Časopis Komenský

 

Povolání učitele je práce zajímavá, ale mnohdy také ubíjející. Problémy s kázní, stálé opakování stejného učiva a složitá administrativa mohou způsobit, že učitel dojde k syndromu vyhoření. Kde tedy získat další motivaci a nabrat nový vítr do plachet nejen sobě, ale i žákům? Jednou z možností je zapojit se do různých mezinárodních projektů. Projekty takového rozsahu natolik rozšíří vaši náplň práce, že nebudete mít pocit stereotypu. Kromě toho se zvedne prestiž vaší školy a rodiče ocení, že takové akce pro žáky chystáte. Toho využila i naše škola, Základní škola Šafaříkova ve Valašském Meziříčí.

Cílem článku je ukázat učitelům základních škol, jakým způsobem může mezinárodní projekt pozitivně obohatit běžnou školní výuku, ale i celkový život učitele, žáků a prostředí školy. Článek bych chtěl poskytnout čtenářům rady pro práci na podobném projektu, které jsou založeny na našich několikaletých zkušenostech se spoluprací se zahraničními školami. Seznámí čtenáře s tím, jak by se sami mohli do podobného projektu zapojit a co takové zapojení obnáší, od nalezení partnera až po konkrétní realizaci.

 

 V sále Studia dramatické výchovy Labyrint, jednoho z pracovišť SVČ Lužánky, je už připravena divadelní scéna i hlediště – praktikábly se židlemi. V prostoru ze tří stran ohraničeném lavičkami, které důvěrně známe ze školních tělocvičen, sedí na malé židličce Filip Teller, jediný herec představení Cikánský boxer. Na místě jsou rekvizity, prázdné i plné lahve, plechový kýbl, stojan s mikrofonem… Za osvětlovacím a zvukařským pultem spolu sedí Gabriela Krečmerová, režisérka představení a v tuto chvíli i zvukařka, a Tomáš Doležal, vedoucí SDV Labyrint, který bude ovládat osvětlovací techniku. Je středa 27. dubna 2016 dopoledne a nás čeká první ze tří naplánovaných představení pro školy.  Ještě pár posledních pokynů a po krátké domluvě režisérky a herce mohu konečně vpustit do hlediště diváky, kteří při čekání na chodbě už dávali najevo svou netrpělivost. Žáky 8. a 9. ročníku ze školy v brněnské Křenové ulici po představení ještě čeká divácká dílna, věnovaná reflexi. Druhá třída osmáků přijela ze základní školy ve Slezské Ostravě.[1] Výlet do Brna je pro ně spojený s výhrou v soutěži časopisu Kamarádi a původně plánovanou návštěvu Muzea romské kultury doplní o návštěvu divadelního představení. Diváckou dílnu nestíhají, ale jejich zpětnou vazbu paní učitelka Liana Svobodová poslala v e-mailu. V následujícím textu z ní budu citovat.

Již jsme si celkem zvykli na to, že ve školách nepracují jen učitelé, ale i asistenti pedagoga, školní psychologové či speciální pedagogové. Pozice sociální pedagoga ve škole je však stále poměrně neobvyklá. Sociální pedagožku zapojili do života školy na ZŠ Sirotkově v Brně. Jejich zkušenosti s tříletým působením sociální pedagožky ve škole přináší čtenářům tato reportáž.

Sociální pedagožkou na ZŠ Sirotkova je Simona Řádková. Stejně jako je nevšední pozice sociálního pedagoga ve škole, byla nevšední i cesta Simony k této pozici. Simona studuje na Pedagogické fakultě MU v Brně obor sociální pedagogika. V rámci projektu na této fakultě s názvem Sociální pedagog do škol se dostala na gymnázium, kde poprvé pracovala jako sociální pedagog ve škole. Její působení zde ale bylo dočasné a po ukončení projektu již její spolupráce s gymnáziem nepokračovala. Simona nastoupila jako vychovatelka ve školní družině na ZŠ Sirotkova v Brně. S nápadem působit v této škole také jako sociální pedagog přišla po čase ona sama. Ředitel školy Mgr. Dan Jedlička Simoninu iniciativu podpořil a nechal jí volné pole působnosti. Simona pracuje jako sociální pedagog na DPP tak často, jak je potřeba.

Nabízí se otázka, jak sociální pedagog zapadne mezi ostatní pracovníky školního poradenského pracoviště a zda se jejich agenda nepřekrývá. Pan ředitel k tomu říká, že klíčová je koordinace pracovníků a aktivit, kterou si vzala na starost výchovná poradkyně. Simona si provázání aktivit s kolegy pochvaluje a zdůrazňuje: „Náš tým se rozrůstá, je tu výchovná poradkyně, metodička prevence a nově i školní psycholožka. Je nás více, je to více pohledů a můžeme spolupracovat.“ Výchovná poradkyně sbírá podněty od třídních učitelů, ze školního parlamentu a také na pravidelných setkáních s vedením školy. Na základě těchto podnětů se utváří „zakázka“ pro sociálního pedagoga. Simona se také účastní třídnických hodin a pomáhá třídním učitelům hlavně v těch úkolech, které se týkají práce s celým třídním kolektivem. Důležité je, že všechny aktivity ve škole jsou důkladně plánovány a řízeny. Tím nedochází k jejich překrývání, ale naopak ke smysluplnému doplňování.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)

Předešlý 140. ročník časopisu a s ním spojené výročí nasadil redakci brouka do hlavy. Nechtěli jsme časopisu připravit oslavu, na které by se plácalo po zádech a rozdávalo se „obyčejné blahopřání s předtištěným obsahem“. Záměrem bylo autorsky pojednat o vývoji periodika ve vztahu k současnosti, rozdmýchat palčivá témata tak, aby byla viditelná z vícero úhlů pohledu, a věnovat se tématům představujícím stálice na poli pedagogiky a didaktiky ve vztahu k základní škole. Nejpříhodněji se pro tento účel jevila forma výstavy okořeněná o interaktivní prvky. Zejména při vymýšlení záživných úkolů pro studenty a další návštěvníky akce vládla na poradách kreativní atmosféra. Gejzír nápadů nakonec mimo jiné vyprodukoval i stylové občerstvení související s Lošticemi, místem narození zakladatele Komenského, Jana Havelky. Ano, na výstavě byly k ochutnání slavné tvarůžky.

Vernisáž proběhla 2. března 2016 v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Výsledkem snah redakční rady byla prezentace panelové expozice o deseti zastaveních. Kdo se nezalekl místy hustějšího textu, seznal, že některé názory přetrvávají navzdory svižným politickým kotrmelcům i ideovým metamorfózám. Ihned po uvedení došlo na chválu uchopení témat ve srovnávacím pohledu. K tématům zmíněným v historických článcích byly nabídnuty současné články odborníků z rozmanitých oblastí pedagogiky. Nejlépe si zapamatujeme to, co si na vlastní kůži vyzkoušíme. Tento pocit jsme chtěli dopřát i návštěvníkům, kteří si mohli vybrat z rozmanitých úloh. Mohli si zkusit navléknout jehlu právě jako metaforu nezastupitelnosti praktické výuky. S pomocí glosáře si rozšířili slovní zásobu o perličky jako karcer či uvozgřenina. Vypočítali slovní úlohy, které řešil jejich prapraděd.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2016/ ročník 141)