zcela laické hudební veřejnosti se z nich jen těšíme a nabízíme je k pozorování a introspekci.
3.
Antologie
Po několika teoretických úvahách a hypotézách lze nyní přejít k praktické části tohoto referátu. Jsou připraveny příklady, které mají doložit proces proměny duktu Janáčkova písma, jak jsme se to pokoušeli zachytit a motivovat.
Nejprve typ zcela konvenčního a krásně čitelného Janáčkova
rukopisu Z doby pražských studií na varhanické škole. Faksimilovaný Benedictus
je datován 17/2
Následují příklady z houslového koncertu Putování dušičky - Duše,
který Vznikal po Janáčkově anglické cestě na jaře
Resumé
Das Referat sollte auf meritorische Abänderung der Schrift von Janacek hinweisen, die mehrere Quellen hat – einer der Hauptanlässe ist die Umsetzung des schöpferischen Typs unter dem Einfluss von seiner Sammel- und Folklortätigkeit und in Folge der Herausbildung des Instituts von „Singweisen der Rede“ (nápěvky mluvy). Die Abhandlung ist gleichzeitig die Anregung für weitere Entwicklung von der Idee, dass es an der Zeit ist eine Anthologie von Ausschnitten des Janaceks Schriftductus und dessen Entwicklung anzuschaffen.
[1] Janáček solo piano music. In: Janáček Studies. Edited by Paul Wingfield, CUP - Cambridge University Press 1999.