Časopis Komenský

Umíme vyučovat dějepis?

Ve čtvrtek 21. února pro některé učitele dějepisu neskončil pracovní den poslední vyučovací hodinou. Odpoledne se vydali do Brna, kde zasedli spolu se studenty historie, jejich vyučujícími, zástupci muzeí a dalšími zájemci o dějepisné dění do auditoria děkanátu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Zde se konala panelová diskuse o tom, jakou roli sehrává dějepis, jakožto vyučovací předmět, v současné škole. U jednoho stolu byli připraveni diskutovat vyučující z několika českých kateder historie, zástupci občanského sdružení PANT1 a portálu Moderní dějiny z Ostravy. Nechyběla také zástupkyně Asociace učitelů dějepisu ČR (asociace se skrývá pod zkratkou ASUD) a zástupci gymnaziálních učitelů. V půl páté odpoledne již bylo obecenstvo nedočkavé a účastníci diskuse připraveni argumentovat a vyměňovat si názory, takže nic nebránilo tomu, aby akce mohla začít.

Proč vyučovat dějepis

Přestože tříhodinový prostor, který mělo setkání k dispozici, by umožnil, aby diskuse začala pozvolna, hned zkraje zazněla otázka poměrně palčivá – jaký význam vůbec sehrává výuka dějepisu v dnešní době? Lukáš Tvrďoch, který vyučuje dějepis na gymnáziu ve Vyškově, v této souvislosti výstižně zachytil své každoroční bilancování: „Jako učitel se sám sebe každý rok znovu ptám, jestli dějepis učíme proto, abychom věděli, co a proč se stalo, nebo proto, abychom budovali národní hrdost.“ Odpověď na tuto otázku podle něj ovlivňuje učitelovo pojetí výuky, promítá se do toho, co si z výuky odnesou také žáci, a učitel si jí proto musí být zcela vědom. Například ve třídách Lukáše Tvrďocha se výuka odvíjí podle kréda, že pochopení významu minulosti je důležité pro naše jednání v současnosti a budoucnosti, k čemuž on sám dodává: „Úloha dějepisu je v jeho formativním působení. Snažím se žákům ukázat, jaké příčiny v historii vedou k jakým důsledkům, což může v budoucnu ovlivnit jejich jednání, postoje a hodnoty.“ Stejnou optikou, ovšem s výraznějším akcentem na roli učitele, se na význam výuky dějepisu dívá také Petr Šimíček, jeden z autorů portálu Moderní dějiny.cz2 a člen občanského sdružení PANT: „Stěžejní je v té výuce učitel. Ten předává žákům fakta, ale jeho práce by měla přesáhnout i do úlohy inspirátora, který svými postoji v mladých lidech buduje občanskou angažovanost a morální hodnoty.

Do diskuse, která se doposud vedla v konsensuálním duchu, vstupuje v nadsázce míněná otázka Josefa Märce, učitele na gymnáziu v Chomutově a pedagoga katedry historie FF UJEP v Ústí nad Labem, který se ostatních diskutujících ptá, zda by nebylo lepší, kdybychom dějepis vůbec neučili: „Řada lidí by podle mě se zrušením dějepisu patrně souhlasila.“ Vzápětí však svoji otázku využívá jako argument, na jehož negaci staví svůj výklad: „Dějepis nás učí porozumět budoucnosti. Právě porozumění je podstatné, znalost sama o sobě není k ničemu. Zvláště v našem dnešním světě. Historický fakt ve smyslu prosté informace, zprávy z minulosti, je sám o sobě dvojsečný. Může sloužit poznání, ale může sloužit i zkreslování, proto je nutné jej začlenit do poznatkové struktury, učit žáky faktu porozumět, pochopit dějinné události v jejich souvislostech.“ Dějepis tak přestává být předmětem o nástinu historického dění, ale stává se formativním prostředkem, který má vést žáky ke schopnosti zaregistrovat a rozpoznat manipulaci s fakty, a to nejen historickými.

Práce s prameny jako cesta k žákům

Na stole se objevuje téma přípravy budoucích učitelů dějepisu. „Budoucí učitelé jsou připravováni spíše jako profesionální historici, kteří budou pracovat s mrtvými historickými prameny, než jako učitelé, kteří budou pracovat s živými mladými lidmi,“ poznamenává zkraje ostře Petr Šimíček. Přestože se jedná o komentář kritický, nelze říci, že by se proti němu vyučující vysokých škol ohradili. Z jejich strany přichází spíše vysvětlení stávajícího stavu, které formuluje například František Čapka, vyučující na katedře historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity: „Kořen problémů přípravy budoucích učitelů dějepisu je v postavení oborové didaktiky v kontextu akademického prostředí, které vytváří tlak na výzkumnou činnost vysokoškolských pedagogů, což s realitou výuky na nižších stupních škol souvisí jen okrajově.“ Stejný problém připouští také ústecká katedra, která se rovněž potýká s tím, jak nejlépe vést studenty k praktickým učitelským dovednostem. „Snažíme se posluchače co nejvíce vodit do výuky přímo na školách. Katedra také již řadu let také pořádá vzdělávací semináře, kde se setkávají studenti, akademici i učitelé s lidmi z dalších profesních sdružení a institucí,“ nastiňuje ústecké řešení Josef Märc.

Jeho prostřednictvím se do diskuse vrací také téma rádoby kriticky nahlédnuté práce s prameny: „Bohatý potenciál v souvislosti s výukou vidím právě v ikonických pramenech, i tak se žáci učí kriticky číst. Učí žáky číst, psát, mluvit, sem tam i mlčet.“ Petr Šimíček, který diskusi vyvolal, doplňuje, že sám v práci s prameny vidí cestu k zajímavé a moderně pojaté výuce dějepisu, byť sama o sobě požadavkům kladeným na pozici učitele nedostačuje. V práci s prameny však nachází možnost určité obrany proti ideologicky zatíženému výkladu: „Když jsem učil na gymnáziu, měl jsem v semináři studenty, kteří byli zastánci komunistických idejí. Pokud se diskutovalo o roli komunistické strany v našich dějinách, nemohl jsem s nimi najít společnou řeč. Jakmile však byli konfrontováni s prameny, byli nuceni přemýšlet nad jejich výpovědní hodnotu a svá stanoviska i svůj pohled na minulost začínali měnit.

Kamil Štěpánek kompatibilitu mezi přípravou pro práci s prameny a pro práci se žáky dokládá příkladem francouzského pojetí didaktiky dějepisu: „Francouzi zpracovávají a vydávají každoročně značné množství komentovaných pramenů. Učitel získává návod, jak žáky vést ke kritické a analytické práci s rozmanitými prameny, verbálními i obrazovými.“ Cílem takto pojaté výuky ve shodě s předcházejícím pojetím dějepisu jako formativního nástroje je, aby mladí lidé porozuměli světu kolem sebe, přistupovali k němu aktivně a aby se jím nenechali pasivně ovládat.

Dějepis, dějiny a ideologie

Dějepis se již podruhé objevuje v pozici formativního prostředku, který má vést žáky ke schopnosti kritického myšlení. Miroslav Jeřábek proto považuje za alarmující, že se téměř polovina české populace po absolvování deváté třídy s výukou dějepisu již dále nesetká. „Tito lidé, většinou učni, jsou v běžném občanském životě lehce ovladatelní, hrozí u nich reálné nebezpečí politického extrémismu.“ „Dobře se manipulují,“ podotýká také Martina Kalčíková z Asociace učitelů dějepisu ČR a v podobném duchu hovoří také Petr Šimíček: „Tito žáci rychle přijímají černobílé vidění, jde o zvýšení jejich imunity vůči ideologické manipulaci.“ Sahá také po příkladu z konkrétního historického období: „Je třeba si uvědomit, že národní ideje 19. století mají svou odvrácenou tvář a tou je úmyslná falzifikace dějin. Problém ideologizace však není zdaleka minulostí, ta hrozba je stále přítomná.

Ačkoli v hledáčku stojí žáci, kteří po ukončení základní školy výuku dějepisu již nemají, Lukáš Tvrďoch ze své praxe připouští, že s vlastenectvím v jeho negativní podobě se opakovaně potýká také u svých gymnaziálních studentů. „Od dějepisu se všeobecně očekává, že bude pěstovat národní hrdost, nicméně takové pojetí vlastenectví vede ve svém důsledku často k netoleranci a popírá všelidské hodnoty.“ Dodává, že překonávat předsudky a stereotypy je v praxi hodně těžké, někdy až nemožné.

V textu RVP převažuje adjektivum mezinárodní nad adjektivem národní. Co tedy vůbec ono národní znamená a jak o něm vyučovat bez rizika? Podle Josefa Märce je národní identitou míněno spíše vědomí, z jakého prostoru a s jakým dědictvím vycházíme do světa. „Budování obecně lidské identity by mělo mít přednost před identitou občanskou, potažmo národní či politickou,“ dodává závěrem k podobě výuky dějepisu.

Koncem února se tedy v Brně diskutovalo o dějepise3. Otázkou zůstává, co dál. Bylo to k něčemu? Cílem organizátorů bylo iniciovat diskusi, dát dohromady odborníky, kteří o zmiňovaných problémech přemýšlejí a kteří mají pocit, že by bylo třeba na současné praxi něco změnit. Tato změna by ve vztahu k budoucnosti měla vycházet mimo jiné z univerzitního prostředí, tedy z fakult připravujících budoucí učitele. Nemáme ovšem odezvu, jestli podobný pohled na další směřování dějepisu sdílejí i pracovníci těchto institucí. Z vysokých škol stále vycházejí učitelé vybavení spíše teoretickými znalostmi z didaktiky, a praktické zkušenosti musejí nabývat vlastním experimentováním, účastí na seminářích dalšího vzdělávání a podobně, nicméně tyto jejich aktivity nejsou nijak koordinovány, někdy ani podporovány. Dostávají se tak často do střetu s tradičním pojetím výuky, někdy i s kolegy, vedením školy či rodiči. V tomto smyslu by svou roli mohl sehrát postoj ministerstva. To na jednu stranu do jisté míry podporuje úsilí iniciativ jako o. s. Pant (Moderní dějiny), na druhou stranu nemá činnost MŠMT charakter jednoznačné podpory těmto změnám. Zatím to tedy nevypadá, že by se v Brně něco započalo, rozhodlo či chystalo. Je otázkou, zda organizátoři této debaty najdou dost odvahy a energie iniciovat další akce směřující ke změně současné praxe ve výuce dějepisu a zda také najdou spojence, podporu a prostor pro takové aktivity.

 

1 Občanské sdružení PANT vzniklo v roce 2007 a orientuje se na problematiku lidských práv. Jeho cílem je vzdělávání, publicistika a podpora aktivit mapujících a rozvíjejících kulturní dědictví s ohledem na středoevropský region. V roce 2009 vznikl vzdělávací portál Moderní dějiny.cz (více na www.pant.cz).
2 Portál nabízí učitelům z praxe výukové a pramenné materiály, učitelé zde mohou také sami takové materiály vytvářet a sdílet
3 Přepis celé diskuse je k dispozici zde

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Jedno číslo časopisu stojí 50 Kč. Pokud si objednáte roční předplatné, obdržíte jedno číslo na začátku každého čtvrtletí školního roku, celkem tedy 4 čísla. Více o předplatném a distribuce zde.