Časopis Komenský

Otázky a odpovědi

 

VÁŠ DOTAZ:

V předškolní třídě jsme se setkali u jednoho chlapce s tím, že v  šatně opakovaně předváděl holčičkám svou mužskou chloubu. Rodiče, které jsme na to upozornili a požádali je o pomoc, celou záležitost bagatelizovali s tím, že na tom nevidí nic špatného. Nevíme, jak na situaci reagovat. Kamila

NAŠE ODPOVĚĎ:

S  analogickými situacemi se setkáváme i  u  starších dětí. Z nedávné doby si vybavuji, že o něco starší chlapec poslal několika dívkám mailem svou fotku s  odhalenými intimními partiemi a  požadoval, aby mu poslaly stejnou. Jeho rodiče to velmi zklamalo a cítili se znejistěni v tom, jak ho mají dále vychovávat. Jde zřejmě o  vcelku běžné situace, které se vyskytovaly i dříve, jen tehdy děti více cítily, že jde o věc nepatřičnou, za kterou by byly potrestány, takže se s ní lépe schovávaly a rodičům ani případně nepříjemné zážitky nesdělovaly. Myslím, že bych mohl dodat řadu dalších „minipříběhů“, které nás starší mohou šokovat. To když se osmiletá holčička zeptá, jestli „pindík musí být v pipince celou noc“, nebo starší dívka se zeptá u  oběda rodičů, jak často souloží. Za podstatné pokládám, že s námi mluví i o těchto záležitostech. Bez objasnění širších souvislostí dnešních přístupů k výchově však nemohu dobře odpovědět. Liberalizace vý- chovy je u  nás v  posledních desetiletích trvalá. Rovněž se mění vztahy mezi rodiči a dětmi. Dnešní děti jsou mnohem otevřenější, nebojí se zeptat, a  není se co divit, vždyť my je k  tomu sami povzbuzujeme, někdy dokonce i  ve škole. Chceme, aby byly aktivní, samostatné, kritické, aby se co nejvíc naučily. Navíc mají snadný přístup prakticky ke všem informacím a také je využívají. Pro děti neexistují zakázaná témata. Není žádná oblast, o kterou by se nezajímaly. Teprve postupem času se učí, že není vhodné ptát se zvonivým hláskem mámy v  autobuse na to, proč ten pán má tak velké břicho, jestli bude mít miminko, a jestli ta paní je ježibaba, když má takovou velkou bradavici a velký nos. Otázkám spojeným s pohlavím se vě- nují stejně jako jiným. Teprve přístup nás dospělých zvýší atraktivitu některých témat. Současně je svými reakcemi vedeme někdy k tomu, že už se v těchto otázkách neobracejí na nás. Děti se dnes programově i  zcela náhodně seznamují s  velmi intimními záležitostmi. Bylo to tak vždy, jen dnes nám už tolik nepřijde, že se jedná o něco nepatřičného. Ani se nebojíme, že si dítě znalostmi z této oblasti pro budoucnost pokazí potěšení ze sexu. Naopak se domníváme, že pozitivní důsledky převažují. Posuzování jednotlivých dětských „přečinů“ v sexuální oblasti je velmi ošidné. Děti získávají v řadě případů útržky znalostí, které pro ně nemají „ani hlavu, ani patu“. Přitom my je zpravidla posuzujeme očima dospělých a připisujeme jim úplně stejné významy, jako mají u nás. Nikdy bychom neměli dospělými zkušenostmi mechanicky vysvětlovat slova a činy dětí. Ani bychom neměli hledat dospělou odpověď na dětskou otázku. Takže na první otázku odpovězte stejně jako má kolegyně: „Nemusí.“ a naberte si další lžíci polévky a na druhou: „Podle toho, jak máme chuť.“ A nepřemýšlejte o tom, jakého máte zvrhlíka. Nedá se nic dělat, musíte opakovaně vysvětlit rodičům a samozřejmě i všem dětem, že na některých věcech nevidíte sice skutečně nic špatného, ale přece jen chcete děti naučit, že se nedělají na veřejnosti. Rozhodně bych nedoporučoval označovat chování chlapce za nějakou úchylku, jen bych ho požádal, aby se podobným způsobem ve školce nechoval a o totéž bych poprosil jeho rodiče. S jejich případným zlehčením situace bych souhlasil, leč bych trval na tom, že ve školce máme nastavená pravidla, a ta je třeba respektovat. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V 7. ročníku máme žáka, který už delší dobu velmi často narušuje průběh výuky. Při hodinách vykřikuje, neustále má vhodné i méně vhodné otázky nebo poznámky, někdy i chodí po třídě. Nepere se, ale pořád má s někým ve třídě konflikty. Po téměř každé přestávce řeší vyučující nějaký problém s tímto chlapcem. Atmosféra ve třídě je špatná, když L. chybí, zdá se mi, že je to o něco lepší. Z poradny má diagnózu ADHD. Jarmila

NAŠE ODPOVĚĎ:

V každém společenství dětí vznikají problémy a konflikty. Platí to i pro školní třídu, ve které spolu žáci tráví spoustu času v uzavřeném prostoru, mají plnit množství vnucených úkolů, ve skupině, kterou si nezvolili podle svých preferencí. Mezi dětmi jsou obrovské rozdíly ve všech charakteristikách a projevech. Jsou dané temperamentem, rodinnou výchovou, dosavadními zkušenostmi dítěte. Je tedy zřejmé, že některé se odchylují od norem chování ve třídě výrazněji. Problém spatřuji v tom, když tyto odchylky od běžné normy máme tendenci označovat jako abnormality či poruchy. V průběhu historicky krátké doby se zóna normality v některých oblastech velmi zúžila a oblast poruch rozšířila. Živé chování dítěte ve školním období, které dříve bylo vysvětlováno věkem (malé děti jsou živé), nevychovaností, slabou rukou dospělého vychovatele, dnes označujeme diagnózami jako hyperaktivní syndrom nebo ADHD. Problém však není v samotném pojmenování, spíš v tom, že se velmi často s označením uspokojíme, místo aby nás vedlo k aktivitě a pomoci samotnému dítěti i celé třídě. Podobně má v některých případech diagnóza zakrýt nedostatečné vedení ze strany rodičů nebo učitele. Řešení školních problémů zpravidla nelze nacházet mimo třídu. Pouze učitel a jeho případní školní asistenti (včetně výchovného poradce či školního psychologa) mají v rukách klíč k nápravě. Uznávám, že samotný chlapec si nepomůže. Na dálku mu nepomohou ani rodiče. Na pomoci se musí podílet všichni, kteří se s chlapcem stýkají. Vlastně nemusí, ale je to v jejich zájmu. Učitel chce co nejlépe vyučovat, spolužáci se potřebují co nejvíc naučit – za dva roky budou usilovat o přijetí na střední školu. Komplikaci představuje, že ve vašem případě už žáci chodí do školy sedmý rok. Po celou tuto dobu si mohou posilovat určité způsoby chování. Neřešíte tedy jen aktuální problém, ale sedmileté „historické“ vrstvy. V bodech uvádím kroky, které by bylo vhodné realizovat. Obrátit se o konzultaci na výchovného poradce nebo poradnu. Promluvit s rodiči – jakkoli nemohou přímo ovlivnit chování žáka v hodině, mohou podpořit snahu učitelů. Požádat o asistenta. Uplatňovat pravidla managementu třídy. Při vyučování zařazovat pro celou třídu krátké relaxační chvilky. Učitelé by měli být co nejblíž žákovi, aby mohli bezprostředně pomoci či zasáhnout při problému. O přestávkách by chlapec neměl být ve třídě – ne za trest, ale aby nedošlo ke zbytečnému přestupku. Chlapec by se měl dovědět, že nikdo nemá právo narušovat učiteli výuku a žákům učení. Diagnóza ADHD pouze sděluje, že to má těžší než ostatní, ale přizpůsobit by se měl i on. Lze vytvořit i individuální výchovný plán. Jedna zásadní odpověď je: i tento „zlobivý“ chlapec má právo vzdělávat se s ostatními, ovšem současně vždy musíme hájit ostatní jednotlivé žáky a současně i vztahy a klima ve třídě. Existuje totiž zkušenost, že s některým žákem se jednoduše nepodaří pracovat tak, aby zvládnul nároky hromadné výuky. Pak bychom měli hledat způsoby, jak takového žáka dočasně vzdálit z vyučování. Školství však stále není na takové problémy zařízeno, a vypomáhá si tím, že při závažnějších problémech využívá hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení. PhDr. Václav Mertin