Časopis Komenský

Otázky a odpovědi

  

VÁŠ DOTAZ:

Z jakého důvodu má být v souvislosti s dlouhodobou hospitalizací nezletilého žáka či studenta předáván ze strany školy školní vzdělávací plán, když v zařízení, kde hospitalizace probíhá, není tento dodržován s odůvodněním, že zařízení postupuje podle vlastního vzdělávacího plánu?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Školní vzdělávací plán se poskytuje nejen v případech hospitalizace, ať už z jakéhokoliv důvodu, tedy nejen z důvodu psychiatrické diagnózy, ale například i v případech, kdy je nezletilý zařazen do terapeutického programu pobytové formy ve středisku výchovné péče. Toto zařízení zpravidla rovněž požaduje, aby školní vzdělávací plán byl předložen při nástupu nezletilého do zařízení. Je zřejmé, že jak v případě střediska výchovné péče, tak v případě zdravotnického zařízení, neprobíhá z logických důvodů školní výuka totožným způsobem jako ve škole, kterou nezletilý běžně navštěvuje. S ohledem na případné nejasnosti je vhodné se s konkrétními dotazy obrátit na zařízení, ve kterém nezletilý pobýval, a to ať už z důvodů výchovných či zdravotních. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, jako učitelka prvního stupně se setkávám s tím, že to, zda jsou děti připraveny na školní docházku, chtějí posuzovat jejich rodiče. Protože rodiče nejsou vyškolenými odborníky v zjišťování školní zralosti, chci se zeptat, na základě čeho se mohou ohledně nástupu jejich dítěte do první třídy rozhodnout. Zajímalo by mě také, jaký hlas by měli v této věci rodiče mít a jak by měla vypadat jejich spolupráce s odborníky. Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Základní otázkou, kterou řeší rodiče budoucích prvňáčků, je, zda je dítě dostatečně připravené na požadavky první třídy a  zda má tedy nastoupit letos, nebo o  rok později (menšina rodičů také zvažuje dřívější nástup) a  jak zajistit, aby dítě v první třídě uspělo, aby se mu tam vedlo dobře. Na základě čeho se má rodič rozhodovat? Kdyby byla škola absolutně jednotná a  konstantní (třeba tím, že by v ní učily počítače), bylo by jednodušší i naše rozhodování. A pokud by byli stejně unifikovaní i rodiče, byla by odborná úvaha o školní zralosti ještě snadnější a odvíjela by se výlučně od vlastností a dovedností dítěte. Jenže obrovská rozmanitost dětí se potkává se stejně obrovskou různorodostí učitelů a rodičů i  podmínek, ve kterých se vzdělávání realizuje. To všem značně znesnadňuje rozhodování. Když se šikovné, avšak sociálně nesmělé a váhavější dítě dostane k paní učitelce, která je rázná, rychlá, náročná, asertivní, může dojít k problémům, aniž bychom konstatovali nezralost dítěte. Když se stejné dítě dostane k paní učitelce, která je klidná, mateřská, tak k problému nedojde. Rodiče zpravidla chtějí, aby dítě při jakékoli činnosti, do níž se pustí, uspělo a dosáhlo dobrých výsledků. Platí to i pro docházku do školy. Proto se také snaží uzpůsobit podmínky tak, aby zvýšili pravděpodobnost takového úspěchu. Intuitivně cítí, a navíc mají obdobnou zkušenost i z dosavadního života dítěte, že čím je starší, a tedy zralejší, tím je s ním lepší řeč, víc vydrží, a tím také lépe zvládá srovnatelné požadavky. Navíc i psychologie přináší přesvědčivé doklady pro to, že prosté zrání zlepšuje výkon v konkrétní oblasti. Přestože hájím názor, že rodiče znají nejlépe své dítě, protože zažívají jeho vývoj, snímají jeho projevy v různých souvislostech, tak musím připustit, že nemusejí dobře odhadnout všechny oblasti relevantní pro úspěch ve škole. Jenže o tom, jestli má pravdu učitelka mateřské školy, psycholog poradny nebo rodiče, neví dopředu s jistotou skutečně nikdo. Ukáže se to teprve, až se dítě fakticky začne vzdělávat ve škole. Někdy rodiče rozhodnou proti přesvědčení odborní- ků, a mají pravdu – dítěti se ve škole daří dobře, zvládá veškeré požadavky. S jistotou tedy můžeme prohlásit, že dítě vykazuje fyzické a psychické parametry, které jsou obvykle spojovány se školními výsledky. Vše ostatní je ve hvězdách. Proto také rozumný psycholog pracuje s pravděpodobností. Na základě toho, co jsem zjistil, je velká pravděpodobnost, že… Vzhledem k  tomu, že dlouhodobou odpovědnost za dítě mají rodiče, dal bych na jejich názor. Jako psycholog je upozorním na všechno, co jsem zjistil, ukážu možné klady i  případná úskalí jejich rozhodnutí, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit ten, kdo má odpovědnost, což jsou v mém chápání rodiče, i když samozřejmě vím, že formální rozhodnutí vydává ředitel základní školy. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Doporučili jsme rodičům žáka 7. ročníku, který má výrazné problémy v chování, návštěvu střediska výchovné péče. Rodiče slíbili, že se postarají o nápravu sami. Když nějakou dobu nedocházelo ke změně, opět jsme je požádali, aby navštívili odborné pracoviště. Tentokrát odmítli s odůvodněním, že doma s ním problémy nemají, a že si tedy musíme poradit sami. Co máme dělat? Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Je pravda, že na tento problém si stěžují učitelé velmi často. Totéž se týká i toho, že rodiče brání odborníkům, aby informovali školu o výsledcích odborného vyšetření. Z věcného hlediska je záležitost jasná. Jestliže odborník (učitel) vyhodnotí potřebnost konzultace, tak ji doporučí a následně chce vědět, k  jakým závěrům jiný odborník (psycholog, lékař) došel a jaká doporučení z nich pro učitele i žáka vyvozuje. Jestliže rodiče s  dítětem na konzultaci nejdou nebo neposkytnou informace, pak učitel dál „hraje na náhodu“. Buď vhodný postup trefí, nebo ne. Řeč práva pro tento případ hovoří podle interpretace právníků jednoznačně. Bez souhlasu rodičů opravdu nelze provést poradenské vyšetření ani odeslat zprávu z poradny do školy. Aby bylo jasno, ani v nejmenším nezpochybňuji právo rodičů rozhodovat, vždyť jsou to právě oni, kteří mají ze zákona zásadní zodpovědnost za všechny aspekty rozvoje dítěte. Musejí mít tedy i pravomoci. Přesto mi absolutizace tohoto přístupu přijde z  psychologického hlediska jako velmi mechanické uplatnění práva a  současně postup myšlenkově zastaralý a  ve svých důsledcích škodící dítěti. Důvod je jednoduchý. Jestliže se dítě vyvíjí tak, že plní plus mínus požadavky vzdělávací instituce, přiměřeně prospívá a rozvíjí se, neobjevují se žádné závažnější nebo trvalé problémy a ty, které se objeví, rodiče v rámci svých možností efektivně řeší, spolupracují s učiteli, tak by je skutečně škola neměla obtěžovat svými požadavky. Jenže co když se problémy vyskytují, rodiče slibují ná- pravu, ale k  té nedochází? Jestliže odborná instituce škola vyhodnotí situaci tak, že využila možné prostředky (pravda, bývá tomu jen málokdy, ale to teď není podstatné), rodiče se rovněž snažili a problémy se nemírní, pak je vcelku legitimní požadavek ze strany školy, aby rodiče s dítětem navštívili specializovanou odbornou instituci. Rodiče pochopitelně nemusejí souhlasit, nicméně musejí konat tak, aby došlo k efektivnímu řešení situace. Pokud ke zlepšení nedochází, měla by být obecná pravidla v  českém školství nastavena tak, aby rodiče byli nuceni strpět tuto externí pomoc. Jenže tomu tak dosud není. Učitelé pak mají oprávněný pocit, že v situaci, kdy rodiče nesouhlasí, jsou zcela bezmocní. Vždy však také velmi záleží na tom, jak učitel rodičům potřebnost vyšetření vysvětlí, jak přesvědčivě jim nastíní, že bez pomoci odborníka bude zbytečně tápat při pomoci dítě- ti. Jestliže rodiče vědí, že škola chce papír z poradny a stejně s dítětem nijak nepracuje, tak se nedivím, že odmítají podí- let se na této hře. Totéž platí, když doporučení vznikne na výchovné komisi, která na rodiče působí jako trestní tribunál. Ovšem pak jsou rodiče, kteří prokazatelně zanedbávají péči, slíbí, že na vyšetření půjdou, a stejně nejdou. Zde velmi často cítím zcela absentující důslednost ze strany učitelů, a místo toho, aby opakovaně naléhali a postupně zesilovali nátlak, časem rezignují s tím, že ono to nějak dopadne a že to vlastně není jejich zodpovědnost. Škola by rovněž měla rodičům jasně sdělit, jaké kroky budou následovat po odmítání. Naopak za principiálně špatné pokládám pokusy nastavit pravidla předpisů tak, aby poradenská zařízení měla prá- vo (nebo dokonce povinnost) vyšetřit dítě na žádost školy i bez souhlasu rodičů a následně zaslat zprávu o vyšetření škole. Poradny nejsou represivní, ale poradenské instituce. Pracují s  důvěrou klientů. Pokud ta bude narušena, ztrácí se podstatná část odborné kompetence psychologů i speci- álních pedagogů. Teplota se dá změřit, i když je klient v bezvědomí, ale psychologická pomoc se bez důvěry a  aktivní spolupráce klienta realizovat nedá. PhDr. Václav Mertin