Časopis Komenský

Školní preventivní program na podporu zdravého životního stylu Normální je nekouřit po deseti letech.

V současné době jen málokdo zpochybňuje negativní důsledek rizikových faktorů životního stylu na naše zdraví. Mezi zásadní rizika se řadí zejména nesprávné stravovací návyky, kouření, nedostatek pohybu, nadměrné užívání alkoholu, nedostatek spánku a odpočinku, užívání nelegálních drog, nadměrný stres. V roce 2005 byl v pilotní studii uveden do praxe edukační program pro děti prvního stupně základní školy, zaměřený na faktory životního stylu, především na správnou výživu a prevenci užívání legálních drog (kouření, alkohol). Jeho vznik byl iniciován Ligou proti rakovině Praha s cílem zavedení výchovy k onkologické prevenci u dětí ve škole. Je známým faktem, že kouření jako významný rizikový faktor přispívá svými negativními důsledky k rozvoji a vzniku chronických neinfekčních onemocnění, jako jsou rakovina, kardiovaskulární onemocnění, metabolická onemocnění (obezita, diabetes), respirační nemoci a v neposlední řadě i k drogové závislosti.

RIZIKA KOUŘENÍ A UŽÍVÁNÍ TABÁKU

Nebezpečí kouření prokázal jako první v 50. letech 20. století britský epidemiolog Sir Richard Doll (1912–2005). Prokázal spojitost mezi kouřením a výskytem rakoviny plic. Sám byl do té doby silný kuřák a po svém objevu ihned přestal kouřit. Dožil se vysokého věku 93 let. V jeho práci dnes pokračuje jeho spolupracovník a žák Sir Richard Peto z oddělení statistiky univerzity v Oxfordu. Doll v cílové skupině britských lékařů, kterou sledoval po dobu 50 let (1951–2001), zjistil u dlouhodobě kouřících lékařů-mužů (kouřících více než 30 let) ztrátu 10 let života v porovnání s celoživotními nekuřáky (Králíková, 2013). To jej vedlo k doživotnímu boji s užíváním tabáku. Svými výzkumy prokázal škodlivost kouření a prosadil mimo jiné i zákaz kouření v letecké dopravě. Richard Peto podporuje smysluplnost nekouření a ukončení kouření v jakémkoli věku a stupni závislosti. Ve své studii s výzkumným vzorkem jednoho milionu britských žen prokázal tři hlavní fakta, platící nezávisle na pohlaví: 1) polovina kuřáků je kouřením usmrcena, 2) asi čtvrtina úmrtí zasahuje střední věk (35–69) a lidé tak ztrácejí až 20 let aktivního života, 3) zanechání kouření funguje, prodlužuje život, má smysl v jakémkoli věku (Peto et al., 2006). Boj proti kouření je efektivní tehdy, když zvyšuje znalosti, mění klíčové postoje a mění i chování.Zdůrazňuje sílu a nutnost prevence ve svých přednáškách a článcích jednoznačně prokázaným tvrzením a přesvědčením „Prevention works“ – prevence funguje. (13. světová konference Tabák nebo zdraví, 2006).

Až v r. 1981 bylo prokázáno riziko pasivního kouření. V japonské studii se ukázalo, že partneři silných kuřáků trpěli rakovinou plic. V roce 1992 se dokonce prokázal i vliv pasivního kouření na vznik rakoviny u domácích mazlíčků, psů a koček (Králíková, 2013). Tabákový kouř byl v roce 1986 zařazen mezi prokázané humánní karcinogeny. Zvláště kouření během dospívání může vyvolávat změny, které mohou vést ke karcinogenním následkům, neboť mladé osoby jsou k těmto účinkům vnímavější (Hrubá, 2000). Pasivní kouření, kouř z druhé ruky (second hand smoke, passive smoking, environmental tobacco smoke ETS), prokazatelně způsobuje nemoci a předčasná úmrtí. Je příčinou asi 1 % celosvětové mortality, tj. za rok 600 000 lidí, v ČR 1500–3000 úmrtí. Pojem kouř ze třetí ruky (third hand smoke) je znám od r. 2009. Je to termín používaný pro zbytkový kouř, rezidua tabákového kouře v povrchu místnosti (nábytek, koberce, zdi) a také na oblečení, šatech, kůži, vlasech i v době, kdy se již nekouří. Vznikají tak dlouhodobě silné karcinogeny ovlivňující prostředí. Všechny vnitřní prostory, tj. domovy, auta, restaurace, by proto měly být nekuřácké nejen po dobu určitou, např. v době oběda, ale stále, zvláště tam, kde se pohybují děti.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Ohlédnutí za 15 lety vývoje prevence rizikového chování v České republice

Úvod: o čem hovoříme, když hovoříme o systému školské prevence

V České republice došlo v porevolučním období po roce 1989 k postupnému zformování záměru řešit systém školské prevence rizikového chování včetně prevence užívání návykových látek a jeho důsledků. Tato oblast byla z hlediska koordinace původně v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. V rámci projektu Phare Twinnig 2000 byla provedena detailní analýza stavu prevence (1999–2001) a zahájen proces postupné tvorby národního systému.[1] Jeho základní kostra je složena ze 4 hlavních komponent. (1) Teoretické jádro vychází z konceptu rizikového chování a pro kultivaci terminologie a harmonizaci přístupů vznikl kromě základní teoretické monografie též výkladový slovník základních pojmů. (2) Základní rámec definuje cíle prevence, hlavní cílové skupiny a využívá členění intervencí dle terminologie EMCDDA na všeobecnou, selektivní a indikovanou prevenci. (3) Obsahové jádro tvoří doporučené kurikulum prevence pro základní školy (věk 6–15 let) nazývané Minimální preventivní program (MPP). Systém uzavírá komponenta (4) řešící kvalitu a efektivitu.

Při klíčovém hodnocení stavu školské prevence provedeném v rámci Phare Twinning Project 2000: Drug Policymezi Českou republikou a Rakouskem (1999–2001) bylo zjištěno množství závažných nedostatků spojených s nedůslednou koordinací a kontrolou v oblasti školské prevence. V rovině koordinace, za kterou zodpovídalo MŠMT (viz např. Usnesení vlády ČR z roku 2000), bylo zjištěno, že neexistuje jednotná představa (střešního rámce) systému koordinace (popis funkčně propojeného systému preventivních aktivit na všech úrovních)[2]školské prevence, což pravděpodobně vedlo k neodlišení cílových skupin a k nim přiřazených specifických preventivních programů a kompetencí jednotlivých rezortů (problém přetrvává v různé míře dodnes). Následoval vznik několika koncepčních materiálů jednotlivých rezortů, které nejsou vždy zcela kompatibilní, nenavazují na sebe a místo vzájemného doplnění se často překrývají. Do systému primární prevence nebyly adekvátně zahrnuty některé cílové skupiny (např. standardně většina škol nemá strukturovaný specifický program pro nejnižší třídy ZŠ), ve svých koncepcích se k nim nehlásil žádný z rezortů, přestože do jejich kompetencí spadají a jsou za ně zodpovědné. Jiné skupiny jsou naopak přetěžovány (typicky vyšší třídy ZŠ, především 6., 7. a 8. třída). Mezi množstvím dalších nedostatků je z hlediska evaluace preventivních intervencí důležité zjištění, že jednotlivé rezorty zodpovědné za oblast prevence neprovádějí pravidelné institucionální analýzy (analýzy poskytovatelů a poskytování preventivních programů) a nemají dostatečný přehled o tom, co, kde, kým a komu je poskytováno. S tím pak souvisí slabá úroveň kontroly kvality a kontroly celého systému prevence jako takového. Ukázalo se tak, že stálý výrazný nedostatek finančních prostředků v této oblasti není zřejmě způsobován celkovým objemem těchto prostředků, ale nekoordinovaným, nejednotným přístupem ze strany jednotlivých rezortů, nedodržováním jednotného způsobu klasifikace programů a zcela nedostatečnou kontrolou kvality a řízení systému prevence na nižších úrovních (kraje a tehdejší okresy). Masivní diskuzí a zájmem o výstupy z tohoto projektu došlo k facilitaci vývoje celé oblasti a k formování záměru vytvořit návrh integrovaného národního systému školské prevence, pro který se podařilo prosadit společný koncept rizikového chování. Tento systém se začal vyvíjet po linii rezortu školství, tam následně získal podporu v rámci realizace programů Zdraví 2020 v rezortu zdravotnictví. Postupné sbližování obou rezortních linií pak v roce 2015 vyústilo až ke kolektivnímu návrhu společné implementace.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Jak spolu souvisejí hudební schopnosti a výslovnost v angličtině u žáků prvního stupně ZŠ?

Ve svém okolí se poměrně často můžeme setkat s tvrzením, že hudebně nadaní žáci se lépe učí cizí jazyky. Toto tvrzení často chápeme jako všeobecně uznávaný fakt, i když pro jeho podporu zatím nenajdeme dost přesvědčivých důkazů. V každodenní praxi můžeme vidět případy, které se nám zdají být jeho jasným důkazem, například žák pocházející z hudební rodiny, který sám hraje na klavír, hezky zpívá a úrovní angličtiny vysoce převyšuje své spolužáky. Stejně tak se ale můžeme potkat i se žáky, kteří v angličtině excelují, a přitom se jeví jako hudebně nenadaní, a proto se nám jakákoliv souvislost mezi těmito dvěma obory může jevit jako nepravděpodobná. Jak to s onou souvislostí tedy je?

Cílem našeho výzkumu bylo alespoň částečně přispět k postupnému rozkrytí této otázky, nepokoušeli jsme se o její plné vyřešení. Proto ve výzkumu cílíme pouze na receptivní složku některých dílčích struktur obou zmíněných oblastí, které jsou testovatelné pomocí poslechového testu. Tento test jsme připravili s ohledem na specifika žáků mladšího školního věku. V tomto článku se nejprve věnujeme argumentům, které hovoří pro i proti zmíněné souvislosti, poté stručně představíme oblasti, kterých se výzkum týkal a nakonec se budeme věnovat cílům a výsledkům tohoto šetření. V závěru uvedeme několik tipů do výuky na prvním stupni základní školy.

 Co říkají odborníci o možné souvislosti mezi oběma oblastmi?

Argumenty na podporu tvrzení, že osvojování jazyka a hudební schopnosti spolu nějakým způsobem souvisejí, vycházejí ze tří hledisek – ontogenetického, fonetického a neurologického. Mora (2000, cit. podle Stansella, 2005, s. 6) v souvislosti s ontogenezí například mluví o hudebních stránkách řeči (musical aspects of language), kterými míní intonaci, rytmus, tempo, barvu nebo sílu hlasu. Tyto hudební stránky řeči se podle autorky vyvíjejí společně s odpovídajícími prvky hudebními už v prenatálním stadiu. Dále můžeme najít určité fonetické podobnosti jazyka s hudbou. Sedlák a Váňová (2013) uvádějí podobnosti ve sluchu fonetickém a hudebním. Z neurologického hlediska však centrum řeči a zpracování hudby leží v opačných mozkových hemisférách. Zatorre (2005, cit. podle Sedlák & Váňová, 2013, s. 62) ale tvrdí, že „přesto existuje mezi hudebním a jazykovým centrem spolupráce, jejímž výsledkem je harmonický soulad“. Cíleným zpracováváním složek, které jsou pro hudbu a řeč společné (intonace, rytmus, metrum…), totiž podle Zatorreho muzikální lidé zaměstnávají obě hemisféry zároveň, a tím vyrovnávají jejich funkčnost a zrychlují spolupráci mezi jednotlivými hemisférami.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

„Už v pěti letech bylo mým snem stát se paní učitelkou.“ aneb Co motivuje studenty pedagogické fakulty k volbě učitelské profese

Hledání odpovědi na otázku, co vede dnešní mladé lidi k rozhodnutí stát se učitelem, považuji v souvislosti s diskusemi o prestiži učitelské profese a o postavení učitele v české společnosti za velmi aktuální. Hned v úvodu je třeba upozornit, že hovoříme-li o motivech k volbě učitelské profese, nelze tyto motivy chápat jako totožné s motivy k volbě studia učitelství. Někteří studenti volí studium učitelství s vědomím, že nechtějí v budoucnu učit. Mají tedy motivaci k tomu vystudovat na vysoké škole učitelský obor, nikoli však k tomu, aby se v budoucnu věnovali učitelské profesi. Pro mnohé studenty připravující se na profesi učitele jsou však tyto motivy totožné, neboť jejich volba oboru byla již v bakalářském stupni studia jednoznačně motivována touhou stát se učitelem.

Kontext výzkumného šetření

V roce 2013 bylo v rámci disertačního výzkumu věnovaného zkoumání profesního sebepojetí studentů učitelství osloveno 194 studentů 2. ročníku bakalářských studijních programů PdF MU, kteří se připravují na profesi učitele 2. stupně ZŠ. Ti odpovídali na otázku: Já jako učitel – jaké je moje profesní sebepojetí? Získané volné výpovědi byly podrobeny otevřenému kódování (Švaříček a Šeďová, 2007). Jednou ze zjištěných kategorií byly i motivy, které vedly studenta k rozhodnutí stát se učitelem. Tyto motivy do svého textu spontánně vřadilo 63 studentů zkoumaného vzorku.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)