Časopis Komenský

V kůži někoho jiného

„Aňo, zuj se,“ napomíná svoji kamarádku Káťa, sama odhazuje boty a  pečlivě si vybírá místo v malém provizorním hledišti. Je zřejmé, že žáci sedmé třídy Základní školy Mutěnická nejsou v  prostorách střediska volného času Lužánky v  Brně na Lidické poprvé, což záhy sami potvrzují, když se na ně lektor Jonáš obrací s tím, že už se určitě viděli. „Asi šestkrát jsme tu byli,“ odpovídá jeden z  chlapců, zatímco ostatní začínají vzpomínat, co se tu dělo v minulém roce.

 „Minule bylo nejlepší, jak jsme dělali ty scénky s těma vraždama,“ šeptá si skupina dívek vepředu. Nicméně dnes na programu žádné vraždy nejsou. Třídu tentokrát čeká výukový program, který vychází z  principů osobnostní a  sociální výchovy a  jehož podstatou je uvědomit si, jak mohou různí lidé ze svých perspektiv odlišně prožívat tutéž situaci. Žáci se zkrátka mají alespoň na okamžik ocitnout v kůži někoho jiného, podle čehož je pojmenována série výukových programů, k nimž náleží i ten dnešní. Středisko volného času Lužánky je krajským školským zařízením s  téměř pětašedesátiletou existencí, které organizuje výchovnou, vzdělávací i rekreační činnost pro děti a mládež i pro dospělé. V současné době nabízí více než šest set kroužků a  kurzů, mezi nimiž je zařazena také stálá nabídka výukových programů pro školy.

Dnešní výukový program je určený primárně pro žáky sedmých tříd základních škol a jeho cílem je umožnit žákům na chvíli si prožít, jaké to je lišit se od ostatních. „V Lužánkách dřív bylo dost ne úplně koordinovaných programů,“ vysvětluje mi později v první přestávce Jonáš, „ale pak přišla tvůrčí iniciativa Miloše Maxy, díky němuž vznikl ucelený systém. V  současnosti máme jeden program pro každý ročník základní školy, dokonce už od druhé třídy, a máme i programy pro středoškoláky. A všechno to na sebe navazuje.“ Jak Jonáš Konývka tak Miloš Maxa jsou absolventy Ateliéru Divadlo a  výchova Janáčkovy akademie múzických umění v  Brně, a program proto vychází z postupů dramatické výchovy, hraní rolí ve fiktivních situacích a staví na žákovském prožitku.

„S ním se nebav, ten k nám nepatří!“

Lektor Jonáš žáky nenechá dlouho sedět a žádá je, aby společně vytvořili kruh. „Spíš kružnici, ne?“ opravuje ho v žertu jedna z dívek a obrací se na svou učitelku, která žáky ve škole vyučuje matematiku a  dnes je doprovází. Úvodní aktivita je jednoduchá a  přitom dynamická – žáci si mají mezi svými spolužáky náhodně jednoho vybrat a myslet na něj. Vzápětí se od Jonáše povídají, že tento spolužák má symbolizovat jejich strach, a proto se mají pokusit dostat se od něj co nejdál. Žáci se ihned spontánně rozbíhají po prostoru, výraz strachu se střídá se smíchem, dokud se jejich komíhání nezastaví.

Poté co žáci měli možnost se rozpohybovat po prostoru, je Jonáš vyzývá, aby si sedli do kolečka, a vysvětluje jim: „Teď vám přečtu pět vět a chtěl bych, abyste se zamysleli nad tím, kdo je komu říká a v jaké situaci.“ Místností se ozývá: „Za to může určitě on, to je jasné.“ „S ním se nebav, ten k  nám nepatří.“ či „To bys ještě nepochopil.“ Žáci po sobě pokukují, chvíli přemýšlejí a pak začínají zkoušet své nápady: „To říká někdo někomu ze třídy, kdo je novej.“ „Nebo někomu, kdo dolejzá.“ Odpovědi nakonec zobecňuje Páťa, která konstatuje: „To se říká člověku, kterej je jinej než ostatní.“ V kroužku se následně rozvíjí diskuse nad tím, co všechno může být příčinou oné jinakosti. Po ostýchavém začátku žáci přicházejí se stále novými důvody k tomu, proč může být někdo vnímán jako odlišný od ostatních. „Když je někdo nemocnej.“ „Nebo se chová dětinsky.“ „Když je z vesnice.“„Třeba že je někdo cizinec.“ „Nebo může mít vždycky jinej názor než ostatní.“ S  posledním důvodem přichází Vendy, která dodává: „Taky když má někdo bohatší rodinu.“ Výčet je poměrně dlouhý a žáci si zaujetím naslouchají.

Když se ve skupince rozhostí definitivní ticho, rozhodne se lektor Jonáš modelové příklady, na které žáci přišli, převést do konkrétních situací, ve kterých se sami žáci nebo lidé z jejich okolí mohou ocitnout. Sedmáci se rychle rozdělují do čtyř skupinek po třech a vybírají si jeden z lístečků, s nimiž k nim Jonáš natahuje ruku. Větu si ve skupince přečtou a následně se dovídají, že si mají v rychlosti připravit „komiksové okýnko s bublinou“, statické vizuální ztvárnění situace, v níž by mohla zaznít věta, kterou si skupinka vylosovala. Žáci vzrušeně diskutují a gestikulují v  plánování nejlepšího ztvárnění naznačené situace. Času není nazbyt. Už za tři minuty Jonáš zatahuje oponu, která v  sále visí a  za níž mizí první skupinka žáků. Když se za minutu černé závěsy opět roztáhnou, vidí před sebou žáci tři děvčata v  tanečním pohybu – dvě přitom stojí u sebe a šeptají si, zatímco třetí stojí opodál a  působí nemotorně. Žáci začínají hádat, co jejich spolužačky znázorňují. Nejprve řeší, kdo se vymezuje proti komu, a  postupně se dostávají k tomu, co by tak mohlo být v komiksové bublině za větu. Jejich zhodnocení situace je velmi výstižné, neboť od typu, že dvě dívky si šeptají: „Podívej se na ni, jak srandovně tancuje,“ je k původně vylosovanému zadání „S ní nebudu tancovat, je to určitě dřevo,“ opravdu blízko. Následně se na scéně vystřídá obraz žáků dobírajících si spolužačku kvůli tomu, že je z vesnice, nebo scéna zachycující žalujícího jedničkáře, na kterého si ostatní chtějí počkat po škole. Poté se žáci vracejí do svých běžných rolí, protože následuje první přestávka a spolu s ní čas na svačinu.

„Jsme šikulky!“

„Teď budeme hrát takovou hru, která vlastně nemá žádný systém,“ otevírá lektor Jonáš další blok programu, zatímco na zem doprostřed žákovského kruhu umisťuje fixu. Hra zezačátku působí velmi jednoduše. Všichni žáci mají – jeden po druhém, aniž by vyšli dva zaráz – dělat krok kupředu, do centra kruhu. Aby to však nebylo snadné, nesmí se mezi sebou nikterak domlouvat a dávat si znamení, pohledem přitom musí zůstat pouze na fixe. Žáci se proto soustředí na fixu a první dívka udělá krok dopředu. Nervozita je občas přerušená smíchem a ostatní žáci jeden po druhém postupují kupředu, dokud Michal nevykročí zároveň s Káťou. Nezbývá proto než se vrátit na startovní čáru a začít podruhé. Do nastalého úplného ticha se ozve jen občasné zavrzání parket. Když jako poslední postoupí směrem do kruhu i Ondra, ozve se ze třídy úleva a Martina konstatuje: „Jsme šikulky!“

Celá hra se vzápětí ještě jednou opakuje ve variaci, kdy mají žáci navíc zavřené oči. „Zkuste vystihnout moment, kdy nikdo nejde,“ instruuje je Jonáš. Když žáci po necelých dvou minutách na vyzvání otevírají oči a vidí, že všichni jsou o vítězný krok blíž k  fixe, vzrušeně si mezi  sebou povídají, jak se rozhodovali, kdy mají jít. Smějí se na sebe a ukazují si, jak si oddechli, že už to mají za sebou. Narozdíl od předcházejících aktivit založených na diferenciaci žákovské skupiny tato aktivita staví na žákovském nadšení ze společného úspěchu, a vytváří proto specifický vrchol programu.

Hra Abigail, známá také pod názvem Krokodýlí řeka, vychází z  příběhu o  dvou milencích, Abigail a  Gregorym, kteří žijí každý na jiném břehu řeky plné krokodýlů. Když se po prudkých deštích řeka rozvodní a odnese most, který oba břehy spojoval, zůstanou oba milenci každý na jiném břehu. Velká voda však neopadává a  krásné Abigail se začne natolik stýskat, že hledá cestu, jak se za svým milým na druhý břeh dostat. Jedinou možností, která se nabízí, je nechat se na druhý břeh převést převozníkem Tonym, který však Abigail přes nebezpečně rozvodněnou řeku hodlá převést pouze poté, co s  ním stráví noc. Abigail nejprve zděšeně odmítne, ale když se neobjevuje jiné řešení, nakonec na Tonyho nabídku přistoupí, čímž děj zdaleka nekončí.

Úkolem žáků v  tomto případě není příběh společně zahrát, ale uvědomit si motivy jednání všech postav a vyhodnotit, která z nich se chovala morálně přijatelně a  která nikoli. Oproti klasickému vyhodnocení, kdy jsou postavy seřazeny za sebe od té nejmorálnější po tu nejvíce odsouzeníhodnou, zde žáci míru souhlasu či nesouhlasu s jednáním té které postavy vyjadřují tím, kde se postaví na imaginární ose protínající sál. Každý z žáků tak má prostor k vyjádření svého názoru a žáci se smíchem i překvapením pozorují, jak často stojí na úplně opačném pólu osy. Jonáš je svými otázkami navádí k  diskusi a žáci si navzájem vysvětlují, proč si o které postavě myslí to, co si myslí. „Nejhorší je ten Ivan, protože měl říct, co si myslí. Kdyby byl opravdovej kámoš, tak řekne, co si myslí, a  zkusí jí přesvědčit,“ komentuje jedna z  dívek chování Ivana, který v příběhu odmítne Abigail poradit, zda má převozníkovu nabídku přijmout či nikoli. „Mně zas přijde, že ten Ivan byl fér, že jí nic neřekl. On kdyby něco řekl, tak by to pak mohl vyčítat, ty následky,“ brání postavu jeden z chlapců. U Ivana ani u jiné postavy konec diskuse nepřinese správné či špatné odpovědi. To však ostatně tvoří pointu celé aktivity. Poté, co se žáci dostanou k hodnocení poslední z postav, je na některých již znát únava, a Jonáš proto vyhlašuje poslední krátkou přestávku.

Ve světě nejednoznačných příběhů

Závěrečná část programu se skládá z  příběhů, v nichž je stejně jako u postav ve městě, kterým protékala krokodýlí řeka, obtížné jednoznačně obhajovat či odsoudit motivy a jednání zúčastněných postav. Tentokrát se však jedná o  příběhy autorské, které ve skupinkách vymýšlejí sami žáci. Na vytvoření skic příběhů dostávají přibližně dvanáct minut. Ostych spojený na začátku programu s komiksovým okénkem, které žádná ze skupin nechtěla předvádět jako první, je tentam, a žáci se předbíhají v tom, kdo bude moci svůj příběh zrekapitulovat dříve. Na scéně pak žáci vysvětlují ostatním melancholicky laděné zápletky, v nichž nejsou jednoznačné oběti či viníci. Napjatý vztah dvou sester střídá příběh dvou spolužáků z  různých společenských vrstev či konflikt bohatých podnikatelů, z nichž je jeden spojen s  podnikatelským podsvětím. Žákům se povedlo splnit zadání, protože napříč příběhy není snadné rozhodnout, kdo nese hlavní podíl viny na zpravidla tragickém konci.

Když žáci na závěr hlasují o tom, který z příběhů byl nejvíce nejednoznačný, skončí ve shodě s  tematikou celého dopoledne nejednoznačně také samo hlasování – příběhy získávají obdobný počet hlasů. „Je to nejednoznačné, což je příznačné,“ komentuje také Jonáš, a  dodává: „Když si uvědomíme motivy ostatních, je najednou řada situací nejednoznačná. Já jsem vám chtěl dneska hlavně ukázat, že názor druhého má taky svoje opodstatnění.“ Žáci poslouchají, někteří přikývnou a  Jonáš se s  nimi loučí, neboť program je u svého konce. Žáci se přesouvají ke dveřím, a zatímco se snaží dostat do bot, shodují se na tom, že jedna věc je přece jenom jednoznačná: „Dneska měl odpadnout taky tělocvik.

Komentáře  

 
# Výukové programy v LužánkáchTomáš Doležal 2013-09-19 15:18
Milý Jonáši,
moc nerozumím Tvé větě:
„V Lužánkách dřív bylo dost ne úplně koordinovaných programů,...“
Ty o historii a vývoji výukových programů dramatické výchovy na SVČ Lužánky něco víš?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP LužJonáš Konývka 2013-09-20 01:25
Děkuji Tomáši za upozornění;
chápu, že tato věta může být poněkud zavádějící. Především jsem v prvé řadě měl na mysli systém divadelních VP na pobočce Lidická, nikoli v celých Lužánkách, protože o systému VP v Labyrintu opravdu nic nevím. Také by se určitě hodilo lépe spojení "příliš různorodé" než "ne úplně koordinované". Vzhledem k tomu, že existovalo přibližně 40 různých VP, které byly nabízeny školám a ke kterým již při nástupu M. Maxy (jakožto vedoucího CDTA v Lužánkách na Lidické) často neexistovala konkrétní náplň kvůli obměně lektorů, chuti se zabývat jinými cíly apod., jsme se spolu s M. Maxou a K. Kostřicovou dobrali v debatách ke změně celého systému - ke zpřehlednění, zjednodušení, ale také k posunutí směrem blíže k divadlu. Snad tak odpovídám na Tvou otázku. Či je zde něco, co jsem opomněl?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Výukové programy v Lužánkách IITomáš Doležal 2013-09-20 16:00
Děkuji Jonáši za odpověď, nicméně pro ně stále není dostačující a to i když posuzování realizovaných programů v SVČ Lužánky zúžíme jen na programy dramaticko-vých ovné a také co se týče místa na pracoviště Lidická.
Jejich historie sahá již do roku 1986, kdy s nimi začali Silva Macková a Dana Svozilová (mj. i Vaši pedagogové). Nechci zde unavovat dlouhým výčtem historie a vývoje realizací těchto programů v Lužánkách (to možná spíše námět na samostatný článek), ale nelze posuzovat současnost bez minulosti. Mohu zde odkázat na mé výstupy na konferencích na JAMU i DAMU a publikované články v odborném periodiku TVOŘIVÁ DRAMATIKA, kde jsem se pokusil tento fenomén jako jeden z jeho tvůrců a realizátorů zachytit. V současné době chystáme s kolegy v SVČ publikaci, kde by měla být poněkud podrobněji zachycena celá historie realizací VP v Lužánkách.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Výukové programy v Lužánkách II. - pokračováníTomáš Doležal 2013-09-20 16:01
Chci ale spíš upozornit na to, že i před nástupy Miloše Maxy na post vedoucího CDTA a Tvým na místo externího lektora tyto programy měli konkrétní cíle, náplň a systém, které vycházely především z dispozic a zkušeností samotných lektorů a pak také z aktuální poptávky a potřeb systému vzdělávání. Tvé tvrzení, o posunutí se „víc směrem k divadlu“ mě taky připadá trochu odvážné. Nevím, na základě jakých kritérií jste k němu došli. V té souvislosti je zajímavý i v článku prezentovaný program, který k naplnění osobnostně sociálních cílů využívá divadelní prostředky. V reflektivní části pak také diskuse a úvahy, což ale nejsou úplně výsostné postupy divadla, ale chápu, že to je velmi diskutabilní. Proto bych se bránil nepodloženému rozdělení programů na více či méně divadelní.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP Luž IIJonáš Konývka 2013-10-08 11:47
Tomáši, v podstatě jinými slovy popisuješ to, co píšu já ve své první reakci. Při mém příchodu do Lužánek již neexistovala tato posloupnost, protože, jak jsem již psal, obměnil se lektorský sbor natolik, že plno VP již nemělo svou původní obsahovou náplň. Navíc zaměření nových lektorů se často také míjelo se zaměřením nabízených VP. Tedy - v tu dobu vlastně o historii VP ani nešlo. V dnešní době pod vedením P. Davida se dokonce, jestli od naší poslední konverzace nezměnil na věc názor, uvažuje o upozadění VP jakožto nedostatečně finančně prosperující oblasti, která má na školách bohužel často místo pouze jako doplňující akce na vyplnění volného dne, místo toho, aby tuto nabídku braly jako možnost jiné formy výuky, zajímavosti, popř. i speciality dané konkrétní školy.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP Luž IIJonáš Konývka 2013-10-08 11:48
A je pravda, že Lužánkami nabízené dílny Vaše jeviště, bývalé NaFesty, jejichž formát v Lužánkách poprvé nabídl právě M. Maxa, jsou, dle mého názoru, zajímavější, a to především ve dvou směrech - jsou delší intenzivnější dílnou vrcholící performativním festivalem (kde studenti jsou si zároveň diváky), jsou ještě mnohem blíže k divadelním cílům, než jsme zvládli v tenzi chtění/poptávka zvládnout při tvorbě nové koncepce VP. Čímž se dostávám k poslednímu bodu Tvé reakce.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP Luž IIJonáš Konývka 2013-10-08 11:49
Nejraději bych byl, kdyby se školy poptávaly po čistě divadelních VP, dílnách atd. V rámci Vašeho jeviště jim to smysluplné přijde. V rámci VP jsme kompromisy dělat museli, posunuli jsme tedy nabídku (navíc každý individuálně trochu jinak) více směrem k divadlu, popř. jeho částí - soc. kom. atd., a dál od nahrazování výuky dějepisu dramatickou výchovou atp. Inu, určitým vývojem smýšlení prochází v průběhu let i prof. Macková, která již nemá stejné názory jako v roce 1986, sama by nabídku VP určitě vytvářela dnes zcela jinak. A toto "dnes" a "jak jinak?" je to, co mě nejvíc zajímá.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VPMonika Okurková 2013-10-31 12:28
Pozastavila jsem se nad výrokem " Proto bych se bránil nepodloženému rozdělení programů na více či méně divadelní." ... Dle mého názoru (jako názoru člověka, co se v oboru bezpochyby ještě hledá) je právě rozdělení VP na divadelní a OS rozvojové zcela základním kritériem pro dobrou funkčnost programu. Jinak vznikají ony (a je jich velké množství, minimálně po Brně) zmatené programy, kdy jde o OS tématiku, ale skupina má pracovat s etudou, se situací (často je v tomto směru i nevyškolen lektor - "nedivadelník") , se stavbou postavy a pod. Dítě v tu chvíli neví jak na to, lektor mu to nesdělí, protože to pro něj není primární....
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP - pokračováníMonika Okurková 2013-10-31 12:29
V tuto chvíli (omlouvám se za až možná příliš myšlenkově jednoduchý komentář, ale vnímám to jako zásadní) jde o neúctu k divadlu jako takovému. Divadelní prostředky jsou zde používány, ale nešťastně... Z divadelního hlediska je to totéž jako vést skupinu k tomu, že šikana je správná. Je to stejný model: učit něco špatně. Jsem ráda, že zde vzniká diskuze, využila jsem tedy možnosti zapojení. Monika
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# tom@luzanky.czK rozdělení VP 2013-10-31 12:59
To tvrzení je v komentáři vytrženo z kontextu a chybně interpretováno. Vyjadřuje se k tomu nepodloženému rozdělení. I před příchodem absolventů JAMU se v Lužánkách realizovaly oba typy programů a vedli je odborníci, kteří mají s divadlem bohaté teoretické a praktické zkušenosti. A že to nebyli zrovna absolventi JAMU, nevidím jako problém. Navíc třeba studovali v dobách, kdy dramatická výchova neměla na JAMU specializovaný obor. Využití metod a technik dramatu v OSV považuji za stejně důležité, podnětné a efektivní jako uplatnění divadla resp. dramatu ve výchově. Pochopitelně realizované odborníky.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VPMonika Okurková 2013-10-31 15:18
Ne vždy. Bohužel.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VPMonika Okurková 2013-10-31 15:20
Navíc jsem nikde neuvedla, že problém je v tom, zda je lektor absolvent JAMU nebo ne.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Odp.: VPK rozdělení VP 2013-11-01 08:14
Jen aby mě bylo dobře rozuměno. Nechci napadat a zpochybňovat studenty a absolventy JAMU. Nepochybuji o tom, že jsou to odborníci. Jenom mi občas připadá, že jim chybí trochu pokory a úcty k tomu, co bylo. A to mě mrzí, neboť ti kdo se věnovali či věnují dramatické výchově před nimi jim vlastně prošlapávají cestu, aby se jím na ní a po ní šlo lépe a mohli se dostal dál a výš.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VPMonika Okurková 2013-11-01 12:31
Já se ale vůbec nevyjadřovala k problematice historie VP, či k historii DV vůbec, ale k jejich současnému stavu. Stejně jako jsem se vůbec neoháněla tím, zdali lektor musí nebo nemusí být absolvent JAMU (slovo JAMU jsem použila poprvé až v reakci na Vás).. Sama vím, že to není žádná záruka kvality... I my se učíme, zároveň však cítíme potřebu změny. A to právě díky našim pedagogům, se kterými o problematice diskutujeme... Narážela jsem na ten problém, zdali se se jedná o OSV nebo o výchovu divadelní... Častokrát se totiž tyto dvě roviny bijí natolik, že jedna nebo druhá není prováděna kvalitně. Tento způsob však může jiným vyhovovat, to nepopírám. Osobně však nevidím důvod, proč se neposunout dál.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# VP2Monika Okurková 2013-11-01 12:31
Diskuze se však dostala do úplně jiných, a dosti zbytečných, rovin. Doufám snad, že pokora k lidem, kteří pro obor dělali a dělají jen to dobré, mi/nám nechybí. Děkuji za jiný pohled na věc a doufám, že i taková diskuze bude krokem dál, protože dokud se o věcech diskutuje, tak se o nich přemýšlí. Prosím, berte to z mé strany takto... Opravdu mi nešlo o to urážet konkrétní osoby, instituce, historii.... Šlo mi o to pobavit se o obecnosti VP.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Jedno číslo časopisu stojí 50 Kč. Pokud si objednáte roční předplatné, obdržíte jedno číslo na začátku každého čtvrtletí školního roku, celkem tedy 4 čísla. Více o předplatném a distribuce zde.