Mausoleum Theodorichovo
Po ničivých vpádech barbarů, občanské válce a moru v desetiletích po polovině 3. století po Kristu se římská říše opět vzpamatovala.
Diokleciánova a Konstantinova říše však se stala poloorientálním státním útvarem, podobným spíše perskému království nežli římské republice.
Císaři žili na hranicích, chráněni barbarskou tělesnou stráží u žoldnéřských polobarbarských armád (Valentinián I.) anebo v orientální odloučenosti dvora, tvořícího „sacrum palatium“, v Konstantinopoli či v Ravenně (Honorius, Theodosius II.).
Státní formou se stala despotická absolutní monarchie, velice sofistikovaná v organizaci byrokratizované administrativy státní a posléze i církevní.
Říše změnila i svou orientaci.
Již neuplatňovala moc zevnitř do středomořského světa z Říma jako středu, ale zvnějšku, z nových hlavních měst Trevíru, Milána, Sirmia a Konstantinopole k hranicím Rýna, Dunaje a Eufratu.
To je však zkreslený hodnotící úhel pohledu některých odborníků, neboť z uvedených nových nástupnických center moci bylo možno rozsáhlou říši efektivněji řídit a spravovat, zejména při jejím stálém ohrožení vnějšími útoky ze všech stran.
Chrám Sta Croce s mausoleem Gally Placidie (u nartexu)
K roku 395 je říše rozdělena na část západní a východní.
Šest let nato, roku 401 vtrhli Vizigóti vedení Alarichem do severní Itálie a oblehli západořímského císaře v jeho rezidenci v Miláně.
Itálii hrozilo krajní nebezpečí.
Po odražení útoku roku 402 Stilichem Flaviem, romanizovaným barbarským vojevůdcem (byl synem vandalského důstojníka) a správcem říše během nezletilosti císaře Honoria, - císařský dvůr z bezpečnostních důvodů přesídlil na východ do pevné Ravenny, chráněné bažinami a lagunami, do přímořské krajiny jižně pod deltou řeky Pádu .(italsky Po).
Od té chvíle se toto místo, jehož počátky sahaly do doby Augustovy, jenž zde založil přístav Classis jako základnu adriatické válečné flotily, stalo trvale hlavním městem západořímské říše.
Ravenna se postupně stala i jedním z nejdůležitějších středisek křesťanského umění 5. a 6. století v celkovém rozsahu takřka tříset let..
Již roku 405 však zaplavila Itálii nová nebezpečnější vlna barbarských národů, především Ostrogótů (podle pramenů sto tisíc bojovníků). Po nich se tlačí do říše Alani, Vandalové a Kvádové od středního Dunaje do Gallie. Germáni roku 406 překračují Rýn a zmocňují se celé Germánie.
Po pádu a popravě Germána Stilicha v Ravenně roku 408, podezřívavý a slabošský císař Honorius těžce pyká za odstranění tohoto vlivného a mocného spojence Říma, jenž mu zůstal věren až do poslední chvíle (v žaláři odmítl Stilicho vysvobození rukou svých germánských spojenců i nabízenou možnost vzpoury a podrobil se rozsudku římské autority).
Germánští důstojníci a vojáci, neuváženě pronásledovaní Římany, přecházejí na Alarichovu stranu a ten v letech 408 - 410 útočí třikráte na Řím.
Honorius se uzavřel v Ravenně a Vizigóti mají volnou cestu.
Mausoleum Gally Placidie
Tvrdošíjný Honorius není schopen se s Alarichem dohodnout, odmítá nabídky narovnání a tak v srpnu 410 Alarich konečně dobyl Řím a vyplenil jej. Na prosbu papeže však ušetřil chrám apoštolů sv. Petra a Pavla...
Góti v Římě vzali do zajetí princeznu Gallu Placidii, dceru bývalého císaře Theodosia Velikého.
Roku 411 Alarich umírá v jižní Itálii, když se chystal dobýt římské državy v Africe.
Jeho nástupce gótský kníže Athaulf ve snaze spříznit se s císařským rodem, zasnoubil se roku 414 s princeznou Gallou Placidií a pomáhal ravennskému dvoru prosadit svrchovanost v Gallii. V letech 414 - 415 přechází z Gallie s velkými zástupy Vizigótů do Španělska.
Bordura s motivem svastik a labyrintu (detail mozaiky z mausolea Gally Placidie)
Teprve však po Athaulfově smrti se Vizigóti smiřují s cíxařem skutečně a princezna Galla Placidie se vrací na Honoriův dvůr. Roku 416 se stávají Vizigóti „spojenci“ Říma a vizigótský král Theodorich I. roku 418 zakládá vizigótskou říši se střediskem v Toulouse.
Nepochybně proti její vůli císař Honorius provdal roku 417 princeznu Gallu Placidii za nového vojevůdce Konstantina, římského patricije, jehož roku 421 jmenuje spolucísařem. Z tohoto manželství se narodil císař Valentinian III. (425 - 455). Konstantin zemřel již za sedm měsíců a Galla Placidie i s dětmi hledá útočiště u svého synovce - východořímského císaře Theodosia II.
Po Honoriově smrti roku 423 je s pomocí východořímského vojska jmenován roku 424 pětiletý Valentinian caesarem.
Během jeho nezletilosti vládne císařovna-matka Galla Placidia, za jejíž vlády západořímská říše spěje k neodvratné záhubě. Další provincie - Afroka i Pannonie se stávají kořistí barbarů.
Smrtí Valentiniana III. roku 455 vymírá poslední římská dynastie založená Theodosiem Velikým. Téhož roku vtrhli do Říma z Afriky a Sicílie Vandalové, vyznáním ariáni. Jejich král Geiserich přes slib papeži město vyloupil mnohem brutálněji nežli ozbrojené houfy Alarichovy.
Od té doby obsazují západořímský trůn germánští vojenští náčelníci.
Roku 475 je posledním v řadě západořímských císařů šestiletý chlapec Romulus Augustus, synek bývalého pannonského sekretáře Huna Attily důstojníka Orestese, římské národnosti. O rok později jej svrhl Odoaker, náčelník Germánů a zmocnil se Itálie. Chlapce však nezvraždil, ale nechal žít se slušným důchodem na statku v Kampánii.
Východořímský císař Zenon legitimizoval na Odoakerovu žádost jeho vládu nad Itálií.
Krátký návrat ke slávě Ravenna jako sídelní město zažívá za panování ostrogótského Theodoricha a nakonec se stává hlavním městem Justiniánova byzantského exarchátu.
Vůdci Ostrogótů Theodorichovi Odoaker podlehl roku 493. Theodorich byl geniální politik. Přesto, že jeho vlastní vzdělání bylo neveliké, měl pochopení pro římskou kulturu a chtěl jí umocnit síly svého vojska. Ačkoliv před „věčným městem“ dával přednost Ravenně, snil o tom, že se mu podaří dosáhnout trvalé a upřímné spolupráce mezi Ostrogóty a Římany. Proto nechával určitý podíl na vládě římskému senátu a snažil se vycházet vstříc starým římským rodinám propůjčováním různých úřadů. Jeho velké přízni se po řadu let těšil i poslední z velkých filozofů římské antiky Boëthius (480 - 524), nežli jej nechal po falešném a nesmyslném obvinění ze spolupráce s východořímským císařem Iustinem brutálně zavraždit. Následujícího roku 526 Theodorich sám zemřel. Theodorich byl jako ostatní Gótové arián a Boëthius jako ostatní římští senátoři katolík. To však záminkou jeho vraždy nebylo, neboť vláda Theodorichova byla dobou pokojné koexistence katolictví a ariánství, přestože ariánství bylo definitivně odsouzeno na konstantinopolském koncilu již roku 381.
Motiv “hetimasis” (trùnu Všemohoucího) se sv. Petrem a sv. Pavlem (detail mozaiky v kupoli baptisteria Ariánù)
Boëthius, nazývaný prvním scholastikem, svým dílem latinské adaptace quadrivia (aritmetika, geometrie, hudba a astronomie) zprostředkoval na řadu století barbarskému latinskému Západu, neznalému řečtiny a řeckých originálů, učení filozofů - Platóna, Aristotela a novoplatoniků - Plotina a Prorfyria.
Pokud se týká věroučného církevního konfliktu v otázce učení o božské trojici, jenž dělil římskou říši po celé 4. století na dva znepřátelené tábory: Areios, odchovanec slavné teologické školy alexandrijské, zastával učení o nerovnocennosti tří božských principů podle něhož je odlišnost mezi podstatou Boha-Syna a Boha-Otce, jelikož musila býti doba, kdy Bůh-Syn ještě nebyl, že tedy z Boha-Otce vzešel a je mu podřízen.
Bùh-Syn trùnící na vesmírné kouli (detail mozaiky v apsidě kostela San Vitale)
Toto učení, navazující na helénistickou filozofii a některá usnesení starších křesťanských synod, bylo alexandrijským biskupem Alexandrem prohlášeno roku 318 za kacířské a Areios byl vyobcován z církve. Ten se však bránil a našel širší podporu zejména mezi vlivnými představiteli východních křesťanských obcí.
Císař Konstantin, podnícen Ariovými protivníky, svolal roku 325 velký církevní sněm do Nikaie, jehož rozhodnutím bylo Areiovo učení prohlášeno za herezi a ten exkomunikován. Na nátlak samotného císaře se účastníci vyslovili pro formulaci (pravověrné nikajské vyznání víry), že Bůh-Syn je s Bohem-Otcem stejné podstaty (lat. consubstantialis, řec. homousios). Vítězství bylo však jen iluzí, neboť východní část odpůrců rozvinula Ariovo učení ve zmírněné podobě: tzv. semiariáni učili, že podstata obou božských osob je jen podobná (řec. homoiusios). Spor o jediné písmeno ve formulaci vyznání víry tak zůstal i nadále.
Císař Konstantin, velký politik pokračující v reformách říše ve stopách svého předchůdce Diokleciána, tektokráte však pod praporem vítězného křesťanství, sám prošel velmi komplikovaných spirituálním vývojem. Zpočátku vyznával perský kult Sol Invictus (Neporazitelného Slunce), rozšířený zejména v armádě a po přijetí křesťanské víry, kdy své vojáky nechal bojovat proti odpůrci Maxentiovi na Milvijském mostě pod monogramem Kristovým, sám se nechal pokřtít až několik hodin před svou smrtí, na smrtelném lůžku roku 337.
Vítězný sv Kříž na hvězdném nebi (detail mozaiky v mausoleu Gally Placidie)
Císař se zcela přiklonil v třicátých létech, pod vlivem biskupů z východní Kaisareie a Nikomedeie, na stranu kompromisního semiarianismu.
Roku 335 sesadil alexandrijského patriarchu Athanasia, nejrozhodnějšího nepřítele ariánství a poslal jej do vyhnanství, aby v témže roce svolal u příležitosti zasvěcení chrámu Božího hrobu koncil do Jeruzaléma a na něm slavnostně přijal Areia zpět do církve. A když o dva roky později umíral, přijal křest právě z rukou ariánského biskupa Eusebia z Nikomedeie...
Detail mozaiky v apsidě kostela San Vitale
V umění Ravenny se střetávají podněty a proudy vlivů z Milána a severní Itálie, Říma, Malé Asie i egyptské Alexandrie, hlavně však z nového centra pozdně antické křesťanské kultury - z Konstantinopole.
Baptisterium ortodoxních bylo postaveno biskupem Neonem počátkem pátého století, baptisterium ariánské až na konci tohoto století a ve vnitřní výzdobě napodobuje svůj ranný vzor.
Chrám San Vitale (řez a půdorys)
V letech 402 - 425 postavili na křížovém půdoryse kostel Sta Croce (nedochoval se) a k němu mauzoleum Gally Placidie, jež císařovna-matka vybudovala v milánském stylu sv. Ambrože. Mauzoleum je kostel zasvěcený sv. Vavřinci. Jsou tu umístěny sarkofágy Honoria, Gally Placidie a jejího chotě Constantia III.
San Apollinaire Nuovo je dvorní bazilikou ostrogótského Theodoricha a San Apollinaire in Classe postavil biskup Ursicinus v letech 534 - 538.
Ravennské mozaiky jsou složeny z nesčetných kostiček různobarevného skla a působí nadskutečnou barevnou zářivostí na rozdíl od vybledlých nástěnných maleb.
Jsou skvělým dokladem musívního umění, jež se vyvinulo z antické tradice mozaiky a bylo obohaceno o četné orientální i barbarské dekorativní prvky. Mozaika se stala jednou z nejdůležitějších uměleckých technologií byzantské kultury, jejíž architektura a výtvarná umění tak hluboce ovlivňovala až do italské renesance středověké umění latinského Západu, zároveň však i celou kulturu světa Islámu.
Byzanc je vlastně spojnicí mezi antikou, evropským středověkem a islámským Orientem často nezaslouženě opomíjenou.
V mauzoleu Gally Placidie je v kupoli znázorněna noční obloha s hvězdami a čtveřicí apokalyptických zvířat s triumfujícím sv. Křížem ve středu kompozice, na arkosoliu proti vstupu je barevně výrazný svastikový pás labyrintické ornamentální bordury.
Centrální půdorys mauzolea Gally Placidie byl znovu použit pro Theodorichovo mauzoleum. Jako důkaz jeho germánského charakteru se uvádí monolitická kupole a vlys římsy.
Podobný centrální půdorys mají i obě baptisteria a tato centrální koncepce vrcholí v byzantském období v chrámu San Vitale.
Mozaiky v kupoli a štukové reliéfy baptisteria ortodoxních biskupa Neona pocházejí až z doby kolem roku 450. Je tu patrna obroda dvorského stylu ve třech kompozičních pásmech: Kristův křest, apoštolové v hieratických postojích a v páse dolním s trůny a oltáři s posvátnými knihami.
V baptisteriu ariánů, budovaném ke konci pátého století za vlády Theodorichovy na mozaice, jež se tématicky vrací k motivům z baptisteria ortodoxních, v kupoli sbor apoštolů obklopuje „hetimasis“, trůn připravený pro Všemohoucího k Poslednímu soudu. Vedle trůnu stojí sv. Petr a sv. Pavel. V motivu Křtu Kristova si, podobně jako v baptisteriu ortodoxních, všimneme pohanského boha řeky Jordán s korunou z krabích klepet a žezlem z rákosu...
Ravennští umělci, autoři výzdoby paláce, vytvořili po postavení mauzolea školu a založili tradici, jež v šestém století vyvrcholila v kostele San Vitale.
Bazilika San Apollinaire Nuovo byla původně zasvěcena sv. Martinovi. Mozaiky z Theodorichovy doby zde navazují na Honoriovu tradici. Fascinující chorovody sv. Mučednic, vycházející ze stylizovaného přístavu v Classis a vedené třemi sv. Mágy, uctívají Bohorodičku s malým Ježíškem na klíně (Theotokos). Na protější stěně podobný průvod sv.Mučedníků, v čele se sv. Martinem, směřuje z bran paláce („sacrum palatium“) před trůnícího Spasitele. Na horním páse výzdoby interiéru baziliky je tu nejstarší dochovaný christologický cyklus v řadě mozaik menšího kompozičního formátu. Bazilika, která stávala uvnitř městských hradeb, byla dokončena roku 504 a pro svůj zlacený strop byla po tři století zvána Sv. Martin se „zlatou oblohou“.
Když však roku 856 vyplenili Saracéni baziliku San Apollinaire v přístavu Classis, byly světcovy tělesné pozůstatky, jež se zde chovaly, přeneseny pro větší bezpečnost do chrámu sv. Martina, přezvaného potom S. Apollinaire Nuovo.
Posledním dílem byzantských exarchů v Ravenně, jež bylo součástí jejich sídelního paláce, je chrám zasvěcený sv. Vitalovi.
Mozaiky se tu dochovaly neporušené pouze v apsidě. Celková zamýšlená mozaiková výzdoba nebyla dokončena nebo byla zničena za renesance.
Abel a Melchisedek u oltáře (mozaika v apsidě kostela San Vitale
Chrám San Vitale byl zbudován v letech 526 - 547. Na jedné straně apsidy je znázorněn císař Justinián, přinášející chléb k eucharistii, v doprovodu biskupa Maximiána (jeho pozoruhodný slonovinový stolec s mnoha reliéfy je skvostem zdejšího muzea), dvorských hodnostářů, kněží a vojevůdců. Na stěně protější jeho choť, císařovna Theodora, pokrytá šperky, obětuje víno v nádherném kalichu, obklopena dvorními dámami a eunuchy. Oba skvostné historické obrazy zachycují v mozaice přepych byzantského dvora. Je pravděpodobné, že tato díla pocházejí až z konstantinopolské císařské mozaikářské dílny a byla odtud přenesena a na stěny fixována cementovou maltou. Na ostatních mozaikách v San Vitale si můžeme povšimnout pronikání syrských námětů, například skalisek v krajině a přírodních detailů s cizokrajným ptactvem, zatímco Kristus, trůnící na kosmické kouli, je mladý a bezvousý muž, jak jej známe z nástěnných maleb z katakomb. V pozdějším byzantském umění se Kristu Pantokratórovi (Vševládnému) dostane podoby zralého muže s černým plnovousem, silného a mocného.
Andělé s božskou mandalou - půdorys chrámu je osmiúhelný (detail mozaiky v apsidě chrámu San Vitale)
Zachovalé stavby společně s rozsáhlými muzejními sbírkami Ravenny tvoří tak, díky izolaci města od pozdějších dramatických historických i společenských událostí a konfliktů, zcela unikátní památkový soubor vysoké kulturně-historické a umělecké hodnoty, plně dokládající vývoj pozdně antického a raně byzantského křesťanského výtvarného umění, architektury i užitých řemesel. Jejich důkladné poznání a studium je nezbytné pro poznání vývoje a proměn výtvarné kultury evropského středověku v následujících staletích.
Kristus jako Dobrý pastýř (mozaika v mausoleu G. Placidie)