Tvorba inspirovaná poezií. Ukázky poezie
Karel Šiktanc – Heinovské noci
Zase byl červen
Lustry višní
A u Vališů voněl klíh
A ženské nesly přes dvůr seno
na prsou ve dvou náručích
Zase byl červen
Stmívalo se
A kočí vyšli z předsíně
A u Jelínků někdo zdvihl
svatební kytku ze skříně
hořela bílá
v temném okně
když jeli chlapi na noční
A Hořešovských chlapec plakal
že je mu teprv čtrnáct dní
A Rudolf Suchý
šeptal Bohu
že předá statek synovi
A zhasiv kostel čekal potmě
co Všemohoucí odpoví
Byl červen Hvězdy
Deset hodin
A mlčel kraj A mlčel Bůh
A četníci a esesmani
uzavírali za vsí kruh
Václav Hrabě – Ospalé něžnosti
Neony zvoní klekání
V tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem mezi stíny
na břeh jezera, kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
a mně se chce tak spát
spát
ve stínu tvých vlasů
Spát a na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Vladimír Holan – Poslední list
Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění,
to není pevné...
List nemusí Tě, Bože, prosit o nic
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale co já...
Jan Skácel – Naděje s bukovými křídly
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
Lewis Carrol – Žvahlav
(překlad Jaroslav Císař)
Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.
«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre! »
Svůj chopil vorpalový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.
A jak tu vzdeskné mysle kles,
sám Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.
Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.
«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek
Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žarnící.
Konstantin Biebl – Na procházce
V kapse svrchníku pohrával si klíčem
tak jako v zamyšlení mnohý z nás
holí srážel u cesty šípky a zdál se sklíčen
šel napřed teď volá nás
Koutkem úst na mne kradmo se pousmála
a do kočárku spad žlutý list
Na prsou prudce dýše její přehozená šála
Tolik je po lese opuštěných hnízd