Obvyklá představa o transformaci literárního díla do výtvarného vyjádření spočívá v tom, že realizací této transformace by mělo být
zobrazení děje, postav či prostředí ve formě kresby, malby či grafiky. Zřídka se stává reakcí na literární dílo socha, objekt či
instalace nebo performance.
Morgensternovy básně inspirovaly studenty k právě k posledně zmíněné akční výtvarné formě vyjádření. Několik jeho básní, které si
sami vybrali, se pokoušeli převést do performance už v samotných seminářích didaktiky (Intermediální výukové modely). K závěrečné
prezentaci si pak vybrali báseň Naturspiel. Pokud chceme reflektovat podobu stejnojmenné performance, která byla provedena 14.11.2007
v 16,30 hod v ateliéru malby na katedře výtvarné výchovy, je třeba předeslat, že výtvarná performance znamená poněkud něco jiného než
například dramatizace básně. Krátce vyjádřeno, je performance jakýmsi „neobvyklým zrcadlem básně“, jejím smyslem je pouze symbolicky ne
dramaticky zpřítomnit obsah básně, přičemž záměrem účastníků není pouhá ilustrace textu, ale rovnocenné ztvárnění jeho obsahu V případě
Morgensternovy básně Naturspiel vycházeli autoři performance z myšlenky zhmotnění – materializace už samotného názvu básně. Jejich piece
byl opozitem jakési rétoriky opěvování přírody. Šlo jim o uskutečnění fyzického pro pojení těla a přírodnin – hlíny, vody. V básni se
hovoří o přírodní hře zaležené na záměně povrchu těla zvířat (kuře, pes), ovšem v performance právě figury zvířat nehrály žádnou roli,
důležitá byla symbolika barev, která byla zvýrazněna v samotném body artu. Inverze barev, inverze čistého a „pošpiněného“, inverze těla
a země (vrcholící až po oficiálním ukončení performance v zabalení jedné aktérky do hlíny a posypání její hlavy zeminou) byla uskutečněna
zcela „in natura“. Hra, jejímž hlavním znakem je „chovat se jako“ byla převrácena ve skutečnost. V tom tedy tato performance nebyla v
žádném případě alegorickou dramatizací, nýbrž zcela nečekaně se stala skutečností. Zatímco herec odhazuje masku a kostým hned po
představení, zbavuje se líčidel ilustrujících jeho roli, performerky se svého potřísnění hlínou hned tak zbavit nemohly a ani nechtěly.
Dokonaná přeměna bílého v černé, jakési proměnění se těla v zemi (tato proměna byla zřejmě hapticky pociťována jejich těly) pokračovala
ještě nějakou dobu po ukončení „představení“ volnou hrou spočívající v zasypávání se hlínou, balení do hlíny a pomazávání se hlínou.
Transformace textu básně do fyzické akce byla však provázena ještě vokální a instrumentální hudební improvizací. Zvuk byl zde významnou
komponentou, neboť stejně tak jako pohyb těla i zvuk ať už jde o lidský hlas nebo nástroj (zde bylo použito bubnu a violoncella) –
to vše způsobuje vznik vibrací posilujících vjemy a prožitky samotných aktérů i diváků. Význam při všech prováděných úkonech –
zvukových, pohybových, obrazových i verbálních projevech zde měla i jejich bohatá dynamika. Chvílemi byli diváci napjati tichem a pomalými
pohyby, chvílemi zase až doslova atakováni výbušností různých projevů, v jednom momentě došlo o náhlé rozhození hrsti hlíny do publika,
což způsobilo mírný rozruch.
Performancí Naturspiel měli z mého pohledu být všichni zúčastnění i přihlížející znovu na určitém místě a čase přesdvědčeni o nezvratné
síle procesů, které si příroda vymiňuje sama. Člověk je pouze jejich součástí, může je svou intuicí předvídat, intelektem reflektovat,
patrně je však zcela naivní, že by je mohl ve své podstatě řídit.
V Brně 20.11.2007
Hana Babyrádová
|