Teorie kyselin a zásad

  • Arrheniova teorie elektrolytické disociace vedla k definici kyselin a zásad založené na povaze iontů, vznikajících při autoprotolýze vody (H+, OH-). Umožnila kvalitativně vyjádřit kyselost a zásaditost vodných roztoků (zejména poté, co byl zaveden pojem pH S. P. L. Sörensenem roku 1909), počítat hodnoty disociačních konstant, vysvětlit hydrolytické děje a byla jako jediná teorie uznávána až do dvacátých let 20. století. Studium nevodných roztoků kapalných systémů, se kterým se začalo začátkem 20. století, však vedlo k poznání, že acidobazické vlastnosti látek nejsou vázány jen na vodu a vodné roztoky, ale lze je dokonce studovat i u aprotických rozpouštědel.
  • Nově vyslovené teorie kyselin a zásad vycházejí ze snahy po obecnějším chápání těchto pojmů, než to umožňovala Arrheniova teorie.
  • V roce 1923 formuloval dánský fyzikální chemik J. N. Brônsted a nezávisle na něm i Angličan T. M. Lowry tzv. protolytickou teorii, podle níž je kyselinou látka uvolňující proton, a zásadou látka, která tento proton váže. Kyselina a z ní vzniklá zásada tvoří tzv. konjugovaný pár. Kyselinami a zásadami mohou být jak neutrální molekuly, tak i kladné nebo záporné ionty. Protolytická teorie rozšířila aplikovatelnost pojmů kyselina a zásada na všechna protogenní rozpouštědla.
  • Obecnější teorie je teorie rozpouštědlová, jejíž základy položil roku 1924 Franklin a rozpracovali ji Američané H. P. Cady a H. M. Elsey v roce 1928. Podle této teorie je kyselinou látka zvyšující koncentraci kationtů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo; zásadou je látka, zvyšující koncentraci aniontů, charakteristických pro čisté rozpouštědlo.
  • Jiný typ obecných teorií kyselin a zásad představují teorie elektronové, vycházející z donor-akceptorních vlastností látek. Podle G. N. Lewise je možno kyselinu považovat za látku přijímající elektronový pár, zásadou je látka, která elektronový pár dodává.