SYMBOLY A MÝTY 

1. SYMBOLY A MÝTY

 

1.1. Symbol a jeho využití

Jak je možné definovat pojem symbol? Co si pod tímto pojmem představíme? Existují definice různé. V encyklopedii se dozvíme, že symbolu se užívá jako zástupce pro něco abstraktního. Také se s ním setkáváme v mnoha vědách (např. v matematice nebo chemii), hudbě i v běžném životě. Používá se tedy tam, kde by vyjádření slovy bylo složité (např. dopravní značky). Symbol je pomocníkem i tehdy, kdy řeč nedokáže vyjádřit a tím pádem sdělit určitý obsah. Symboly se objevují ve všech myslitelných formách: obrazech, metaforách, zvucích, gestech, mýtech a čerpají inspiraci z hmotných i nehmotných zdrojů. Zajímavé je, že i řeč a písmo můžeme chápat jako soustavu symbolů, zvukových či obrazových. Dodnes neexistuje jednotná teorie, která by se zabývala jazykem symbolů.

Slovo symbol je odvozeno z řeckého „symbolon“ nebo „symbalein“, což znamená „směs“ nebo sloveso „smísit“.

Zde však jeho význam nekončí. Symbol je také charakteristickým sdělovacím prvkem mýtu. Mýty se mezi lidmi tradovaly od prvopočátků. E. Cassirer chápe člověka především jako bytost produkující symboly. Takovéto myšlení využívající symbolů se obvykle nazývá mýtickým nebo magickým. Mýtické (respektive magické myšlení) je vědou pokládáno za praformu primitivního myšlení, tedy za něco méněcenného. C.G. Jung však prohlásil: „Žít plný život je možné, jen když jsme v harmonii se symboly; moudrost je návrat k nim. To není otázka víry nebo vědění, nýbrž souladu našeho myšlení s praobrazy nevědomí“. C. G. Jung nám odhalil důležitost symbolů v našem duševním životě. Podle něj se symbol utváří z nevědomí jako bezděčné vyjádření nějaké vnitřní síly, kterou si uvědomujeme, ale nedokážeme ji vyjádřit slovy. Je tedy pravda symbolů pravdou prastaré moudrosti, zapomínané a stále znovu objevované?

 

1.2. Nejčastěji se vyskytující symboly

S mnoha symboly se můžeme setkat v mýtech rozšířených po celém světě:

Kříž – obecně je pokládán za symbol rovnováhy; nyní je symbol kříže nejvíce spojován s křesťanstvím

Existují různé varianty kříže:

Kříž keltský – spojení kříže s kruhem; je o několik set let starší než křesťanství; samotný kříž symbolizuje mužskou rozmnožovací sílu a kruh naopak ženskou; kříž egyptský, obrácený kříž, kříž řecký a latinský, kříž ruský atd. 

Kruh – je jedním z nejčastějších symbolických znamení; jeho protikladem je čtverec; symbol kruhu úzce souvisí s kolem, prstenem či opaskem; jeho nekonečná linie je symbolem času a nekonečnosti; často je znázorňován v podobě hada zakousnutého do svého ocasu; v magických praktikách je využíván jako ochrana proti zlým duchům 

Strom – je jedním z nejvýznamnějších symbolů; existuje řada jeho podob: strom života, strom strážce, obětní strom, kosmický strom; po celém světě ve všech dobách lze sledovat kult stromu 

Vejce – je rozšířeným symbolem plodnosti; v mytologických představách mnoha kultur se objevuje kosmické vejce, ze kterého měl vzejít celý svět 

Číslo – není chápáno jako pouhý znak pro počet, nýbrž jako symbol hlubšího významu

Sedm – číslo dokonalosti; vyjadřuje pojetí prostoru - nahoru – dolů, doprava – doleva, dopředu – dozadu, sedmou složkou je střed

 

1.3. Mýtické myšlení

Jak zmíněno, obrazné, symbolické myšlení je pokládáno za primitivní. Je považováno za historický předstupeň poznávání zprostředkovaného logickým myšlením, které stojí vývojově výš a zdá se být pro člověka hodnotnějším.

Existují tedy dva způsoby jak poznávat svět - obrazné, mýtické poznávání a poznávání  pomocí logického myšlení v pojmech. Už Platón rozeznával dva druhy poznávání, také Aristoteles a později Kant a jiní. Náš nynější svět je založen na logickém myšlení. Je však možné, že myšlení v obrazech by bylo dokonalejším prostředkem poznávání než myšlení v pojmech, které se opírá o řeč. Je zřejmé, že naše řeč nás může často svazovat, protože se stává, že nám prostě slova dojdou. L. Wittgenstein píše: „Existuje zajisté cosi nevyslovitelného. Ukazuje se, že je to mystické.“ Mýtus je ve své podstatě mystický, což znamená nevyslovitelný a proto využívá právě obrazů.

 

E. Cassirer se zabývá tím, že logickému, stejně jako mýtickému myšlení je společné, že poznatky smyslových vjemů třídí tak, že z nich vyzvedávají určité skupiny podobností. Bez této schopnosti by mýtické myšlení nemohlo dospět k pevným útvarům a ani logické myšlení k pevným pojmům. Avšak způsob uchopení této podobnosti je podle E. Cassirera u mýtického a logického myšlení odlišný. Tam, kde my vidíme pouhý vztah, jde v mýtu o bezprostřední bytí a přítomnost. Proto se mýtické chápání prostoru, času a např. čísla odlišuje od toho jak chápe prostor, čas a číslo myšlení logické, tzn. v chápání předmětného světa.

Výstavba světa logickým poznáním začíná v okamžiku, kdy vědomí jasně rozliší mezi vnímaným a představovaným (mezi pravdou a zdáním). Mýtickému myšlení je toto zcela cizí. Mýtické myšlení žije v bezprostředním dojmu. Takto se zmiňuje E. Cassirer o mýtickém myšlení.

 

Mýty se snaží odhalit transcendentní (přesahující hranice vědomí a poznání) kořeny světa a jeho božských sil, člověka a jeho života. Zdají se nám být naivní, protože již nerozumíme jejich řeči a přece můžeme věřit, že nám sdělují nejhlubší pravdy dávno zapomenutým jazykem. Mýty jsou univerzální, neexistuje kultura, v níž by nebyly, což poukazuje na jejich archetypický základ.

 

2. Teorie

 

Mnoho vědců a myslitelů bylo mýty uchváceno a dali vzniknout řadě teorií, ve kterých se snažili proniknout do jejich podstaty. Pokusy racionálně vyložit nějaký mýtus sahají až do starověku, ale skutečnou dobou vzniku mytologie jako vědy zabývající se mýtem je až 18. století.

 

2.1. W.F. Schelling

Podle W. F. Schellinga mýtus zobrazuje skutečné skryté poznání, proto jsou pro něj mýty „filosofickou pravdou“, kdežto „pravdy konvenční“ jsou jen vybledlou mytologií.  

2.2. E. Cassirer

E. Cassirer odmítl psychologický výklad mýtu a snažil se je vysvětlit filosoficky. Dospěl k závěru, že mýty představují svět sám o sobě, který je nám v podstatě nepřístupný. 

2.3. bratři Grimmové

Zejména němečtí filosofové hledali v mýtu vyjádření národní povahy a podvědomí národa. Byly zkoumány báje, pohádky a projevy lidské slovesnosti. Poprvé byla pozornost obrácena k jiným než antickým mýtům. Bratři Grimmové věřili, že pozůstatkem mýtů mohou být pohádky a poukazovali na  jejich mytologický základ. Mýty a staré pohádky jsou pro ně poselstvím.  

2.4. E. Eliade

Zcela moderní teorii mýtu vytvořil M. Eliade na základě srovnávacího studia kultur, zejména jejich náboženství. Podle něj mýty tvoří každá kultura a každá historická epocha, ale každá svým způsobem. Mýty současnosti jsou jen ubohým odleskem velkolepých mýtů pradávných dob. Dnes jsou hrdinové starých mýtů nahrazováni postavami slaboduchých „westernů“. 

2.5. J.J. Bachofen

Basilejský právník J.J. Bachofen vlastní metafyziku mýtu založil na tezi o matriarchálním původu lidské kultury. Svou teorii doložil Aischylovou řeckou tragickou trilogií Oresteia: když byl Orestes ještě malý, byla ve Spartě, kde vládl Meneláos – bratr Oresteova otce Agamemnona, unesena Meneláova žena Helena trojským princem Parisem i se spartským pokladem. Mocný Agamemnón ochotně shromáždil vojsko, aby bratrovi pomohl. Věštba však vojsku nepřála a pro usmíření bohům Agamemnón obětoval starší Orestovu sestru Ifigénii, přes odpor její matky Klytaimnéstry. Po deseti letech se Agamemnón vrátil vítězně z dobyté Tróje i s kořistí a trójskou princeznou Kassandrou, která mu mezitím porodila dvojčata. Klytaimnéstra Agamemnónovi neodpustila a se svým milencem ho zabila sekyrou, tou pak zprovodila ze světa i Kassandru a její děti. Zvažovali i zabití Orestea, ale další z jeho sester ho odnesla pryč z Mykén. Až Orestés dospěl, vrátil se do Mykén a se svým přítelem a sestrou proradnou matku i jejího milence zabili. Bachofen se ptá, kdo byl vlastně v právu. Klytaimnéstra, která pomstila smrt dcery nebo Orestes. Ani Řekové si nebyli jisti na čí straně stojí právo. Proto se v dalším ději  na Orestea snáší bohyně odplaty a jsou mu všude v patách. Orestes málem přijde o rozum, ale pro svou záchranu podniká výpravu na Tauridu, kde se nečekaně setkává se sestrou Ifigénií, která byla před lety  zázrakem zachráněna z obětního oltáře. Při návratu do Řecka je Orestes souzen a uznán nevinným.

V tomto mýtu vidí Bachofen střet matriarchátu s patriarchátem. To, co získává dítě od matky, získávají národy od ženy, kultura se vyvinula z matriarchálního prazákladu k patriarchálním formám, ale je stále ve věčném napětí mezi mužským a ženským pólem přírody. Podle něj mýtus není ani poezií, ani filosofií, ale vnitřní skutečností, odrážející skutečnost vnější. Mýtus podle něj obsahuje metafyziku lidské prehistorie, ale není historický, je věčný. Jakákoli slovní interpretace mýtu je nutně neúplná a dokonce rušivá. Mýtus lze pouze prožít, ale k tomu, aby byl prožit, chybí současnému člověku jeho magické, matriarchální vědomí dávno ztracené v období upevňujícího se patriarchátu.

 

2.6. J. Görres

Bachofenovým předchůdcem byl J. Görres, který spojil mýty se snovým myšlením prehistorického člověka. Vědomí tohoto člověka nebylo ještě zcela vyhraněno a mělo povahu snu. Sny ho spojovaly s přírodou, byly to zjevení přírody, nikoli pouhé fantazie. Sama příroda k němu promlouvala obrazy-symboly. V mýtech tak nevystupuje minulost, nýbrž věčnost. 

2.7. E. Dacqué

Zajímavé myšlenky o mýtech vyslovil paleontolog E. Dacqué, který v mýtech spatřuje prožité osudy a vzpomínky na prastaré stavy lidstva. Např. mýty v nichž vystupují draci, jsou vzpomínkou na dinosaury. Dacqué odmítl konvenční vývojovou teorii lidstva. Usoudil, že vývoj probíhal jako vzájemné překrývání biologických typů-okruhů, které se nevyvíjely z jediného biotického základu, jakési prabuňky, nýbrž vedle sebe jako dané formy. Podobnosti mezi živočišnými druhy poukazují právě na toto překrývání daných typů během jejich vývoje. Takže člověk jako jeden z těchto typů sám prošel různými etapami vývoje. Teprve v terciální době, kdy se objevují savci, měl člověk podobu savce, předtím byl však také rybou, hadem, ještěrem atd. Úpadkovou formou vývoje člověka jsou druhy některých vyšších savců, zejména opic, což je opak darwinistického tvrzení, že se z nich člověk vyvinul. V mezozoiku, kdy žili velcí ještěři, člověk prokazatelně neexistoval v takové formě, v jaké ho známe dnes. V pohádkách o dracích jsou však podle Dacquého obsaženy vzpomínky na tuto dobu, protože jak sám říká: „člověk byl při tom“, jak však doplňuje: „jen ve zcela specifické podobě“. Dacqué se odvolává na některé mýty, v nichž jsou zmínky o zvířecích podobách člověka. Např. v eposu o Gilgamešovi podle Dacquého vystupují pratvary člověka až z období mezozoika (tj. z období druhohor, triasu, jury a křídy). Podle něj byl současně pračlověk vyzbrojen třetím okem, byl s to vnímat podstatu přírody, takže viděl svět jinak než později, když toto třetí oko, nástroj vnitřního zření, degenerovalo a postupně ustupovalo do nitra lebky (je možné, že jeho dnešním pozůstatkem je epifýza).  

2.8. S.N. Kramer       

Jako posledního uvedu představitele akademické mytologie S.N. Kramera, který neváhal o mýtech napsat následující: „Mýty starověku představují jeden z nejhlubších výkonů lidského ducha, tvorbu nadaných a nezkažených mýtotvorných myslí, nenakažených současným vědeckým přístupem a analytickou mentalitou, a tudíž otevřených a schopných vnímat hluboké kosmické vnitřní nazírání, jež je již skryto modernímu myslícímu člověku s jeho zábrannými definicemi a mrtvou logikou bez duše.“

 

Není jisté zda některá z těchto teorií je pravdivá, mohli bychom se přít o to, která z nich se pravdě blíží víc. Říká se - co člověk, to jiný názor. Zajímavé jsou však bezesporu všechny teorie a jen na nás je zda některé z nich uvěříme. Je také možné si z každé teorie vzít některé skutečnosti, které pro nás mají význam a na jejich základě si vytvořit teorii vlastní. Nechci nikoho přesvědčovat o pravdách a omylech, já sama si teprve snažím vytvořit vlastní názor.

 

3. Kultury, jejich náboženství a mýty

 

Dále se věnujme alespoň letmému seznámení s některými kulturami, jejich náboženstvím, mýty a symboly. Seznámíme se s jednotlivými etapami v tomto pořadí: pravěk, Mezopotámie, Čína a Indie, Řecko a Řím, Kelti, Germáni a na závěr Křesťanství. Pro přehled snad tento výběr kultur postačí. Záměrně končíme křesťanstvím, které je plné symboliky, ale které většinu svých symbolů převzalo z kultur starších. Zaměřili jsem svou pozornost především na nejznámější mýty a legendy těchto kultur.

 

3.1. Pravěk – počátky lidstva

Primitivní společnost se soustředila na základní životní požadavky. Lidé nedotčeni vědeckými poznatky tak reagovali na své okolí a hlavně přírodu intuitivně. Prehistorický člověk se již choval jako bytost nadaná inteligencí a představivostí. Předpokládá se, že činnost jeho podvědomí (sny, fantazie, představy) se od podvědomých aktivit moderního člověka lišila pouze svou intenzitou a rozsahem. Člověk prostřednictvím symbolů vyjadřoval, že si uvědomuje dynamické síly, které jsou základem existence (živly, bohové, vesmír). Na ještě vědomější úrovni vznikaly symbolické příběhy, které vyjadřují abstraktní hodnoty jakými jsou: pravda, spravedlnost, odvaha...

 

3.1.1. Prostor

Ve chvíli, kdy se člověk začal napřimovat, cítil se být vržen do centra prostoru, zdánlivě nekonečného, neznámého a hrozivého. Prostor je pro něj uspořádán kolem jeho těla, rozlišuje: nahoře - dole, vpravo – vlevo a dozadu – dopředu. Mezi lidmi byla velmi rozšířená představa, že významná místa stojí právě ve středu světa či ve středu vesmíru. Číňané věřili, že Čína stojí ve středu světa. Germánský strom života také stál ve středu světa obklopen temným oceánem. Takto by se dalo nalézt mnoho příkladů.

Množství náboženských představ, mýtů a legend bylo také podníceno touhou o ovládnutí vzdálenosti, čehož člověk později zčásti dosáhl díky vrhacím zbraním. Existují tedy báje o střelách, které se zabodnou do nebeské klenby a umožní vzestup na nebe, či o šípech, jež prolétávají mraky a probodávají démony. Mýty, legendy i rituály týkající se výstupu do nebe a zázračného letu jsou doloženy ve všech světadílech od Austrálie přes Jižní Ameriku až po arktické oblasti.

 

3.1.2. Jeskynní malby a rituály

Symbolika se také objevovala v jeskynních malbách. Jednalo se nejen o naturalistická vyobrazení, ale také abstraktní geometrické obrazce. Můžeme se jen dohadovat nad jejich významem, předpokládá se, že tyto malby byly součástí rituálů a obřadů pro hojný či šťastný lov. Nebo i poděkováním za lov zdařilý. Vědci se domnívají, že jeskyně nesloužili za domov, ale že byly určeny jen k uctívání. Zdá se, že ještě dříve, než jsme měli stavby, jsme měli chrámy.

Rituály a obřady byly velmi důležitými prvky tehdejšího života a jsou důležitým rysem všech kultur. Jsou to vlastně fyzická vyjádření duchovních cest. Mohou symbolizovat cestu k bohům nebo k osvícení. Často přibližují svět lidí světu bohů a u mnoha národů byla myšlenka oběti spojena s obrodou či zrozením. Člověk přinášel bohům obětiny od jídla přes peníze, živá zvířata až po lidské oběti.

 

            3.1.3. Společnost zemědělská

Společnost lovců a sběračů se postupně měnila na společnost zabývající se zemědělstvím. Přesto se uchovala úcta k lovcům a lovu. Dá se říct, že stovky tisíc let prožitých v jakési mystické symbióze se zvířecím světem zanechaly v lidech nesmazatelné stopy.

V rámci zemědělských prací se nakonec člověku vnutila představa kruhového vnímání času a kosmického cyklu. Děj světa a lidská existence byly zhodnoceny v pojmech vegetačního života, tzn. jako neohraničené opakování téhož rytmu: narození, smrt, znovuzrození. U lovců byl lidský osud úzce spjat s osudem zvěře, u zemědělce se zemědělskými plodinami, žena byla přirovnávána k „zemi živitelce“.

 

3.1.4. Řeč a písmo

V počátcích člověk neznal řeč ani písmo. Dorozumíval se gesty a zvuky. Je pravděpodobné, že gesta byla naplněna nejen významy, ale jak lidé věřili i mocí. Také fonetická vynalézavost musela představovat nevyčerpatelný zdroj magicko-náboženských schopností. Dodnes se u některých národů konají obřadní tance a rituály plné zvuků a symbolických gest. Můžeme si být jisti, že dokonce i před vznikem artikulované řeči byl lidský hlas schopen předávat informace, příkazy či přání, ale také vyvolávat celý obrazový svět. Člověk se postupně začal obklopovat světem hlásek a nakonec právě jazyk vstoupil mezi člověka a přírodu. Člověk měl pocit, že chaos bezprostředních dojmů uspořádá tím, že jej začne  pojmenovávat. Existuje i tvrzení, že nejstarší slova měla vztah hlásek k označovaným představám.

Jak se řeč zdokonalovala, začaly se na ni rozšiřovat i magicko-náboženské schopnosti. U některých nerozvinutých společností dodnes existuje víra, že vyslovené slovo uvolňuje sílu, kterou je obtížné či dokonce nemožné zrušit. I u společností rozvinutějších se setkáváme s rituální funkcí magických formulí, chvalořečí, zaklínadel a kleteb. Jméno není pro mytické myšlení jen pouhým slovem. Jméno vyjadřuje, co je člověku niterné, co jej bytostně určuje. V Egyptě je tento rys velmi zřetelný. V egyptském mýtu o stvoření světa se praví: na počátku bylo jméno, jež vzápětí ze sebe vyprostilo všechno bytí, včetně bytí božského. Ten kdo zná pravé jméno boha nebo démona, je neomezeným pánem nad mocí jeho nositele.

            Dějiny lidstva zachycené v písemné podobě představují zlomek z našeho kulturního vývoje. Jisté je, že o spoustě událostí, o myšlení člověka a jeho snech neexistují písemné záznamy.

 

            3.1.5. Archetypické mýty

Symboly neolitických kultur měly vztah k událostem v životě člověka: se zvyky zvěře, sexualitou, smrtí, se střídáním ročních období, nevysvětlitelnými úkazy atd. Mýty, které vzešli na světlo světa v těchto dávných dobách a stejně tak symbolika v nich obsažená je v lidech hluboko zakořeněná a objevovala se i později v kulturách a náboženstvích, které si na prehistorické časy už nemohly pamatovat. C. G. Jung věřil, že takovéto symboly se vynořují na povrch z tzv. kolektivního nevědomí, které nemůžeme ovládat, ale máme jej všichni. Takovým symbolům a mýtům říkáme archetypické pro jejich prapůvodní typ.

Běžné archetypické mýty jsou především mýty o stvoření světa (kosmogonické), mýty o původu člověka (antropologické) a mýty o původu a zrození božstev (teogonické).

Existují zhruba čtyři základní příběhy kosmogonické:

1.      Stvoření z prapůvodních vod, kdy se svět vynořil z prvotního moře (egyptské a japonské mýty).

2.      Stvoření z kosmického vejce (čínský mýtus).

3.      Stvoření z ničeho. Obvykle bůh vyřkne slovo nebo pomyslí myšlenku (egyptské a indiánské mýty).

4.      Stvoření z božského těla, kdy je tělo např. roztrháno na kusy a z jeho částí stvořen svět (babylónský mýtus, germánský, čínský).

O stvoření člověka vypráví tři základní varianty:

1.      Stvoření člověka ze země. Člověk je stvořen z části země – bahna, půdy, dřeva, kamení atd. (řecký mýtus, indiánské mýty).

2.      Stvoření z božského svazku, kdy člověk vznikl ze spojení dvou bohů (hinduistický mýtus).

3.      Stvoření z božského těla. Člověk může pocházet z některé z částí těla – masa, slz atd. (egyptský mýtus).

Mnoho kultur má více různých mýtů týkajících se stejných událostí. Můžeme se s tím setkat u Egyptských mýtů o stvoření světa nebo u mýtů Germánských. Také sumerské mýty různě vypráví o stvoření člověka atd.

 

3.2. Mezopotámie

První písemné doklady o náboženských institucích, technikách a příbězích se zachovaly v sumerských textech, jejichž původ sahá až do 3. tis. př. Kr. Dá se předpokládat, že tyto doklady odrážejí starší náboženské víry.

 

3.2.1. Mýtus o potopě světa

Jedním z mýtů, se kterým se setkáváme u velice vzdálených národů a ve kterém můžeme nalézt společné znaky, je příběh o potopě světa. Pro nás je asi nejznámější vyprávění o potopě z první knihy Starého zákona, Genesis (o Noemovi a jeho arše). Je však možné, že tento příběh vychází z Eposu o Gilgamešovi, který o potopě vypráví a vykazuje zřetelnou analogii s biblickým příběhem. Proslulá je asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (asi 7.st.př.n.l.): Utanapištim (asyrský Noe) zbudoval loď, která ho zachránila před velkou potopou. Po době strávené na lodi uprostřed nekonečných vod vypustil postupně tři ptáky – holubici, vlaštovku a havrana. Havran spatřil opadávající vody a Utanapištimova loď pak přistála u hory Nisir. Utanapištim získal věčný život, který u něj později hledal i král Gilgameš…

Existoval pravděpodobně jeden společný a dosti archaický zdroj, protože mýtus o potopě je téměř všeobecně rozšířený. Je doložen na všech světadílech a kulturních úrovních. Některé varianty vznikly pravděpodobně v důsledku šíření mýtu nejprve z Mezopotámie a pak z Indie. Je také možné, že podnětem k bájným vyprávěním se stala jedna nebo i více katastrof. Ale nemůžeme neuváženě vysvětlovat takto rozšířený mýtus událostmi, po nichž nebyly nalezeny geologické stopy.

I v mytologii řecké nacházíme příběh o potopě: nejvyšší bůh Zeus se rozhodl, že zničí znesvářené lidstvo potopou. Bůh Prométheus chtěl zachránit svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu a tak je včas varoval. Deukalión postavil velkou loď díky níž se s ženou zachránili a po devíti dnech bouře jejich loď přistála u jedné hory v Thessálii.

V indických bráhmanách (nejstarších prozaických indických textech) nalezneme příběh o praotci lidstva Manuovi: Manu jednoho dne chytil malou rybku, která ho prosila o život. Manu ji tedy vložil do hrnce s vodou. Ryba začala růst a za chvíli jí bylo malé i celé jezero. Manu ji tedy hodil do moře a za odměnu od ní dostal loď a radu – vstup na loď s párem ode všech živých tvorů a vezmi semena všech rostlin, přijde potopa. Manu si vzal radu rybky (vtělení boha Višnu) k srdci…

V příbězích jiných národů se objevuje téma potopy, ale už zde nefiguruje žádná loď: u Germánů se z ran zabitého obra Ymiho vylije tolik krve, že zaplaví celou zemi a země, hory a oceán musí být stvořeny znovu…; v mytologii Mayů byli první lidé stvořeni z hlíny, ale rozpustil je liják. Bohové tedy stvořili lidi ze dřeva, ale ti nepracovali a tak na ně bohové seslali potopu. Do třetice už byli stvořeni dnešní lidé, kteří ctí bohy a staví pro ně chrámy.

 

            3.2.2. Mýtus o stvoření světa a člověka

V rámci mytologie se u národů setkáváme, jak už výše zmíněno, se stvořením z „božského“ těla. Ať už se jedná o stvoření celého světa nebo jen člověka, bývá spojeno s krvavou obětí. V babylónské mytologii Marduk stvořil Svět z těla mořského netvora Tiamat, jehož skolil (mýtus Enúma eliš = Když nahoře):  na samém počátku stojí dvojice bohů – sladká voda Apsú (mužského pohlaví) a slaná voda Tiámat (ženského pohlaví). Tito dají vzniknout generaci božstev, z nichž vyniká bůh Ea (bůh moudrosti a magie). Mladí bohové rušili svou bujností starého Apsua a ten se je rozhodl zničit. Bůh Ea jeho plán odhalil, mladé bohy zachránil a Apsua přemohl. Potom si na jeho mrtvém těle vystavil svůj příbytek a zplodil boha Marduka. Tiamat se rozhodla smrt Apsua pomstít, na pomoc si stvořila netvory v čele s Kinguem. Nikdo z mladých bohů neměl odvahu se Tiamat a jejím spojencům postavit. Nakonec se úkolu ujal Marduk nejzdatnější z bohů, který svého otce Ea zatlačil do pozadí. Marduk Kingua a spojence Tiamat přemohl a uvěznil je v podsvětí. Ji samotnou nejdříve polapil do sítě a pak usmrtil. Z jedné její poloviny vytvořil nebeskou klenbu, z druhé pevnou zemi. Podle Mardukova návodu pak stvořil Ea z krve  Kingua  prvního člověka.

Námět boje mladých božstev proti starým bohům nalezneme např. v mytologii řecké.

 

Sumerské texty vypráví také o původu člověka, ale existuje více variant: Sumerové věřili, že lidské bytosti vyrostly ze země jako tráva; nebo že byl člověk uhněten z hlíny božskými dělníky; ale také, že člověk byl stvořen z krve boha, který byl za tímto účelem obětován (Kingu).

 

3.3. Čína a Indie

             

            3.3.1. Stvoření světa z božského těla

Zkoumání jazyka ukázalo, že výrazy pro prostorovou orientaci - „dopředu“ a  „dozadu“, „nahoru“ a „dolů“ byla odvozena z nazírání vlastního těla. Některé mýty se také snaží nazírat na celek prostřednictvím obrazu lidského těla a jeho uspořádání. Jednotlivé díly světa jsou tedy např. orgány lidského těla a zde se opět setkáváme se stvořením z „božského“ těla.

V čínském mýtu se vypráví: když ještě nebylo nic, nebesa ani zem, slunce ani měsíc a jasné hvězdy, když ještě nebyly hory ani lidé, rozprostírala se všude jenom nesmírná prázdnota. Uprostřed prázdnoty plulo ohromné vejce. Za nějaký čas se v tomto vejci narodil člověk Pchan-ku. Pchan-ku prožil ve svém podivném příbytku osmnáct tisíc předlouhých let. Jednoho dne se však ohromné vejce s rachotem roztrhlo na dvě poloviny. První člověk mohl konečně vyjít ze svého zajetí. Vrchní část vejce byla průsvitná, tenoučká a lehká a pomalu stoupala do výše. Každý den stoupala o stejný kus – o jeden jediný čang. Z ní vznikla modrojasná obloha. Dolní polovina vejce byla pevná a tvrdá, každý den sílila o jeden čang až z ní vznikla země. Pcha-ku se radoval ze svobody a každý den rostl také o jeden čang. Tak rostl nových osmnáct tisíc let až zemřel. Po smrti se jeho hlava proměnila ve vysoké skály, hory a doliny. Jeho zářivé oči se změnily ve slunce a měsíc. Jeho horká krev se změnila ve vodu a po zemi se rozlily bystřiny, jezera a modravá moře. Z jeho vlasů vyrostly stinné lesy, tráva a květy. Tak byl stvořen svět.

            V indickém hymnu živoucí bytosti, ptáci, zvěř, slunce, měsíc, vzduch, ale i písně, modlitby atd. vznikly z Puruši. Člověka, kterého bohové přinesli jako oběť. V mytologii germánské je pralátkou obr Ymi, tak jako Pchan-ku v mytologii čínské a Puruša v indické.

 V rané době mýtického myšlení se jednota mikrokosmu a makrokosmu chápala tak, že jak člověk vzniká z částí světa, tak se utváří svět z částí člověka. Stejný způsob nalezneme i v křesťanství: Adamovo tělo bylo zformováno z osmi částí, takže jeho maso se rovná půdě, kosti hornině, krev moři, vlasy rostlinám, myšlenky oblakům.

 

            3.3.2. Legenda o narození Buddhy a význam čísla

Cílem všech indických filosofií a meditačních technik je osvobodit se od utrpení. Náboženské myšlení ztotožňuje osvobození s probuzením či uvědoměním si situace, která existovala od počátku. Tím že strhneme roušku nevědomosti nastane osvobození, probuzení.

Buddhismus, který má své kořeny v Indii, je jediným náboženstvím, jehož zakladatel se neprohlašoval ani za proroka nějakého boha, ani za jeho vyslance, ale za probuzeného = Buddha. Mýtus o jeho narození je plný symbolů: než se Siddhártha narodil, měla jeho matka sen, ve kterém k ní přišel slon (v Indii byl uctíván sloní bůh posvátné moudrosti) a vstoupil do ní jejím bokem. Sotva se Siddhárta narodil, učinil sedm kroků k severu a vzkřikl: „Já jsem nejvznešenější na světě, já jsem nejlepší na světě, já jsem nejstarší na světě; toto je mé poslední narození; napříště pro mne už nového života nebude“. Budoucí Buddha tedy zrušil prostor a čas - je skutečně první, nejstarší na světě. Sedm dní po porodu jeho matka umřela, aby se znovu narodila coby bohyně. Po sedm let byl chlapec vychováván tetou. Dorostl do dospělosti a vedl obyčejný všední život. Nakonec se však rozhodl hledat osvobození, probuzení. Po mnoha nezdarech Buddha vyzval nestrannou matku všech bytostí Zemi, aby mu dosvědčila jeho zásluhy z minulých životů, protože jiného svědka neměl. Tehdy se Země ukázala do půl těla a stvrdila mu jeho zásluhy atd.

Tuto legendu jsme vybrali proto, že zde zřetelně můžeme vidět, jak k mýtům neodmyslitelně patří také číslo. V legendě o Buddhovi se několikrát objevuje číslo sedm. Tomuto číslu se dostává velké úcty. Arabové např. sedmkrát obcházejí posvátnou Kaabu (krychlová svatyně v nádvoří  Velké mešity v Mekce) a jejich rituály trvají sedm dnů, nebo se sedmkrát opakují. Číslo sedm úzce souvisí i s prostorem: vyjadřuje pojetí prostoru - nahoru – dolů, doprava – doleva, dopředu – dozadu, sedmou složkou je střed. Od nejstarších kulturních sídel v Mezopotámii se číslo sedm šířilo na všechny strany. Setkáváme se s ním jako s posvátným číslem i tam, kde není pravděpodobný žádný vliv babylónsko-asyrského náboženství. Toto číslo bylo také využito křesťanstvím, které jej chápalo jako číslo dokonalosti a číslo absolutní. Týden křesťanství rozdělilo na sedm dní a po sedmidenní lhůtě přišla potopa.

 Čísla byla uctívána jako posvátná dlouho předtím, než se stala jednotkou měření. Pojem čísla se prokázal jako mýtický dříve, než se stal čistě matematickým pojmem. Každé číslo je naplněno svým vlastním životem. Mohu připomenout dnes znovu oblíbenou numerologii.

E. Cassirer viděl jako hlavní stavební kameny mýtu tři složky: prostor, čas a právě číslo.

 

3.4. Řecko a Řím

           

            3.4.1. Mýtus o původu božstev a člověka

Jak už zmíněno mýty teogonické vypráví o původu a zrození božstev. U Řeků můžeme nalézt mnoho takovýchto mýtů. Nejznámější z nich zachytil řecký básník Hésiodos v básni zvané Theogonia: počátkem všeho na světě byl Chaos (temný vesmírný prostor). Z Chaosu povstala nejprve věčná tma Erebos a noc Nyx. Z Ereba a Nykty vzniklo věčné světlo Aithér a den Hémerá. Pak se zrodila bohyně země a sama země Gaia (matka všeho, co na zemi žilo a rostlo), podsvětí Tartaros a všeoživující láska Erós. Gaia ze sebe zrodila hvězdné nebe Úrana a moře Ponta. (I. generace bohů) Úranos se stal prvním vládcem nad světem po prvopočátečním Chaosu, později se s Gaiou spojil v manželství a měli spolu Titány a Titánky (šest mužů a šest a žen) a tři Kyklopy (II. generace bohů). Titáni žili na nebi pod vládou otce a chránili jeho trůn. Pak jejich matka Gaia porodila tři padesátihlavé a sto-ruké obry Hekatoncheiry. Jejich otec je uvěznil do nitra země. Gaia prosila Titány o pomoc. Nejmladší z nich Kronos lstí zbavil Úrana mužství a prohlásil se místo něj za vládce. Čekal ho však osud stejný. Jeho syn Zeus proti němu povstal a s pomocí Kyklópů se stal nejvyšším bohem. Zeus svrhl Krona a ostatní poražené Titány do věčné tmy Tartaru, kde je dal hlídat sto-rukými obry Hekatoncheiry. Tak se zrodila III. generace bohů. Zeus vládl nad zemí a nebesy, Poseidón nad mořem a Hádés nad podsvětím – někdy vysvětlováno jako božská trojice – triáda, častá i v pozdějším  náboženství římském a u jiných kultur. Zeus si vzal za ženu svou sestru Héru a usadil se na Olympu. Dále zmíním Athénu bohyni moudrosti a války a dceru Diovu, Afrodíté – bohyni krásy a lásky také dceru Diovu. Ttřetí dcerou Diovou byla Artemis – panenská bohyně lovu, bratrem, dvojčetem Artemis byl Apollón – bůn věšteb, hudby a umění. Známým je také Arés – bůh války, Hermés - bůh obchodu a posel bohů nebo Dionýsos – bůh vína a veselí.

 

Řecký antropologický mýtus vypráví, že lidé byli uhněteni z hlíny Prométheem, který jim dal podobu lidí. Život jim pak vdechla bohyně Athéna. Později, jak už jsem uvedla v mýtu o potopě, se Zeus na lid rozzlobil a rozhodl se je zničit potopou. Prométheus však varoval svého syna Deukalióna a jeho ženu. Ti se zachránili před potopou v lodi

 

            3.4.2. Římská triáda a legenda o stvoření Říma

Římané často historizovali velká témata indoevropské mytologie. Ve velké míře je také ovlivnila mytologie etruská a řecká. Římané absorbovali množství bohů a mýtů od národů, které se jim podařilo ovládnout. Je patrný náboženský zájem Římanů o bezprostřední skutečnosti kosmického života a historie, velkou důležitost přikládali neobyčejným jevům a měli obrovskou důvěru v moc rituálů.

Indoevropským dědictvím Římanů je pravděpodobně triáda bohů – Jupiter, Mars, Quirinus, která u indoevropských národů představovala vzor ideálního rozdělení společenstev do tří tříd: kněží, válečníci a chovatelé (v Řecké mytologii se triáda objevuje také). V Římě k takovému sociálnímu rozdělení došlo velmi brzy. Jupiter měl pro Římany stejnou roli jako Zeus pro Řeky. S Marsem a Quirinem se setkáme v legendě o stvoření Říma – Romulovi a Removi. V tomto příběhu znovu vystupuje prvopočáteční oběť: Romulus a Remus byli údajně synové kněžky Rey Silvie a boha Marse. Mars byl římským bohem války, původně byl však starověkým bohem jara, úrody a dobytka. (Římané ho nejspíše spojili s řeckým bohem Áreem a tak se stal bohem války). Rea Silvia neodolala svodům Marse a porodila mu dvojčata. Když se tehdejší král dozvěděl o jejich narození, přikázal, aby je jako potencionální uchazeče o trůn hodili do řeky Tiberu i s jejich matkou. Sluhové děti do řeky hodili, ale v košíku, což je zachránilo. Rea se zalíbila vládci řeky, ten ji nenechal utonout a navíc si ji vzal za ženu. Poté co řeka dvojčata vyvrhla, jejich pláč přivolal vlčici, která je odnesla do svého doupěte a krmila je svým mlékem. Tak je jednou našel pastýř Faustulus, odnesl je k sobě domů a s manželkou Akkou Larentiou je vychoval společně se svými dvanácti syny. Když chlapci dospěli v muže, rozhodli se založit město. Romulus vyznačil brázdou místo na kterém bude město stát. Zbývalo určit jméno nového města. Oba bratři chtěli, aby se město jmenovalo po nich. Ale problémem bylo, že nemohla rozhodnout tradiční přednost staršího, protože jako dvojčata byli stejně staří. Dohodli se, že vyčkají znamení bohů. Tehdy se bratři dostali do sporu a Romulus Rema zabil. Remus tím, že byl „obětován“ tam, kde bude stát Řím, zajistil šťastnou budoucnost města. Řím byl podle tradice založen 21. dubna. Město bylo pojmenováno po Romulovi a ten se také stal jeho prvním králem. Nakonec zemřel i Romulus a jeho otec Mars se rozhodl jej přinést na nebe. Od té doby byl Romulus uctíván jako bůh Quirinus a chránil svůj lid do konce věku římských mýtů.

 

3.5. Keltové

Keltové byli dědici jedinečně bohaté protohistorie. Díky vykopávkám víme, že Keltové připisovali velký význam posvátným místům. Uctívali posvátný rok, střídání čtyř ročních období, stejně jako první zemědělci, Řekové i buddhisté vnímali čas jako stále se opakující. Důležitou symbolickou roli u nich hrálo kolo. Právě kolo se čtyřmi paprsky představovalo rok.

 

            3.5.1. Kult lebek

Archeologie také potvrdila rozšíření kultu lebek. Počínaje válečníky, ozdobenými stylizovanými hlavami pocházejícími z 18.st.př.Kr., až do středověku jsou lebky a useknuté hlavy doloženy ve všech oblastech obydlených keltskými kmeny. Byly nalezeny lebky uložené ve výklencích nebo zazděné do zdí svatyní, hlavy vytesané do kamene, nesčetná dřevěná zpodobení ponořená do vodních zřídel. Navzdory církevnímu zákazu hrálo uctívání useknuté hlavy významnou roli ve středověkých legendách a v britském a irském folklóru. Jedná se ovšem o kult, jenž má kořeny v prehistorii a který ještě v 19. st. přežíval v některých asijských kulturách.

Už v pravěku bývala hlava považována za sídlo duše. Na jedné straně se věřilo, že je možné osvojit si duchovní prvek oběti požitím jejího mozku, na straně druhé se stávala kultovním předmětem lebka jako zdroj této moci. Pro Kelty byla lebka především božským zásobníkem posvátné síly, který chránil majitele proti všem druhům nebezpečí a zároveň mu zajišťoval zdraví, bohatství a vítězství.

 

            3.5.2. Bohyně plodnosti

Bylo také nalezeno velké množství soch ženských božstev, které zdůrazňují charakter bohyň plodnosti a mateřství. Z textů ostrovních Keltů se můžeme dozvědět, že nikdo se nemohl stát v Irsku králem, pokud se neoženil s bohyní-ochránkyní. Je znám magicko-rituální scénář, kdy muž měl styk s bílou kobylou, která představovala bohyni. Pravděpodobně se jedná o variantu starého předovýchodního rituálu, zahrnujícího posvátný sňatek boha nebe a Matky Země.

Nalezené sošky s ženskou postavou se vyskytují na rozsáhlém území od Francie až po Bajkal na Sibiři a od severní Itálie až k Rýnu. Těmto ženským figurkám se začalo říkat Venuše. Nelze určit jejich náboženskou funkci. Můžeme jen předpokládat, že vyjadřují ženskou posvátnost, plodnost či magicko-náboženské schopnosti bohyní.

 

3.6. Germáni

Náboženství Germánů bylo jedním z nejsložitějších a nejpůvodnějších v Evropě. Co ihned udeří do očí je sklon k obohacování indoevropského dědictví přejímáním náboženských představ původu středozemního, orientálního či severoasijského. Podobný proces jsme zaznamenali např. při utváření římského náboženství.

 

            3.6.1 Dva mýty o stvoření

Za zmínku také stojí germánské mýty o stvoření: na počátku nebyla země ani nebe nad ní, jen pustá hlubina. Když se v této hlubině setkal led s ohněm vznikla antropomorfní bytost Ymi. Kráva Audhumla, která vzešla z tajícího ledu krmila Ymiho svým mlékem. Když Ymi spal, zrodili se mu pod paží z jeho potu muž a žena (Ymi byl oboupohlavní, což je vyjádřením celku). Jak Audhumla olizovala slaný led dala mu podobu muže jménem Búri. Ten si vzal za ženu dceru obra a s ní měl tři syny. Tito bratři se rozhodli Ymiho zabít. Dopravili ho doprostřed veliké hlubiny, rozsekali ho na kusy. Z Ymiho vyteklo tolik krve, že nastala potopa světa. Proto museli bratři stvořit svět nový. Z Ymiho masa vznikla země, z kostí hory, ze zubů byly vytvořeny skály. Jeho lebka se stala oblohou, z jeho vlasů vznikly stromy. Mozek vyhodili bratři do vzduchu, a tak vznikly mraky. Z Ymiho obočí byl stvořen Midgard. Název znamená "sídlo uprostřed", část mezi nebem a říší mrtvých, obydlenou lidmi. Midgard byl pokládán za střed Země, který se někdy zobrazoval jako hrad. Obklopoval ho praoceán, v němž žil had, který vyrostl do tak neobyčejné velikosti, že podle některých představ obepínal celou Zemi.

Kosmologie vycházející z usmrcení a rozsekání antropomorfní bytosti upomíná na mýty o Tiámat, Purušovi aj. Stvoření světa je tedy důsledkem krvavé oběti, tato myšlenka, archaická a velice rozšířená, ospravedlňuje u Germánů i jiných národů lidskou oběť.

 

Jiný mýtus hovoří o dvou lidských bytostech, které pocházejí z kosmického stromu Yggdrasilu a osidlují svět: strom Yggdrasil, umístěný do Středu, symbolizuje vesmír a zároveň jím je. Ohromný kmen Yggdrasilu se tyčil uprostřed světa obklopeného temným oceánem, ztrácejícím se za obzorem v závratných hlubinách. Jeho vrchol se dotýkal nebe a jeho větve se klenuly přes celý svět. Na vrcholu stromu seděl obrovský orel (podle jiných kohout), který vše pozoroval. Mezi jeho očima byl jestřáb, jehož mocná křídla způsobovala, že nad světy dul vítr. Na stromě žila i rychlá veverka Ratatosk, která nosila zprávy, ale také rozdmychávala hádky. Jeden z kořenů Yggdrasilu se nořil do říše mrtvých, kde  sídlil temný drak, druhý do země obrů k pramenu moudrosti a třetí k pramenu osudu, který hlídali bohové. Kolem kmene byl Midgard, svět osídlený lidmi, a v nejvyšších větvích, které se téměř dotýkali slunce a měsíce, se rozkládalo království bohů. Bůh Odin někdy přivazoval svého koně Sleipnira, rychlejšího než vítr, ke kmeni Yggdrasilu, protože to byl jediný strom, schopný udržet bujného hřebce.

Zcela jasně se jedná o dobře známou představu universálního stromu, umístěného do středu světa a spojujícího tři kosmické roviny: nebe, zemi a peklo. Obraz mýtu o Yggdrasilu velmi pravděpodobně ovlivnily některé orientální představy.

 

3.7. Křesťanství

            3.7.1. Pojetí času

            Po dlouhou dobu mnoho  kultur a civilizací vnímalo plynutí času jako cyklické opakování. První zemědělci, ovlivněni péčí o svou úrodu viděli čas jako vegetační opakování - narození, smrt a znovuzrození.

V indickém příběhu král Milinda žádal od světce, aby mu vyprávěl o převtělování duší, světec tedy nakreslil na zem kruh a zeptal se: „Má tento kruh někde konec?“ Král odpověděl, že nemá a právě tak se tedy podle výkladu světce pohybuje kruh zrození.

Zajímavé je také pojetí času v Číně. Podle čínského chápání se čas odvíjí ve spirále, vždy se opakuje totéž, ale o jeden stupeň výš. Z minulosti je třeba vyvozovat závěry pro budoucnost, protože lidské chyby se opakují. Popis minulosti pro ovlivnění budoucnosti je základní zásadou čínské historie. Díky tomu Číňané vidí minulost, přítomnost i budoucnost jako součást jich samotných, jako jeden celek .

Také Řekové vnímali čas cyklicky, neustále se opakující, jehož symbolem je kruh. Vnímání času pro ně bylo důležitým prvkem náboženství, myšlení, filosofie a jejich pohledu na  svět.

Keltové uctívali posvátný rok a střídání čtyř ročních období. Důležitou symbolickou roli u nich hrálo kolo. Právě kolo se čtyřmi paprsky představovalo rok.

V Evropě nyní nevnímáme čas cyklicky, jako stále se opakující, ale lineárně. Právě tuto lineárnost nám přineslo křesťanství. Křesťanství dalo člověku naději v nový začátek a víru ve změnu. Člověk však ztratil cit pro vnímání minulosti, přítomnosti a budoucnosti v jednom. 

 

3.7.2. Starobylé symboly v křesťanství

Křesťanství má bohatou symboliku, která navazuje na určité symboly doložené v judaismu. Někdy se dokonce jedná o starobylé symboly vyskytující se už v neolitické podobě, které se uplatnily na Blízkém východě počínaje kulturou sumerskou. V textu jsme se setkali s několika takovými případy.

Viděli jsme, že příběh o potopě světa z první knihy Starého zákona, Genesis o Noemovi a jeho arše je podobný mnohem staršímu vyprávění o potopě, o kterém se vypráví v Eposu o Gilgamešovi.

Důležitým prvkem křesťanství je také křest. Křest původně vyprávěl o sestupu do vodních hlubin a souboji s mořskou obludou. S obludami v hlubinách se setkáváme v mnoha tradicích. V babylónském mýtu o stvoření světa Marduk bojoval s mořskou obludou Tiamat. Vody smrti jsou motivem staroorientálních, asijských a oceánských mytologií.; sestup na dno hlubiny je iniciační zkouškou hrdinů. V křesťanství Kristus vítězně vystoupil z vod a stal se vůdcem nového pokolení. Rituální význam má také křestní nahota: je odložením starého zkaženého a hříšného šatu.

I stvoření z lidského těla se v Bibli objevilo: Adamovo tělo bylo zformováno z osmi částí, takže jeho maso se rovná půdě, kosti hornině, krev moři, vlasy rostlinám, myšlenky oblakům.

            Také čísla měla v mýtických příbězích velký význam např. číslo sedm uctívané už nejstaršími kulturami v Mezopotámii bylo využito křesťanstvím, které jej chápalo jako číslo dokonalosti a číslo absolutní (týden je rozdělen na sedm dní a po sedmidenní lhůtě přišla potopa).

Ještě odvážněji si křesťanství přizpůsobilo symbolismus světového stromu. Strom dobra a zla, totožný s kosmickým stromem, bývá popisován jako strom, který ze země stoupá do nebes jako nesmrtelná rostlina. Pomocí kříže ze dřeva tohoto stromu se odehrává komunikace s nebem.

Také theologie Marie, Matky-Panny, přejímá a dovršuje pradávné asijské a středozemní koncepce sebeoplodnění Velkých bohyň. Motiv bohyně-matky je velmi častým.  

 

 

4. Kulturní hranice mýtu

 

Jak jsme mohli vidět, mnoho kultur má některé mýty a symboly stejné či velmi podobné. Proto můžeme předpokládat, že nejstarší symboly vzešly z archetypů (kolektivního nevědomí). Jiné symboly však nepřesáhly kulturní hranice dané civilizace. Např. na západě je velké břicho symbolem obžerství, ale pro Číňany je rysem bohatství, v Indii je zase spojováno se sloním bohem posvátné moudrosti a pro Japonce představuje energii a vědomosti. I barvy mohou mít rozličné symbolické významy: žlutá v Evropě znamená lest a zbabělost, naproti tomu v Číně je císařskou barvou.

Symboly podle D. Fontana podléhají tvůrčím omezením lidské mysli. Podnět byl pravděpodobně totožný, ale reakce na něj závisela na konkrétním pozorovateli.

 

Symboly bývají také přetvářeny dobou. S rozvojem kultury mívá lidstvo sklony považovat předchozí generace za primitivní či pověrečné. Lidé si proto symboly racionalizují a „vylepšují“, snaží se je vyložit doslova. Takové symboly jsou pak vytrženy z kontextu, pozbývají své moci a jedinou jejich nadějí je, že jejich význam bude znovuobjeven. V dnešní době vžité symboly také hojně zneužívá reklama.

 

5. Komplex méněcennosti v Evropské kultuře podle M. Eliadeho

 

            M. Eliade hovoří o komplexu méněcennosti, kterým trpí evropská kultura, kdykoli se mluví s uznáním o některé kultuře archaické. Z historického hlediska se podle něj dá zmíněný komplex vysvětlit tím, že téměř dvě stě let vynakládá evropský vědecký duch úsilí na to, aby svět vysvětlil a poté i ovládl a přeměnil. Na rovině idejí se tento triumf vědeckého ducha projevil nejen vírou v nekonečný pokrok, ale také jistotou, že čím jsme „modernější“, tím více se blížíme absolutní pravdě. Ale kultura, jako je ta naše, jež se hrdinně vydala cestou, kterou považovala nejen za nejlepší, ale také za jedinou důstojnou inteligentního a čestného člověka, kultura, která musela obrovskému intelektuálnímu úsilí obětovat snad to nejlepší z vlastní duše, očividně začala až příliš žárlivě vyvyšovat vlastní hodnoty a pohlížet podezřívavě na jakýkoliv pokus uznávat výtvory jiných, exotických nebo primitivních kultur. Zároveň si začala klást otázku, zda její dílo stálo za vynaložené úsilí a oběti, které si vyžádalo.

 

6. Shrnutí  

 

Snažili jsme se podat velice zjednodušený přehled kultur a jejich zajímavých mýtů. Nejprve jsem udělali malý rozbor obou pojmů - symbolu i mýtu. Zároveň jsme zmínili i některé symboly, které se podle nás nejčastěji v mytologiích různých kultur objevují. Také jsem se věnovali některým zajímavým teoriím. Potom jsem se dostali k hlavní části textu, a to k jednotlivým kulturám a popisu jejich bájí a legend.

Cílem bylo vás seznámit se zajímavým tématem a snad zaujmout vaši pozornost. Těžko dnes chápeme zcela odlišné vnímání světa a stav, ve kterém lidé kdysi žili. Neumíme si ani plně představit jejich pojetí času a jejich snové skutečnosti. Je to však určitě svět fascinující a zároveň lákavý. Bohužel se však mnohdy cítíme být natolik pohlceni naší strohou logikou a povrchním chápáním, že nám zřejmě zůstane ve své ryzí čistotě navždy skrytý.

 

  

 

Literatura:

 

Cassirer, E.:                 Filosofie symbolických forem. Praha, Oikoymenh 1996

Eliade, M.:                   Kováři a alchymisté. Praha, Argo 2000

                                               Dějiny náboženského myšlení I-III. Praha, Oikoymenh 1997

            Nakonečný, M.:           Lexikon magie. Praha, Ivo Železný 1997

            Becker, U.:                  Slovník symbolů. Praha, Portál 2002

            Fontana, D.:                 Tajemný jazyk symbolů. Paseka 1994

            Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot 1999

            Sárközi, R.:                  Potopa světa v mytologiích různých starověkých civilizací. Internet.

Splítková, J.:                Mýty s racionálním jádrem a ty druhé – lživé.

http://www.volny.cz/janakf/mezopotamie/enumaelis.html

Tvrdková, L.:               Dinétah - Krajina jako domov v myšlení severoamerických Indiánů oblasti Jihozápadu.  http://kult.ff.cuni.cz/e/postupky/lt/05.htm

Nováková, N.:             http://enlil.ff.cuni.cz/studium/sylaby/SYL97_98/nnakt298.pdf

                                                               http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7302

http://aom.bonusweb.cz/clanky/mytologie/yggdrasil.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Yggdrasil

http://sweb.cz/TKmyth/texty/mytol/uvod01.htm

http://www.tf.jcu.cz/~erban/eliade.pdf

 

Archivovana verze z webu KVV PdF