W. A. Mozart a jeho současníci
v sólových skladbách pro kontrabas
Sólové skladby pro kontrabas nejsou
bohužel v dnešní době známy hudebním posluchačům tolik, jako sólové koncerty
např. pro housle či klavír. Přitom kontrabasové koncerty jsou svojí kvalitou naprosto srovnatelné s ostatními.
Proto jsem se rozhodl, že ve svém příspěvku zkusím tuto skutečnost napravit a
přiblížím alespoň několik z nich napsaných pro tento nástroj. V tomto roce si
připomínáme Mozartovské výročí a shodou okolností se první sólové skladby pro
kontrabas začínají objevovat právě v období hudebního klasicismu.
Kontrabas byl ještě v 17. století
využíván jako basový nástroj v různých instrumentálních orchestrech. Tato
situace se začala podstatně měnit v průběhu 18. století. Pro kontrabas se do
konce 18. století velmi často používal název violon. V orchestrální hře
se používal basový klíč. Violon zněl podobně jako kontrabas, jelikož však měl
kvartoterciové ladění, tak jeho prstoklady byly odlišné od prstokladů dnešních.
Naproti tomu v partu sólového violonu se používal klíč houslový. Kontrabasista
Martin Zpěvák ve své práci podává jedno z možných vysvětlení, proč se používal
houslový klíč: „... aby bylo na první pohled jasno, že violon hraje sólově“.[1]
Ve druhé polovině 20. století dochází k
prosazování kontrabasových koncertů z období klasicismu, což velmi úzce souvisí
s rozmachem sólové hry na kontrabas. V tomto období jsou objevovány kdysi
zapomenuté klasické koncerty. Vzniká zde však jeden velmi zásadní problém.
Vydavatelé i samotní interpreti řeší, jak
skladby z doby klasicismu vhodně upravit. Tyto skladby jsou v dnešní
době jen velmi těžce hratelné v důsledku neznalosti již zmíněného způsobu
notace. Při úpravách violonových skladeb dochází často k nepřesnostem a někdy i
k zásadním chybám změnami flažoletových pasáží a hlavně změnami tónin. Jako
příklad je možno použít kontrabasový koncert Jana Křtitele Vaňhala. V
současnosti se můžeme setkat s dvojím provedením tohoto koncertu, tj. v
tóninách E dur i D dur.Počátkem 60. let 20. století se Heinz Hermann z
drážďanské akademie rozhodl vydat koncert tiskem a s největší pravděpodobností
zvolil následující postup:
1) Zajistil si kopii dochovaného rukopisu z
archivu ve Schwerinu. Zde je originální kontrabasový part zapsán v tónině D
dur. a orchestrální doprovod v Es dur.Vysvětlení této nesrovnalosti je velmi
snadné, pokud jsme si vědomi, že Sperger používal v některých případech
scordaturu. Rovněž je důležité vědět, že rozhodnutí hrát koncert bylo učiněno
až později. Rukopis partitury je totiž psán v D dur a jednotlivé party nástrojů
v orchestru byly poději přepsány do Es dur. K tomuto kroku vedla Spergera
zřejmě snaha o prosazení zvuku sólového nástroje už třeba tím, že mohl hrát na
prázdných strunách a v odpovídajících flažoletových rozkladech to, co
doprovázejí houslisté, violisté, violoncellisté a dokonce i tutti kontrabasisté
museli hrát za pomocí prstokladů.
2) H. Hermann si vzal svůj kontrabas se
sólovým laděním a přehrál si koncert běžným způsobem čtení. To znamená, že mu
původní part psaný v D dur zněl v E dur. Obtížněji hratelná místa nepatrně
opravil a nechal vypracovat klavírní výtah. K potvrzení správnosti všech
postupů přispěla i grafická podoba zápisu orchestrálního doprovodu. Z Es dur se
změnou béček na křížky stala E dur.
Přestože tento způsob přepisování
violonových partů není správný a byl použit kromě Vaňhalova Koncertu ještě u
dvou Koncertů Karla Ditterse von Ditterdofa, má dodnes celou řadu příznivců. Je
zcela jasné, že řešení tohoto problému při přepisu skladeb pro kontrabas
vyžaduje mnoho kompromisů. Je třeba respektovat fakt zásadního významu a to
ten, že vrchní struna violonu a dnešního sólového kontrabasu je totožně naladěna – na tón „A“. Tomuto faktu
je nutno přizpůsobit čtení zápisu a naučit se číst violonové party tak, aby
zněly v původní tónině. Rovněž je třeba použít správné klíče a správně opravit
předznamenání skladby.
Obrázek 1: Mozart (J. Lange 1789)
Jedna z prvních sólových skladeb pro
kontrabas, která vstoupila do kontrabasové literatury, je
árie Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791) „Per questa bella
mano“ pro bas, kontrabas a orchestr
(obsazení orchestru: smyčce, flétna, 2x hoboj, 2x fagot, 2x lesní roh).
Sólista
pěvec a kontrabas obligato (označení obligato v operách a
kantátách 17. - 18. století označovalo koncertantní part sólového nástroje). Na
titulní straně autografu partitury této árie je uvedeno místo a datum vzniku
skladby: Vídeň, 8. března 1791. Mozartova Árie je napsána v tónině D dur a má
dvě rozdílné části: Andante a Allegro. Po osmitaktové předehře orchestru se
rozezní kontrabas, jehož part začíná dvojhmaty v triolách. Part je zapsán tak,
jak bylo zvykem v zápisech této doby – zapisoval se ve vysokých polohách
violoncella, v houslovém klíči, avšak hraném o oktávu níže.
Po deseti
taktech provedeného sólovým kontrabasem začíná srovnávání dvou sólistů. O
technických obtížích kontrabasového partu se můžeme přesvědčit v 26. - 29.
taktu. Jestliže v Andante nepředstavují dvojhmaty žádný technický problém, tak
v Allegru jsou při hře na kontrabas velmi složité (viz 28. takt této části).
Koncert pro kontrabas rovněž napsal Joseph
Haydn (1732 – 1809). V jeho tématickém katalogu je uvedeno pouze vstupní
téma, které tvoří dohromady pouhých osm taktů.
Zbylá větší část koncertu se bohužel nedochovala. V literatuře, která se
J. Haydnovi věnuje, se nejednou zmiňuje
jeho Koncert pro kontrabas. B. Dobrochotov se počátkem 70. let 20. století
domníval, že Haydnův Koncert pro kontrabas je uložen v Meklenburské knihovně ve
Schwerinu[2].
Někteří
autoři uvádějí (jako např. J. Kment[3]), že jej hrál společně s koncertem Jana
Křtitele Vaňhala ve Varšavě
kontrabasista J. Kämpfer v dubnu 1781.
První větší okruh skladeb pro sólový
kontrabas vznikl v souvislosti s rozvojem a působením tzv. Vídeňské
kontrabasové školy. Pro dnešní české kontrabasisty je velni podnětná
skutečnost, že tuto kontrabasovou školu tvořili čeští kontrabasisté a
skladatelé.
Typickým příkladem koncertu pro kontrabas
byl Koncert D dur pro kontrabas českého
skladatele Václava Pichla (1741 – 1805). Jeho koncert má tři části.
Hudba se zde jeví jako typický obrázek rané vídeňské klasiky. Part sólového
kontrabasu je značného rozsahu. Ve všech částech koncertu jsou předepsány
kadence, které nejsou napsány autorem. O charakteru faktury první části vypovídá to, že se zde nacházejí technické
obtíže, které jsou reprezentovány šestnáctinovými triolami.
Druhá
část tohoto koncertu s názvem Andante molto, má charakter noční serenády. V
celé této větě zní klidná melodie, která je mírně variovaná v následujících
složení a místy je provedená v prvním plánu. Třetí věta (Presto) tvoří radostný
závěr celého koncertu. Je psána ve svižném tempu a je velmi obtížná, takže ji
může zahrát pouze technicky dobře vybavený kontrabasista.
V
Pichlově koncertu se objevují dvojhmaty a flažolety, které se již objevují v
Koncertě jeho současníka, rovněž českého skladatele patřícího k vídeňské škole,
Jana Křtitele Vaňhala (1739 – 1813). Vaňhalův Koncert pro kontrabas je umělecky
i technicky zajímavější než Koncert pro kontrabas již uváděného Václava Pichla.
Vaňhalův koncert má rovněž tři části.
První část představuje dle provedení velmi obtížné části, zejména při opakování
hlavního tématu, které se hraje o kvintu výše. Ve všech částech tohoto vydání
jsou rozvinuty kadence. Je velmi zajímavé, že skladatel poprvé v kontrabasové
literatuře použil dvojhmaty a flažolety. Velmi obtížná na interpretaci je třetí
část, ve které jsou zakomponovány skoky, flažolety i dvojhmaty.
U Dittersdorfa nacházíme ještě další dva
koncerty pro kontrabas a orchestr – Es dur a E dur. Je zjištěno, že celá
partitura prvního z koncertů, kromě sólového nástroje, byla v originále zapsaná
Es dur, avšak part sólového nástroje byl napsán v tónině D dur. Partitura
druhého Koncertu je napsána v tónině D dur. V současnosti redaktor prvního
vydání uchoval tonálnost zápisu sólového partu, ale přeměnil obvyklé sólové
ladění výše než u originálního vydání.Ve spojitosti s tímto aktem byl celý
orchestr transponován do tóniny E dur.
Velmi cenné jsou kontrabasové koncerty
rakouského skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa (1739 – 1799). Jednou z jeho
nejhodnotnějších skladeb je Sinfonie D dur, která byla napsána jako
dvojkoncert pro violu, kontrabas a orchestr. Tato skladba se dochovala do
dnešních dob ve šverinské knihovně. Na původním titulním listu si můžeme
přečíst: „Sinfonia in D pro koncertní kontrabas a violu,
2 housle, violu, kontrabas, 2 hoboje, 2 lesní rohy. Pod označením bas, tak jako
skladeb W. A. Mozarta a J. Haydna, se skrývá part violoncella a o oktávu níže
hrající kontrabas. Tato Sinfonia
se skládá celkem ze čtyř vět. V první větě, Allegro, po 16 taktech předehry
nastupují sólové nástroje s čtyřtaktovým hlavním tématem. Poté začíná
„soutěžení“ mezi oběma sólovými nástroji. Je zajímavé, že v první části je part
kontrabasu rozvinutější než part violy.
Druhá věta s názvem Andantino in A je zajímavé z jednoho důvodu. První i
druhé housle hrají jednu melodickou linku, sólová viola v celé větě kopíruje
jejich part, avšak o oktávu níže a sólový kontrabas tvoří melodii.V provedení
třetí věty (Menuet D dur) kontrabas nehraje. Zato v triu vystupují pouze
dva nástroje: kontrabas hraje sólo a viola jej doprovází. Čtvrtá část Allegro
ma non troppo je po hudební stránce nejslabší částí. Úvodní
takty této věty nám připomínají tarantellu. Vrchní struna je očividně
„A“. Jinak se v této větě vyskytují nepohodlné skoky. Tato část při hře na
současném kontrabasu představuje neobyčejnou obtíž. Jestli v předchozích částech
sólové výstupy byly podpořeny orchestrem, tak ve Finále jsou v orchestru
pomlky. Sinfonia s koncertantními nástroji zaujímá přední místo v repertoáru
kontrabasu.
Oba Dittersdorfovy koncerty mají po
formální stránce oddělené části, v uspořádání cyklu a stylu hudby jsou
analogické se Symfonií s koncertantními nástroji. Hudba koncertu D dur je
protkána bohatými melodiemi a zdálo by se, že není složena z těžkých, složitých
prvků.
Velmi zajímavou postavou v dějinách
kontrabasu je Johann M. Sperger, který byl velmi plodný skladatel a pro
kontrabas napsal velké množství kvalitních skladeb. V počtu skladeb se dnešní
literatura rozchází. V práci profesora Jiřího Bortlíčka[4] a u Martina Zpěváka[5] se setkáme s číslem 17 u kontrabasových
koncertů, kdežto Jan Kment uvádí celkem 18 Koncertů pro kontrabas.[6]
Vzhledem
k výše uvedeným skutečnostem bych se zde zmínil jen o některých skladbách:
a) První
koncert je zajímavý tím, že Sperger v původním rukopisu použil v názvu slovo
Violone, které později přeškrtnul a
nahradil jej slovem Contrabasso.
b) V
Koncertu č. 2 je zajímavé že sám autor měnil některé fráze v souvislosti s
transpozicí
doprovodu z D dur do Es dur.
c) Koncert
č. 4 podle Spergerova vlastního označení, avšak podle data vzniku jde o třetí
(napsán v červenci 1778 v Bratislavě),
je trojkoncertem pro flétnu, violu a kontrabas).
d) Šestý
koncert je napsán v dosti nezvyklé G dur. Byť se jedná o tóninu, která je od
základní
violonové tóniny D dur vzdálena jen o jeden
křížek, tak neposkytuje takové technické
možnosti, jako například o tentýž jeden
křížek vzdálená tónina A dur.
e) V
tónině A dur napsal Johann Sperger svůj 11. Koncert, který byl jako jediný
vydán tiskem
v edici Pro Musica Leipzig – Berlín v
přepracování Erwina Müllera. Byl vydán po roce
1790.
f)
Dvanáctý koncert je napsán v tónině D dur s půlmetrovou scordaturou a jsou k
němu ještě
přiloženy skizzy kadencí k prvním dvěma
větám.
g) Koncert
č.
koncertu Sperger poději upravil a použil ve
své další skladbě, která nese název Sonáta pro
violoncello a kontrabas.
Sólový kontrabas najdeme i u dalších
skladeb Johanna M. Spergera. Můžeme zde jmenovat např. Tři árie, Kvartet pro
hoboj, housle, violu a kontrabas, Duet pro kontrabas a violu, 3 sonáty pro
violu a kontrabas a mnoho dalších.
Velmi důležitou úlohu při rozvoji sólové
hry na kontrabas na přelomu
Prací o kontrabasových koncertech je v
současné době stále málo. Ty práce, které byly vydány v češtině, vyšly v malém
nákladu a jsou již dávno rozebrány. Zahraniční literatura je dostupná ještě
méně než česká. Existují jen dvě základní zahraniční publikace (německy a
rusky), které jsou jednak nedostupné pro širší veřejnost, nebo pokud jsou k
dostání, tak se jejich cena pohybuje téměř v astronomických částkách. Jako
příklad bych rád uvedl publikaci Alfreda Planyavského Geschichte des
Kontrabasses, které vyšla v Tutzingu roku 1970. V současnosti ji na svých
internetových stránkách nabízí jedno z největších brněnských knihkupectví. Cena
této knihy je však 7.800,- Kč. Za takovou cenu si ji těžko může někdo pořídit,
obzvláště studenti, kteří chtějí tuto tématiku dále rozvíjet. Byl bych velmi
rád, kdyby se tato situace v dohledné době zlepšila. Jedním z mála, kteří mají
chuť se tímto oborem zabývat a vydávat alespoň drobné práce z oboru Dějiny
kontrabasu, je prof. Mgr. Miloslav Gajdoš z Konzervatoře Kroměříž. Kéž by se
objevili další takoví nadšenci a zasloužili by se o větší popularizaci tohoto
nástroje. Rád bych k tomu alespoň trochu přispěl.
Obrázek 2: Dopis Mozarta F. Hofdemelovi,
1789
V tomto příspěvku jsem se snažil v
krátkosti na několika stránkách přiblížit kontrabasové koncerty skladatelů,
kteří byli současníky W. A. Mozarta. Chtěl jsem připomenout, že i
kontrabasová literatura je srovnatelná s literaturou ostatních sólových
nástrojů. Kontrabas má, bohužel, zatím takové postavení, že mnozí hudebníci i
širší veřejnost se domnívají, že jde pouze o doprovodný nástroj. Opak je
pravdou. Je velký rozdíl mezi kontrabasem – doprovodným nástrojem a kontrabasem
– sólovým nástrojem. Jde o vysoce kvalitní kontrabasové skladby, které mohou
obohatit posluchače po všech stránkách.
Literatura
Bortlíček,
Jiří: Dějiny a literatura kontrabasu, Brno 1984
Dobrochotov,
Boris Vladimírovič: Istoria i metodika kontrabasa, MUZGIS 1974
Gajdoš,
Miloslav: Slovník kontrabasistů, Kroměříž 1994
Hertl,
František: Kontrabas jako nástroj komorní a koncertantní, Sborník JAMU 1959
Kment,
Jan: Nejhlubší z rodu smyčců, Editio Supraphon 1988
Planyavski,
Alfred: Geschichte des Kontrabasses, Tutzing 1970
Trumpf,
Karl: Verzeichnis der Kontrabass-Kompositionen von Johann Sperger, Schwerin
1970 (autograf)
Warnecke,
Friedrich: „Ad infinitum“. Der kontrabass,seine Geschichte und seie Zukunst,
Hamburk 1909
Zpěvák,
Martin: Kontrabas renesance, baroka a klasicismu, BCK Kroměříž 1997
Obrazová
příloha čerpá z následující literatury:
JANSEN, J. Wolfgang Amadeus Mozart. 1. vydání. Köln : Taschen, 1999. 96s. –
obr. 1
Kol. autorů, Mit Mozart durch das Jahr 2006, 1. vydání. Kastel :
Bärenreiter-Verlag, 2005. – obr. 2
Resumé
In my
article, I have tried to introduce several significant double-bass concerts for
double-bass from the classicist period there. Even though they are not generally
known, I believe they should not be forgotten and they should be appeared on
the concert podiums more often; they would enrich the cultural insight of the
listeners and they would complete the cognizance or understanding of the
variety of musical production in the classicist period.
Tento článek vznikl jako výsledek řešení
výzkumného fakultního projektu financovaného PdF MU - č. 22/06, název projektu
„Hudba W. A. Mozarta a jeho současníků“.