Časopis Komenský

Žákovské preference při obsazování prostoru školní třídy

Prostor školní třídy je mnohdy chápán jako určité pevně dané schéma s kulisami, mezi nimiž dochází k výuce. Nicméně je to právě prostor školní třídy, který sám o sobě dokáže ovlivnit vyučovací proces. Může se promítat do výukové komunikace, napomáhat nebo naopak konat „psí službu“ disciplíně žáků či dokonce ovlivnit prospěch žáků. Významnou roli v těchto případech sehrává prostorové uspořádání lavic, ale i poziční konstelace žáků, které vznikají v rámci jejich rozmisťování do jednotlivých pozic ve třídě. Existují různé učitelské mýty o tom, kam si určité typy žáků sedají a co je k tomu vede. V rámci výzkumné studie prostorových aspektů školních tříd a jejich vlivu na třídní komunikační procesy jsme se proto rozhodli prozkoumat, jak se samotní žáci rozhodují pro určitá místa ve třídě a které z učitelských mýtů jsou s to vysvětlit edukační realitu.

 

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

Koncept komunitích škol a málotřídky - inspirace, nebo realita?

Současná situace ve školství je charakteristická mnohými výzvami i nejasnostmi. Hledají se mimo jiné cesty k posílení pozice či prestiže škol. Jednou z ověřených a fungujících cest je v tomto smyslu koncept komunitních škol. Ty nabízejí „příležitosti k celoživotnímu učení, zapojení komunity do školy a efektivní využívání zdrojů“ (Decker, 2002, s. 448). Komunitní škola je místem, kde lidé žijící v obci (regionu) připravují a organizují různé vzdělávací, kulturní, zájmové, rekreační programy a aktivity nebo třeba také rozmanité sociální služby. Jde tedy o školu, která neslouží pouze dětem, ale i dospělým z blízkého okolí. V tomto článku chceme poukázat na to, že málotřídky, tradičně venkovské školy, se poměrně často chovají právě jako školy komunitní. Na základě dat získaných dotazníkovým šetřením na málotřídních školách popisujeme ty aspekty jejich práce, které vykazují rysy komunitního chování, a následně poukazujeme na to, jaký potenciál koncept komunitních škol nabízí právě školám málotřídním.

Co jsou málotřídní školy?

Málotřídní školy jsou typem základní neúplně organizované školy pouze s prvním stupněm, kdy alespoň v jedné třídě jsou vyučovány děti více než jednoho ročníku1. Málotřídní školy, tzv. málotřídky, jsou typicky venkovské školy, pouze výjimečně najdeme málotřídky i v okrajových částech velkých měst. Překvapující může být, že málotřídky tvoří zhruba 40 % z celkového počtu základních škol v České republice. V žádném případě tedy nejsou okrajovým fenoménem. Většinou se jedná o školy nacházející se v obcích, které mají méně než 1 500 obyvatel. Málotřídky bývají v obcích zpravidla jedinou vzdělávací institucí s dostupnými a vybavenými prostorami pro vzdělávací, případně společenské aktivity. Tyto školy disponují nejen vlastním materiálním zázemím, ale také vzdělanými pracovníky, kteří mohou pracovat nejen s dětmi, ale se všemi lidmi žijícími v obci.

 

1) Trnková, K., Knotová, D., & Chaloupková, L. (2010). Málotřídní školy v České republice. Brno: Paido.

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

Jak vidí přírodovědné předměty žáci základních škol

Mnozí, nejenom akademičtí či učitelští pracovníci, si kladou otázku, proč se vlastně provádí výzkum zaměřený na zjišťování názorů žáků a studentů na přírodovědné předměty. V úvahu je potřeba brát fakt, že ústřední problém výuky přírodovědných předmětů ve škole je shodný se základním problémem vědy, a tím je pochopení světa včetně nás samých. Přírodovědné vzdělávání tak přispívá k rozvoji gramotnosti ve smyslu: gramotnost – vzdělání – utváření si obrazu o světě – chápání významu světa. Svět se však rychle a zásadně vyvíjí a mění, a tím klade nové a vyšší nároky na vzdělávání. Možná právě nárůst nároků kladených na žáky má za následek snížení zájmu o určitou skupinu předmětů a upřednostňování jiných. Výše zmíněné skutečnosti vedly k realizaci výzkumného šetření odpovídajícího na otázku, jak vlastně žáci vnímají přírodovědné předměty a co může působit na zvýšení jejich zájmu o danou skupinu předmětů. V příspěvku jsou popsány základní výsledky tohoto výzkumného šetření.

 

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

O některých mýtech o environmentální výchově

Poslední dvacetiletí environmentální (dříve ekologické) výchovy, osvěty a ekologického poradenství v České republice je lemováno řadou nesporných úspěchů. Šetrnější nakládání s komunálními odpady, zateplování domů, úsporné spotřebiče, vodovodní pákové baterie nebo smysl ekologického zemědělství už zpochybňuje jen málokdo. Environmentální výchova je (věřme) pevnou součástí rámcových vzdělávacích programů pro všechny stupně škol, avšak mnohé se nám ještě nepodařilo a nedaří. Účinnost ekovýchovného osvětového úsilí zatím není výrazněji patrná, byť k posouzení prokazatelného posunu ekologické gramotnosti žáků je nepochybně potřeba mnohem větší časový odstup. Mezi lidmi stále převažuje spíše nevyřčený názor, že životní prostředí je vlastně v pořádku, a pokud dojde k problémům, vyřeší je věda a neviditelná ruka trhu. Jenže tak snadné to asi není. Je pravděpodobné, že ke skutečnému zlepšení stále se zhoršujícího stavu mnohých složek místního i globálního životního prostředí mohou napomoci jedině nelhostejní lidé svojí vůlí, přesvědčením a nesobeckou aktivitou.

V environmentální osvětě ve školách zřejmě tropíme spousty chyb, jichž si často nejsme vědomi nebo si je nejsme schopni připustit. O to důsledněji bychom se měli snažit o pojmenování a zbavení se alespoň těch klišé, která si přiznáváme. Pojmenování některých omylů šířených o environmentální výchově a osvětě je věnován tento příspěvek.

 

 

Autor pracuje ve školském zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka, Brno.

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4