Siemens-Martinův proces

  • Při zkujňování železa v Siemensově-Martinově peci (1878) se železo tavilo účinkem tepla vznikajícího přímo průchodem elektrického proudu surovým železem, nebo nepřímo vznikem elektrického oblouku nad povrchem železa.
  • Siemens-Martinská pec je pec s uzavřeným tavným prostorem, který spočívá na ocelové nosné konstrukci a je vyzděná nebo vypěchovaná ohnivzdorným materiálem. To je obvykle na bázi magnezitu (proces zásaditý) nebo křemíku (proces kyselý). V podélné stěně pece jsou pracovní otvory uzavřené dveřmi. Tyto slouží k plnění pece vsázkovým materiálem a k údržbovým pracím Podle druhu použité vyzdívky a chemických vlastností strusky, tj. její bazicity (poměr zásaditých a kyselých oxidů), se rozlišuje proces kyselý a zásaditý. V praxi je rozšířen proces zásaditý, který umožňuje odsíření a odfosfoření taveniny. Jako vsázkový materiál slouží ocelový odpad (šrot), surové železo v pevné nebo roztavené formě. Jako struskotvorné přísady jsou používány pálené vápno (CaO), vápenec (CaCO3) a železná ruda.
  • Výše uvedené metody výroby oceli se staly zastaralými s příchodem Linz-Donawitzova procesu (50. léta 20. stol.) a metod z něj vycházejících. Linz-Donawitzův proces je založen na skutečnosti, že profukování kyslíku roztaveným surovým železem snižuje obsah uhlíku ve slitině a mění ji na nízkouhlíkovou ocel. Proces se nazývá „basic“ díky bazicitě použitého žáruvzdorného materiálu (oxid vápenatý a oxid hořečnatý) pro nádobu s roztaveným kovem. Předností této metody je skutečnost, že kyslík hnaný do pece nezanáší do taveniny tolik nečistot jako vzduch, který používaly dřívější metody.
  • Siemensův-Martinův způsob vytlačil bessemerační proces díky hospodárnějšímu provozu a snadnější regulaci složení oceli.