Historie objevů vitaminů sahá zpět několik tisíciletí. Skutečně vědecké studium však bylo umožněno až rozvojem chemie v 19. století a vyvrcholilo objevem jednotlivých vitaminů, které byly zpočátku pojmenovány podle abecedy v tom pořadí, jak byly objeveny: A, B, C, D, E. Chorobné projevy výživových nedostatků, označované kdysi jako "utajený hlad", byly však ve svých nejrůznějších formách známy většinou již odpradávna.
Skorbut (způsobený nedostatkem vitaminu C) znali prý již antičtí lékaři, např. Hippokrates, Plinius, Marcellus a jiní. V Caesarových armádách byl skorbut pokládán za nepřekonatelného nepřítele. Byl největší pohromou mořeplavců 15. a 16. století (výpravy Magellanovy, Vasca da Gamy, Krištofa Kolumba). Po staletí byl však skorbut hrozbou i pro obyvatele měst a dokonce i zemědělských krajů. Celokontinentálně se šířící epidemie jako důsledky avitaminóz nejrůznějších typů probíhaly zcela bez zábran zejména v době hladomoru a staly se příčinou strašlivého utrpení obyvatel různých zemí i světadílů. V druhé polovině 19. století např. publikuje Jean-Baptista Dumas svá pozorování, týkající se nezbytných, tehdy ještě neidentifikovaných faktorů v mléce. Hlad při obléhání Paříže totiž donutil obyvatele města nahradit mléko pro děti jakousi slazenou emulzí. Následkem této záměny došlo k hromadnému umírání dětí, ačkoliv "saccharine emulsion" obsahovala vše, co tehdejší věda pokládala za nezbytné pro život a pravděpodobně byla i po jiných stránkách zdravotně nezávadná. Nepřetržitý výskyt skorbutu v Evropě byl omezen až zavedením brambor jako jedné ze základních složek potravy obyvatelstva v 17. a 18. století.
Jen ojediněle jsou zaznamenány některé úspěchy empirické prevence nebo terapie skorbutu. Např. Jacques Cartier uměl již v roce 1536 na cestě do sv. Vavřince v Kanadě své námořníky postižené skorbutem vyléčit odvarem z borového jehličí (na radu Indiánů). Jedním z prvních pokusů o záměrnou prevenci skorbutu bylo opatření Sira Jamese Lancastera v roce 1601, který nařídil pravidelný příděl pomerančů a citrónu ve stravě posádek britského obchodního loďstva v Indii. Během 17. století se tato praxe rozšířila také mezi námořníky Holandska a jiných států. Teprve v roce 1904 se však šťávy z citrusových plodů stávají pravidelnou složkou denní potravy celého britského námořnictva.
Ještě v polovině 18. století se názory lékařů na prevenci a léčbu skorbutu radikálně liší. Například rakouský lékař J. G. H. Kramer nebo holandský badatel J. F. Bachstrom doporučují jako jediný spolehlivý lék proti skorbutu dostatek čerstvé zeleniny a ovoce v potravě. Jiní vlivní lékaři, např. H. Boerhaave, R. Mead nebo J. Cook však pokusy o léčbu skorbutu pomeranči odsuzují. Podle Cooka prý čerstvá voda a čistota mají pro námořníky větší cenu než ovoce a zelenina.
Etymologie slova "skorbut" je zajímavá. Toto slovo pochází snad ze staroholandského "scherbuyck", což znamená "praskání břicha" (scheuren = praskati, buyck = břicho). Podle jiného vysvětlení pochází slovo "skorbut" z označení "Scharbock", které zavedl Enricus Cordus v roce 1534. Etymologie českého slova "kurděje" je méně jasná. Kmen "kurd-" snad také souvisí se staroholandským "scherbuyck". Koncovka "-ej" připomíná "dýměj" (boulovatý mor). Slovo "kurděj" se údajně vyskytovalo v češtině už v 15. století a označovalo boule na nohách koní a na stromech. Ze slovanských jazyku má slovo "kurděje" kromě češtiny jen polština.
Za poznámku stojí, že sám název vitaminu C – "askorbát", "kyselina askorbová" zavedli až Szent-Györgi a Haworth v roce 1933 pro označení antiskorbutického vitaminu, tedy "kyselina askorbová" (řecky "a" = "proti").
Vlastní historie antiskorbutického faktoru začíná na počátku 20. století, kdy se norští badatelé Holst a Frölich pokoušeli umělou dietou vyvolat beri-beri u morčat, ale místo toho vyvolali skorbut. Morče totiž, podobně jako člověk, není schopno ve svém organismu askorbovou kyselinu vytvářet a musí ji proto přijímat s potravou.
Intenzivnější chemický výzkum antiskorbutického vitaminu začal až po první světové válce. O izolaci vitaminu C a následnou charakterizaci jeho vlastností se v té době pokoušela řada badatelů, mezi jinými také Z. Z. Zilva v Anglii a N. Bezssonoff ve Francii. Bezssonoff sice již v roce 1925 oznámil izolaci krystalického vitaminu C, avšak izoloval jej pouze v nepatrném množství a často měnil názor na jeho povahu, takže jeho zjištění zapadla. Jeho přínosem však zůstává objev prvního činidla na vitamin C (kyselina molybdenofosfowolframová). Zilvovi se podařilo připravit z citrónů koncentrované preparáty vitaminu C a na základě toho určit některé vlastnosti tohoto vitaminu, například jeho podobnost s cukry a silné redukční vlastnosti, zejména v alkalických roztocích. Izolovanou látku označil jako "redukující faktor" a pokládal ji zprvu za totožnou s hledaným vitaminem. Když později zjistil, že redukční schopnost a antiskorbutický účinek jeho preparátů nejsou vždy souběžné, došel k mylnému názoru, že "redukční faktor" je jen ochrannou látkou zajišťující účinnost vlastního vitaminu.
V roce 1928 se maďarskému chemikovi Albertu Szent-Györgimu podařilo izolovat z kůry hovězích nadledvinek (v nadledvinkách je obsah askorbové kyseliny např. v lidském těle vůbec nejvyšší, ale stále ještě neznáme důvod), z pomerančů, zelí a paprik kyselou látku empirického vzorce C6H8O6 snadno podléhající oxidaci. Nazval ji "kyselina hexuronová". Vyslovil sice názor, že tato látka, vykazující stejné chování jako Zilvou připravené koncentráty vitaminu C, je totožná se Zilvovým "redukujícím faktorem", ale Zilvova autorita způsobila, že tato správná hypotéza byla zprvu zavrhována. Totožnost vitaminu C s "kyselinou hexuronovou" a s "redukujícím faktorem" byla dokázána až v roce 1932 několika skupinami pracovníků. V roce 1933 změnili Szent-Györgi a Haworth původní název "kyselina hexuronová" na jméno dnes běžně užívané – "kyselina askorbová".
Ještě v roce 1933 byla zásluhou několika skupin pracovníků vyřešena struktura askorbové kyseliny a v témže roce byla potvrzena syntézou, kterou provedli souběžně Reichstein s Grüssnerem a Haworth s Hirstem (za zmínku stojí, že až do současné doby se askorbová kyselina vyrábí v podstatě ustáleným způsobem, který popsali Reichstein a Grüssner). V roce 1934 byla poprvé vyslovena domněnka o existenci vázané formy askorbové kyseliny v přírodních zdrojích, jejíž existence byla prokázána na přelomu 40. a 50. let. Tato forma vitaminu C byla nazvána "askorbigen".
Práce publikované v posledních dvou desetiletích ukázaly, že rozsah působnosti askorbové kyseliny je daleko širší než prevence skorbutu. Stále oprávněnější se zdá být žert odborníků, že je snazší vyjmenovat metabolické pochody v lidském organismu, kterých se askorbová kyselina neúčastní, než naopak. Askorbová kyselina může příznivě ovlivňovat přenos nervových vzruchů, zasahuje do detoxikace histaminu, řady farmak a cizorodých látek v organismu, spolu s vitaminem E inhibuje tvorbu nitrosaminu, stimuluje imunitní systém organismu, snižuje obsah cholesterolu v krvi a účastní se také biologických procesů, které se podílejí na rezistenci proti nádorovému bujení.
Názory odborníků na doporučované denní dávky askorbové kyseliny se různí, je však zajímavé, že doporučená množství jeví s časem mírně rostoucí tendenci. Hypervitaminóza C sice není známa, avšak podávání nadměrných dávek vitaminu C bývá spojeno se střevními a jinými obtížemi, případně se zvýšeným rizikem tvorby močových kamenů. A konečně není jisté, zda na velké dávky vitaminu C nevzniká návyk, takže po jejich přerušení by na tom člověk mohl být hůře, než když je začal užívat.
Literatura:
1. Peňázová H.: Vitamín C – pohled do historie. Chemický občasník 5, 37-39, Paido, Brno 1997.
2. Fragner J. a kol.: Vitaminy. Jejich chemie a biochemie I. s. 15-17, NČSAV, Praha 1961.
3. Fragner J. a kol.: Vitaminy. Jejich chemie a biochemie II. s. 690-691, NČSAV, Praha 1961.
4. Kulhánek M.: Vitamin C v současnosti: Technologie a biologické aktivity. Chemické listy 85, 598–613 (1991).
5. Schreiber V.: Vitaminy. Kdy – jak – proč – kolik. s. 14-16, s.63-68, Nakladatelství H&H, Jinočany 1993.