Chemická termodynamika a termochemie

  • Již v 17. století vyslovili vědci názor, že teplo je výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky (R. Hooke, R. Boyle, J. Locke, I. Newton i M. V. Lomonosov a další). Avšak tento dnes přijímaný kinetický názor byl až do poloviny 19. století zatlačován fluidovou teorií.
  • Podle ní byla podstatou tepla nevažitelná všudypřítomná substance - fluidum (též calor, calorique, termogen apod.). Práce tepelných strojů se pak konala přechodem tepelného fluida z místa s vyšší teplotou do místa s nižší teplotou. K zastáncům fluidové teorie patřili např. G. Galilei nebo A. L. Lavoisier.
  • Důležitým pokrokem bylo v 18. století rozlišení pojmů teplota a množství tepla anglickým chemikem J. Blackem.
  • A. L. Lavoisier a P. S. Laplace položili základy termochemie a odvodili první termochemický zákon. Tento zákon experimentálně potvrdil ruský chemik H. G. Hess, který roku 1840 formuloval druhý termochemický zákon. Tento empiricky objevený zákon byl později teoreticky vysvětlen objevením zákona o zachování energie a z něj vyplynul závěr, který dnes označujeme první věta termodynamická (1851). Výchozími pracemi pro objev a formulaci druhé věty termodynamické byly práce matematika S. Carnotta o účinnosti tepelných strojů (1824). Její výklad a matematickou formulaci podali v 50. letech R. Clausius a W. Thomson. K matematickému důkazu této věty zavedl Clausius novou veličinu – entropii.
  • Zpočátku se využívalo závěrů druhé věty termodynamické k výpočtům týkajícím se tepelných strojů, později začala zasahovat termodynamika do chemie a chemické technologie. Práce A. Horstmanna, J. W. Gibbse, H. Helmholtze, J. H. van´t Hoffa, S. A. Arrhenia umožnily vyvozovat soudy o uskutečnitelnosti a o rovnovážné konstantě vratné reakce.