Časopis Komenský

VÁŠ DOTAZ

Tomáš propadl v osmém ročníku. Vzhledem k nevhodnému přístupu a chování (neomluvené absence, silný nezájem o učení) mu nebude povoleno absolvování devátého ročníku. Měl by se tedy jít učit. Jenže když zjistil, že učební obor, který akceptoval, nebude pro něho dostupný, razantně prohlásil, že půjde pracovat do McDonald´s. Až bude dospělý, chce jezdit autobusem. Co máme dělat? Petra Kucharská

NAŠE ODPOVĚĎ:

Opakování osmého ročníku má obecně jen minimální přínos pro vzdělávání žáka. Když už však bylo nutné toto opatření přijmout, bylo třeba zároveň bezpodmínečně a okamžitě naplánovat podpůrná opatření minimálně prvního nebo druhého stupně. Zcela klíčová je docházka do školy a motivace chlapce k dalšímu směřování vzdělávání. Pochopitelně přitom záleží i na tom, jestli a jak velkou spolupráci lze očekávat od rodiny.

Někteří autoři zastávají názor, že takhle dospělého žáka už nemůžeme násilím držet ve školním vzdělávání. Může tedy říct, že už se nechce dál vzdělávat. A my prý máme povinnost všechno mu vysvětlit, poukázat na souvislosti, ale pak už by se měl rozhodnout sám. Jde přece o jeho život. Jakkoli uznávám, že je podstatný rozdíl v psychické vyspělosti mezi pěti a patnáctiletým chlapcem, je mi výrazně proti mysli představa, že Tomáš opustí vzdělávací cestu. Jeho představy a přání jsou vedeny aktuálním (nebo spíše letitým) nezájmem o vzdělávání, zklamáním, otráveností, naštváním, ale určitě si neuvědomuje všechny relevantní souvislosti, budoucnost vidí v horizontu několika měsíců, nanejvýš málo nejbližších let. A to si skutečně umím představit, že bude podávat hamburgery v Mekáči. Vůbec si nemyslím, že manuální práce je něco špatného. A bylo by to zcela v pořádku, kdyby se pro tuto práci rozhodl jako dospělý v další vývojové etapě života. Takhle si kladu otázku, co bude dál? Se vzděláním si může přece jen trochu vybírat na trhu zaměstnání. Jinak na něho zbydou pomocné nekvalifikované práce. A kdyby byl dívka, tak uklizení nebo mytí nádobí. Přece my dospělí máme za děti zodpovědnost. Musíme strpět, že naše rozhodnutí vyvolají někdy odpor. Kdybychom od útlého věku vždy akceptovali, co chce dítě, budeme mu jednoznačně ubližovat.

Co tedy dělat? Osobně bych v první řadě hleděl zajistit, aby chlapec chodil do školy. Jakkoli jde o povinnost rodičů, evidentně se jim to nedaří. Můžeme jim domlouvat ve škole, na OSPODu, dávat pokuty, patrně to nebude příliš úspěšné. Navíc chlapec nemůže být trestán za rodiče. Nepochybuji proto o tom, že mezi podpůrná opatření by patřilo, že ho někdo ráno vyzvedne a dovede do školy. Vím, že je to velmi vzdálené od poslání školy, rozhodně to není náplň práce učitele, ale soudím, že máme eminentní zájem na vzdělání všech dětí. Chlapec patrně ztrácel motivaci po celou dobu školní docházky. V běžné látce devítiletky zcela určitě vhodné podněty nenajde. Udělal bych mu individuální plán, aby studium osmého ročníku zdárně dokončil a nejraději bych ho pustil do devítky. Možná bychom pak našli dílčí podněty pro výuku v jeho zájmu o profesi řidiče autobusu. Z látky osmé třídy bych v jednotlivých předmětech vybral příhodná témata a domluvil se s ním, že se je naučí. Když zavřu oči a vidím ho jezdit v linkovém autobuse, řeknu si to je bezvadné. Nemohu se ovšem vyhnout ani méně příznivé verzi, která vyjádří, že jsme ho totálně otrávili a on nic neumí a nic nedělá.

Nevím, jestli je to možné, ale nenamítal bych proti prázdninové brigádě ve zmíněném podniku. Možná by s ním byla v září lepší řeč.

PhDr. Václav Mertin

Katedra psychologie, Filozofická fakulta UK

VÁŠ DOTAZ:

Všimla jsem si, že se děti ve třídě při hodinách běžně hladí. Po rukou nebo po zádech. Ne všichni a ne pořád, ale dost často. Nejde o partnerské vztahy. Hladí se spolužáci tak, jak sedí vedle sebe. Dávají při tom pozor, spolupracují, odpovídají na otázky. Nechovají se přitom nijak neslušně. Starší kolegyně to pokládají za nepřijatelné a říkají, že to do školy nepatří. Jak se na to díváte? Jana H., Brno

NAŠE ODPOVĚĎ:

Každý člověk má za léta svého života vytvořenu celou řadu stereotypů. Týkají se života obecně, chování druhých lidí, pracovních návyků, také poměrů při školním vzdělání. Vytváří si je jednoduše tak, jak jde životem. S řadou událostí nemáme jiné zkušenosti než ty, které jsme sami zažili. Když se navíc některý postup mnohokrát zopakuje, tak se může stát naší integrální součástí. Jestliže nejsme souběžně vedeni k toleranci, zastáváme pak pevný názor, jak má něco probíhat, jen tak to je správné, a vlastně to ani jinak být nemůže. Jenže z toho také vyplývá, že pak všechny změny, ke kterým dochází, posuzujeme prizmatem právě těchto jedině správných stereotypů. Změny sice připouštíme, ale musejí být velmi pozvolné. Ani tak je často nepřijímáme vstřícně. Ve škole tak sice dnes nemusejí děti sedět s rukama za zády, nicméně se očekává, že se budou věnovat výlučně výkladu a další školní práci. Budou při tom mlčet, sedět na místě, nebudou si s ničím hrát.

Jenže dnes často proklamujeme, že ve škole se dítě učí též sociálním dovednostem a že jde o důležité kompetence pro život. Velmi se nám tento argument hodí, když chceme namítat proti domácímu vzdělávání, při kterém údajně sociální kontakty scházejí. Co všechno ve škole patří do této oblasti? Běžně provozovaná neřízená verbální komunikace o přestávkách, sankcionovaná komunikace při hodinách, občas vyžadovaná spolupráce při hodině, kontakty při společných činnostech, společné cesty do školy a domů. Řada škol pořádá adaptační kurzy, učitelé využívají třídnické hodiny, někdy i suplované hodiny k tomu, aby nastavili ducha třídy, podpořili poznání druhých i sebepoznání, zlepšili komunikační dovednosti. Není to málo pro dnešní dobu? Neměli bychom děti učit i o něco víc? A navíc systematičtěji, podobně jako je učíme např. větný rozbor? U dospělých velmi často vidím, jak postrádají dovednost komunikace. Občas konstatujeme, že jsme nastaveni na negativní hodnocení, že neumíme ocenit, pochválit, že jsme k sobě málo přátelští.

A učíme tedy děti pozitivním sociálním dovednostem? Někteří středoškolští učitelé tak činí spíše intuitivně, jiní mají pocit, že to není jejich úkol, že mají hlavně učit, nebo že to neumí. Jenže skutečnost, že nebyli v těchto otázkách vzděláváni, nemůže znamenat, že se je nedoučí a že se jim nemohou věnovat. Podobně je dnes už zcela nepřijatelné, když učitel odděluje výuku od ostatních aspektů edukace.

Stěžujeme si, že děti se k sobě nechovají pěkně, přitom je málo učíme, jak se mají k sobě chovat hezky. A když se tak chovají, tak vymýšlíme, co je na tom špatně.

Jenže patří dotyky a hlazení do školních sociálních dovedností? Nejde o příliš intimní záležitost, která je vyhrazena spíše pro rodiče a děti, eventuálně pro intimní partnery? Záleží na normách společnosti. Například u nás si obvykle podáváme ruce, neklaníme se a běžně se při setkání nelíbáme. Jenže co není, může časem být.

Vidím tedy na uvedené aktivitě středoškoláků něco špatného? Přiznám, že je to pro mě neobvyklé, ale nic, nad čím bych se znepokojoval. Nemusíme tedy podněcovat děti, aby se hladily, stejně jako je nevyzýváme, aby se líbaly. Na druhé straně, jestliže tímto způsobem navzájem projevují pozitivní city, nebo možná podporu, snížení tenze, obav, nechal bych je na pokoji. A tiše bych jim záviděl, že se k sobě chovají tak pěkně.

 

VÁŠ DOTAZ:

Do první třídy mi nastoupil chlapec, kterého provázela pověst již z mateřské školy, ze které byl „vyloučen“. Od prvního zářijového dne s ním jsou problémy. Je se vším rychle hotový (už umí číst, počítá zpaměti v oboru do dvaceti), náročnější úkoly zadané učitelkou však nechce vypracovat. Když se mu něco nelíbí, tak křičí, kope, sprostě nadává. Ve třídě je asistentka, ale ta není s to situaci vyřešit. Jediný, kdo ho zvládne, je maminka, která na zavolání okamžitě přijde do školy. Jednou v náročné situaci jsme zavolali rychlou lékařskou pomoc. Co dělat do budoucnosti? Květa V, Praha

NAŠE ODPOVĚĎ:

Velmi dobře si uvědomuji, že pro některé mladší děti představuje velké trauma, když někdo jiný vedle nich křičí a chová se i jinak agresivně. A to přesto, že jich se to přímo nedotýká. Je vždy otázkou času, než si přijde stěžovat některý rodič, protože slyší opakovaně od svého dítěte, že Pepík zase dneska zlobil, křičel a kopal paní učitelku. Rodiče mají strach, že Pepík ublíží jejich Ivance. Paní učitelka se má zabývat dětmi, které potřebují v některé vzdělávací oblasti pomoc a podporu (a že takových dětí od je začátku první třídy dost), a ne aby v téměř výlučném centru pozornosti byl jeden žák a jeho výchovné problémy. Takže podobné situace je třeba urgentně řešit, než se zapouzdří a žádné řešení nebude dobré. Jaké jsou však možnosti?

Vrátit chlapce zpět do mateřské školy, tedy dát mu dodatečný odklad. Toto řešení by vycházelo z názoru, že se jedná o psychickou nezralost a že dítě za rok dospěje natolik, že bude lépe zvládat požadavky hromadného vyučování. Např. že bude v klidu přesto, že ho úkol nebaví a má ho hned hotový, že se bude lépe ovládat v náročných situacích. Jenže v tomto případě se spíše jedná o následky nerovnoměrného vývoje, jeho školní dovednosti jsou výborné, školku bych proto neviděl jako prospěšnou.

Nabízí se rovněž možnost individuálního (domácího) vzdělávání. Jenže v ČR nelze tuto možnost nikomu vnucovat, protože je povinná docházka do školy. Navíc stát postupně převzal odpovědnost za úplně všechny děti a žádné ze školní vzdělávací příležitosti nevylučuje, jako tomu bylo dřív (děti nevzdělavatelné). Lze tedy rodiče poprosit, aby tuto možnost zvážili, a nabídnout jim veškerou součinnost ze strany školy i školského poradenského pracoviště. Pokud by to bylo v jejich silách a zároveň uznali, že by se mohlo jednat o opatření v zájmu chlapce, jde o řešení dobré i perspektivní, protože za jasně stanovených podmínek lze doma absolvovat celou povinnou školní docházku.

Jestliže se ukázalo, že maminka na chlapce působí dobře, tak bylo možné vyzkoušet její permanentní přítomnost ve třídě. Vlastně by mohla plnit úlohu nehonorovaného druhého asistenta. Toto řešení je možná netradiční a nevím, jestli a jak s ním počítají předpisy. Soudím, že spíše nepočítají. Záleží tedy jen na tom, co „riskne“ paní ředitelka i paní učitelka.

Vypadá to, že zcela opomíjím fakt, že byste situaci měla řešit sama přímo ve třídě. Mám zkušenost, že k některým dětem neumíme v určité vývojové etapě najít klíč, případně pro efektivní pomoc nejsou ve třídě podmínky. Učitelé nejsou psychoterapeuti, a ani to nemají v popisu práce. Jde tedy o to najít takové okamžité řešení, které umožní vypořádat se situací tak, aby nevznikly nevratné škody. 

Vhodná by samozřejmě byla i souběžná intenzívnější poradenská pomoc, tedy např. hledání efektivnějších cest ke zvládání náročnějších situací. Jenže poradenství má dnes jiné starosti, než aby rozvíjelo oblast tolik potřebné intervence. Možná, kdyby byl ve škole zaměstnaný psycholog. Jenže i v tomto ohledu jsou zatím posuny českého školství stále jen nesystémové.

VÁŠ DOTAZ:

Třináctiletý syn neustále vysedává u tabletu nebo u chytrého telefonu. Když ho chci vylákat k nějaké činnosti nebo ven, odmítá. Argumentuje tím, že úplně stejně to dělají všichni spolužáci. Už přinesl i poznámku, že ve škole si hraje při hodině s tabletem.  Petra M.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Nové technologie bývají v souvislosti se vzděláváním vždy spojovány s řadou nadějí, ale na druhé straně i obav. Neplatí to pouze pro přítomnost. Už v minulosti „nahrazovali“ někteří nadšenci technického pokroku učitele televizí, videem, pak počítači, nyní tablety. Je třeba přiznat, že množství bezvadných výukových aplikací, didaktických her pro všechny segmenty populace je skutečně neuvěřitelné. Prakticky není informace, kterou bychom nevyhledali během pár vteřin. Obavy se týkají nebezpečí odosobnění vzdělání, navíc se často zmiňuje, že děti údajně přestávají komunikovat naživo, že hrají jen hry, že technologie jsou pro ně tak lákavé, že se na nich stávají až závislé a tráví s nimi čas, který by měly věnovat odlišným aktivitám.

Pro mě je nemyslitelné, že bychom se ve školství mohli postavit proti technologickému pokroku, který tolik ovlivňuje i život nás dospělých, a vrátit se zpátky do minulosti, výlučně k tabuli a křídě. A to přesto, že přínos některých nových technických pomůcek se může jevit jako skutečně problematický nebo přinejmenším nejasný. Většina z nich je dnes velmi atraktivní pro mladé i dospělé, lze však předpokládat, že časem budou vstřebány vzdělávacím systémem a využívány jako běžná záležitost a že nám budou skutečně sloužit ke zjednodušení a obohacení i zpříjemnění života.

Uznávám, že je někdy komické sledovat skupinu dospívajících, ve které každý drží mobil a zabývá se nějakou komunikací a o sobě téměř nevědí. Bylo by to ještě komičtější, kdyby totéž neplatilo pro mnohé dospělé. Může být rovněž nepříjemné, když starší studenti během výkladu hlídají přicházející smsky a sledují nové zprávy na některém informačním portálu. Určitě už na druhém stupni se setkávají učitelé s využitím postupu ctrlC a ctrlV. Na druhé straně chybějící znalost lze okamžitě vygooglovat, a ne nad ní mávnout rukou.

Pro mladé lidi je zapojení do některé ze sociálních sítí už dávno samozřejmostí, na youtube vyhledávají videa pro zábavu, někdy i pro poučení (rozmanité návody), písničky. Jde většinou o krátké sekvence, což samozřejmě nemá samo o sobě velký význam, kdybych to nevnímal jako součást obecnějšího trendu, který lze v posledních pár desetiletích pozorovat. Zkracuje se vše dlouhé, namáhavé, obtěžující, tedy „nudné“ apod. Platí to pro články v novinách, kapitoly v učebnicích. Hlavně hodně obrázků, aby se žák nenudil. Jenže jsou oblasti, kde tento „instantní“ přístup nefunguje. Abychom lépe pochopili nesmírně komplikovaný celek přírody, člověka nebo mezilidských vztahů, musíme investovat mnoho času a energie, hledat v různých zdrojích, přečíst mnoho balastu, nestačí vstřebat stručnou informaci na wikipedii. Specifickým fenoménem dnešní doby jsou dětští youtubeři a jejich výdělky. Určitě nelze bránit rodičům (a patrně ani dětem) v této aktivitě, ale osobně ji nepodporuji.

Z psychologického hlediska však nejsem principiálně znepokojený. Samozřejmě u každého fenoménu se vyskytnou jedinci, kteří jej nadužívají, stanou se „závislí“, nechají se svést příkladem apod. Je na nás dospělých, abychom děti učili rozumnému zacházení. Jenže to bychom se sami museli vyznat. Z neznalosti necháváme věcem volný průběh nebo častěji zakazujeme. Máme totiž pocit, že neznalost nám poněkud oslabuje autoritu. Zákaz nebo lamentování jsou pak jednodušší než osvojení znalosti či dovednosti.

Důležitá je kontrola toho, co dítě provozuje na sociálních sítích. Jistě bych běžně nezaváděl sledovací systémy, i kontrola může mít odpovídající úroveň. Za vhodné pokládám komunikovat s dítětem a taktně sledovat jeho chování na sítích. Jestliže zachytím signály nevhodného chování, měl bych znova připomenout, co očekávám. Současně bych měl zesílit kontrolu. Tato kontrola nepředstavuje trest, ale reakci na nedospělé jednání dítěte. Asi nemusím uvádět, že dobrou prevencí závislosti na hrách je množství dalších přitažlivých aktivit.

Ve škole se mi zdají být pravidla jasná. Při hodině lze tablet/notebook použít pouze tehdy, dá-li učitel pokyn. Jsem však proti zákazům vnášení mobilů a tabletů do školy. I když by se samozřejmě jednalo o nejjednodušší variantu.

VÁŠ DOTAZ:

V září nastoupilo do první třídy šest Číňánků. Přestože zde žijí většinou od narození, dosud se pohybovali výlučně v čínské komunitě a neznali prakticky ani slovo česky. Tři během krátké doby školu opustili, nicméně zbývající tři i nadále zůstávají a představují výrazný problém. Jak se co nejlépe s touto situací vypořádat? Eva K.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Vzrůstající počet cizinců představuje nemalou výzvu pro české školství. Je nepochybné, že bez znalosti jazyka mohou znamenat takoví žáci pro učitele i pro další žáky zásadní komplikaci. Chce-li je učitel něco naučit, musí jim věnovat mimořádnou pozornost a energii, kterou nevěnuje v takové míře ostatním žákům. První předpoklad pro integraci takových žáků je proto intenzívní výuka českého jazyka. Pokládám za zcela nepřijatelné, aby děti navštěvovaly českou školu bez sebemenší znalosti češtiny. Neznalost jazyka představuje v základní škole (ne ve škole mateřské) zásadní bariéru nejen pro podstatný díl výuky, ale většinou i pro sociální kontakty. České školství stále ještě není na tuto situaci dostatečně připraveno. Výkonové nastavení české školy nedovoluje, aby dítě vrůstalo do školního vzdělávání pozvolna a tak, jak se rozšiřují jeho jazykové dovednosti. Analogická situace vzniká, když má být do třídy vřazen žák s výraznými speciálními vzdělávacími potřebami, např. s lehkou mentální retardací, s autismem nebo s poruchami chování. I v těchto případech je třeba ve třídě vytvořit takové podmínky, aby se dotyčný žák i jeho spolužáci mohli vzdělávat nerušeně a efektivně.

Optimistické verze multikulturní výchovy ve škole kladou důraz na poznávání jiných kultur a na lepší porozumění odlišnostem, na posilování sounáležitosti. Jenže škola byla zřízena především proto, aby se všechny děti co nejvíc naučily, a připravily se tak na požadavky vyšších ročníků nebo stupňů vzdělávání a pochopitelně částečně i na požadavky dospělosti. Spektrum školních znalostí i dovedností je dnes nesmírně široké a jejich dobré osvojení vyžaduje množství soustředěné a nerušené práce i podpory ze strany učitele. Pro učitele k tomu ještě přistupuje, že by měl v omezeném čase co nejvíc naučit všechny žáky. Pokud příslušnost k jiné kultuře nebrání naplnění těchto cílů, nemusíme se příliš obávat, že by samotné děti měly s cizincem velký problém.

Děti zpravidla nemívají principiální problém s vrstevníky, se kterými si mohou povídat, kteří rozumějí jejich přáním a se kterými si mohou hrát. Zejména u předškoláků stačí, když si spolu hrají, ani si moc povídat nemusejí. Ve škole už to je nezbytný požadavek. Menší děti nemívají problém s přijetím postiženého nebo „nemluvícího“ spolužáka. To je nadějné pro děti, které mají dostatek sociálních kontaktů a jsou sociálně zdatné.

Přitom je však třeba maximálně podporovat neformální sociální vztahy dítěte s vrstevníky jak při učení, tak při hře a ve volném čase. Pokud se zmínění Číňánci budou držet pohromadě, budou jejich znalosti češtiny po roce docházky do školy jen o málo větší, než jsou dnes.

Velmi záleží na okolnostech, nicméně pokud škola není s to zajistit žákům nemluvícím česky kvalitní tlumočení, pak je žádoucí, aby se dítě alespoň jeden rok věnovalo spíše praktickému osvojování jazyka než vlastní výuce. Ročník si zopakuje a může efektivně zúročovat své schopnosti i případné vzdělávací talenty. Za samozřejmé pokládám, že v takové třídě bude asistent pedagoga. Jen nevím, jestli v podmínkách inkluze, jak jsou dnes nastavené, na tuto pomoc škola dosáhne.

Rovněž je třeba mluvit s rodiči všech žáků ještě před začátkem školního roku nebo v případě nepředvídané situace hned po jeho začátku. Samozřejmě se tím vytváří prostor pro případný otevřený nesouhlas rodičů. Zatímco učitelé mají povinnost strpět inkluzi, a tedy i zařazení šesti cizinců bez ohledu na osobní názor, rodiče mohou vyslovovat jakýkoli názor. Je na učiteli a vedení školy, aby rodičům vysvětlili, jaký mají plán řešení. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

U některých žáků ve třídě vidím, jak se komplikovaná rodinná situace promítá do jejich chování a prospěchu. Jak moc se může učitel plést do rodinných záležitostí? Nerada bych se dočkala toho, že mi řeknou Co je vám do toho, to je naše soukromá věc. Marta

NAŠE ODPOVĚĎ:

Učitel skutečně nemůže vstupovat do rodinných vztahů, určovat, jak se mají doma stravovat, jak dlouho a jestli vůbec má dítě sedět u tabletu, moralizovat nad tím, že maminka (tatínek) se po deseti letech oboustranně přijatelného manželství s dvěma syny nechala okouzlit mladším mužem a rychle se k němu snaží přestěhovat, diagnostikovat mentální anorexii dívky, hodnotit, jak rodina tráví dovolenou, za co utrácí peníze. Podobně není v jeho gesci řešení chudoby rodiny. Dnes je zřejmé, že škola musí s rodiči domlouvat mnohem intenzivněji než dřív i některá vzdělávací témata, např. rozsah a formy sexuální výchovy, některé prvky etické výchovy, ale i specifické výchovné postupy. 

Současně však má učitel za úkol žáka co nejvíc naučit a zároveň dbát a chránit jeho tělesné i duševní zdraví. Jestliže tedy víme, že při školním vzdělávání je dítě ovlivňováno mj. právě okolnostmi rodinného zázemí, je jeho povinností probírat s rodiči i tyto záležitosti a pokusit se je ovlivnit ve prospěch dítěte. Tedy každá událost mimo školu, která má dopad na školní vzdělávání, se může stát předmětem oprávněného zájmu a intervence ze strany učitele. Škola by se v takových situacích neměla vymlouvat, že nemá právo zajímat se o soukromí. Je ovšem pravda, že její pravomoci v tomto směru jsou minimální. Vždy ovšem záleží na způsobu, jakým to dělá. Těžko se setká s pozitivní odezvou přímý „útok“. Učitel musí sondovat, kam až s rodičem může zajít. K tomu využívá minulé zkušenosti a současně sleduje bezprostřední reakce rodiče. Vždy musí být zřejmé, že mluví o dítěti a že má na srdci jeho prospěch. Rozhodně nevyzvídá. Volí otevřené otázky, které dávají rodiči svobodu odpovídat podle vlastního rozhodnutí. Nepospíchá s doporučeními nebo závěry. Důležitá je rovněž odvaha nebo chcete-li angažovanost, se kterou je ochotný bránit nejlepší zájmy dítěte. V neposlední řadě je důležitý čas, který může této aktivitě věnovat.

Velmi opatrně musíme zacházet s informacemi, které nám vědomě nebo i mimoděk poskytne samo dítě. Riskujeme totiž, že případné rozčílení rodičů nad „prozrazeným tajemstvím“ a „pomluvami“ dopadne následně na dítě. Dobře si v takových případech musíme rozmyslet, jak se budeme přibližovat k jádru problému. Dobré jsou již zmíněné otevřené otázky a dostatečný prostor k hovoru, které podnítí rodiče k souvislejšímu hovoru, při kterém může sám sdělit nebo alespoň naznačit informace, které už známe od dítěte. Tím je vlastně zlegalizuje a my už pak reagujeme na to, co řekl rodič. Právě v těchto situacích se jasně ukáže, jakou pozici a vztah si učitel vybudoval v předcházejícím období. Vlastně v takových chvílích učitel sklízí plody svého předcházejícího přístupu k rodičům i k dětem. Některý se skutečně může dočkat výše zmíněné odmítavé věty. Jsou však učitelé, kteří jsou s to dovést rodiče ke změně pohledu na dítě, k posunům výchovného přístupu. Musíme počítat s tím, že někteří rodiče jsou ovlivněni věkem učitele (je mladý, nemá zkušenosti, co mi má co povídat; je starý, nemá pochopení), pohlavím (co mi bude ženská vykládat), ale třeba i nepříznivým vztahem k instituci škola.

Učitel by měl přijmout, že nemůže vyřešit všechny problémy, že jeho zásahy mívají omezenou působnost. Na druhé straně by se neměl vzdávat a měl by si uvědomit, že právě on je vrcholný odborník na vedení dítěte. Když je dítě ve špatné kondici, doplácí na to samo dítě, ale zpravidla i on a ostatní děti ve třídě. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Náš Roman navštěvuje 2. třídu. V poradně mu diagnostikovali nadprůměrnou inteligenci, ADHD, dyslektické a dysortografické obtíže, má neobratnou ruku. Vzhledem k složité rodinné situaci byl svěřen do péče nám, prarodičům. My mu někdy se školní prací ani neumíme pomoct. Stalo se, že z jednoho školního úkolu dostal pětku, z domácí opravy opět pětku (my jsme úkol nepochopili), za další úplně stejné cvičení ve škole přišla opět pětka. Občas si úkol zapomene zapsat. Pravda, stalo se také, že jsme zapomněli i my doma. Paní učitelka hodnotí každé přetažení linky, každý nepěkný háček, nepřesné písmeno. Doma je většinou hodný a ani ve škole nezlobí nijak moc. Největší problém tak je, jak ho motivovat. Špatná známka není tak zlá, horší je, že je otrávený, říká, že to stejně nemá cenu, škola ho přestala bavit. Je mi ho líto a nevím, jak mu mám pomoct. Dana – babička

NAŠE ODPOVĚĎ:

Velmi dobře vím, že dítě zvídavé, dychtivé poznávat, ochotné podrobit se našemu edukačnímu působení představuje poloviční úspěch při jakémkoli učení. Při chybějící motivaci totiž musejí nejprve učitel i rodiče překonat odpor dítěte a teprve pak se jakž takž mohou věnovat učení. Tyto „boje“ doma trvají desítky minut, ve škole, která je omezena koncem hodiny, se může stát, že dítě úkol nesplní, nedokončí, odbyde nebo vůbec nedává pozor.

Motivace je ovlivněna vztahem učitele k žákovi, tedy jeho chováním a jednáním, zajímavostí probírané látky, ale samozřejmě i pokroky a úspěchy žáka. Viděl jsem jak chlapcovy sešity, tak žákovskou knížku. Dostat z jednoho typu úkolu tři pětky dost brzy za sebou, znamená pro malé dítě marnost nad marnost. Paní učitelka opravdu odhalila každou chybičku i nepřesnost a náležitě je ohodnotila. Takže výsledné špatné známky patrně odpovídaly skutečnosti. Jenže z hlediska vztahu k učení byla tato „spravedlnost“ silně kontraproduktivní.

Ve hře jsou totiž dvě podstatné okolnosti, které poněkud znevažují tento „objektivní“ přístup. Paní učitelka má chlapce naučit. Proto také chodí Roman do školy. Jestliže z výsledků učitelka vidí, že dítě úkol nechápe (a dvě stejně špatně vypracované odpovědi to jasně dokládají, třetí to stvrdila), musí mu zadání vysvětlovat tak dlouho, až ho pochopí. A jestli mu neumějí pomoci rodiče nebo v tomto případě prarodiče (a ti skutečně nemají povinnost zvládat domácí úkoly), tak to musí naučit samotného chlapce. A to ještě nechávám stranou, že pětka z řádně vypracovaného domácího úkolu je v tomto případě jasná pětka do branky paní učitelky. 

Druhá okolnost tkví v tom, že učitel nemůže ke všem dětem přistupovat stejně. Nemám na mysli protekci nebo „zasednutí“. Myslím na to, že u každého dítěte jsou některé cíle podstatné, zatímco jiné méně podstatné. Jestli Roman má dnes problémy s motivací, tak je poněkud nefunkční zesilovat jeho pocit neúspěšnosti ještě tím, že bude mít červeně označený každý méně vzorný háček nad písmenem nebo písmeno přetažené pod linku, a kvůli tomu i sníženou známku.

Jestliže má chlapec diagnostikovanou ADHD, tak je větší pravděpodobnost, že bude mít problémy právě s úkoly a s pomůckami. Učitelka se tomu musí přizpůsobit a musí hledat realistické způsoby, jak zajistit naplnění požadavků. Psaní „informací“ prarodičům má jen omezený význam. Sešity i žákovská knížka současně napovídají, že paní učitelka nerespektuje doporučení poradny.

Škola není neosobní úřad, který je určen k vymáhání daní. Je to lidská instituce, která musí vzít v potaz jedinečné okolnosti na straně dítěte a jeho rodinného zázemí, specifickou vývojovou úroveň dítěte.  Děti, které mají i velmi mírné problémy, mají od září nárok na specifickou podporu ze strany školy. Vzhledem k tomu, že tato opatření prvního stupně jsou v gesci samotné školy, je žádoucí o ně požádat. Dětem, jako je Roman, bude muset jednoznačně pomáhat učitel. A platilo to již v minulých letech. A dnes to je nezpochybnitelné poselství inkluzivního školství. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V deváté třídě máme žáka Romana, který prakticky permanentně odmítá pracovat. Sedí v poslední lavici, na hlavě má pravidelně kapuci, a když je vyzván k jakékoli aktivitě, tak nereaguje nebo všem sdělí, že je to k ničemu a že to stejně nebude potřebovat. Všichni učitelé už rezignovali a čekají, až ukončí povinnou školní docházku. Rodiče jsou rozvedeni, ani jeden vlastně nespolupracuje. Potíže započaly nejpozději v šestém ročníku (z předcházející doby nemám informace) a celou dobu spíše narůstají. Dá se vůbec v takovém případě něco dělat? Karolína

NAŠE ODPOVĚĎ:    

Jestliže chlapec má za tři měsíce ukončit školu, pak bych skoro doporučoval neinvestovat příliš energie a do konce roku se pokusit přežít v relativním klidu všech zúčastněných. Motivace chlapce změnit chování v tomto období bude minimální, takže pravděpodobnost případného zklamání učitelů bude vysoká. Otázka ale je, co škola dělala v předcházejících třech čtyřech letech a vlastně na celém prvním stupni? Nikdy nemáme všechny informace, ovšem podle analogie lze uvažovat, že dílčí problémy byly i v tomto případě od první třídy nebo nejpozději od doby, kdy se rodina rozpadla. U menšího dítěte mohou mít veškerá pedagogická opatření preventivní charakter. Rozhodně není vhodné čekat, že se situace změní sama, byť k tomu někdy skutečně dojde. Neměli bychom také oslyšet výsledky výzkumů, které ukázaly na to, že efektivní a méně efektivní učitelé se lišili mj. právě v kvalitě preventivních opatření ve třídě. Naproti tomu zásahy po prohřešku žáka byly u obou skupin učitelů velmi podobné.

Když rodina alespoň minimálně nespolupracuje, je práce školy mimořádně náročná. Jenže i v takových případech je nutné konat profesionálně. Učitelé nejsou sice psychoterapeuti ani sociální pracovníci, nicméně jsou zodpovědní za školní výsledky všech žáků. Těch lze dosáhnout pouze v případě, že dítě je přiměřeně ukázněné a spolupracuje s učitelem. Jestliže je dítě bezproblémové a rodina funkční a přiměřeně spolupracující, pak je úloha učitele jednodušší. Pokud tomu tak není, nezbývá učiteli, aby nasadil veškerý pedagogický um a řemeslné dovednosti, aby žáka i rodinu získal pro spolupráci.

Je zřejmé, že taková práce učitele je nanejvýš psychicky i fyzicky náročná a nedá se uskutečnit pouze ve vyučovacích hodinách. Jsou to opakující se formální i neformální rozhovory, ve kterých učitel naplňuje emocionální vztah s žákem, hledá vhodná opatření a zajímá se o jejich plnění. Musí být připravený i na chvíle, kdy se nedaří. Netýká se to pochopitelně pouze třídního učitele nebo výchovného poradce. Participovat musí úplně každý vyučující, a navíc je nezbytné, aby táhli za jeden provaz.

Řada opatření, která učitel uskutečňuje, není specifická, není tedy cílena pouze na konkrétního žáka. Jde například o pravidla platná pro všechny žáky, rutinní postupy, které vedou např. k tomu, že výuka ve třídě je plynulá. Důležité je trpělivé vymáhání plnění pravidel. Žáci by měli vědět, že nemají úniku, že učitel nerezignuje tak, jako se to stalo v tomto případě.  Součástí prevence je i větší naléhání na rodiče – zejména u mladších dětí bývají o něco ochotnější ke spolupráci.

Podstatnou roli při řešení výchovných problémů hraje vztah s žákem. Jakkoli je to někdy obtížné, věřím, že učitelé uvěří výsledkům výzkumů, které signalizují, že u žáků s problémy v chování, pozitivní vztah učitele snižuje jejich výskyt. Možná už velmi brzy po zahájení šestého ročníku mohl být vytvořen individuální výchovný plán, který přece jen zesiluje nátlak na všechny zúčastněné, možná měly probíhat pravidelné pohovory s chlapcem i s jeho rodiči. Někdy se totiž čeká na výraznější průšvih a to už bývá poněkud pozdě. Vím, že v životě neplatí „kdyby“, ale kdyby orgány péče o dítě byly nastaveny na pomoc v nezávažných případech, nemusely by pak řešit neřešitelné problémy závažné. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Do naší školy chodí žák, jehož rodiče se rozhodli pro střídavou péči. Otec bydlí 200 km od našeho městečka, tvrdí, že syn bude navštěvovat dvě školy, ve kterých se bude střídat po 14 dnech. Je to vůbec možné? A je to vhodné? Neumím si to vůbec představit.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Ano, je to možné. Podle školského zákona (§49, odst. 4) může dítě navštěvovat souběžně dvě základní školy. Z psychologického hlediska však jde podle mého soudu o nevhodné a neodborné rozhodnutí a nechápu, jak někdo může tímto způsobem hájit zájmy dítěte. Toto opatření je podle mého přesvědčení v neprospěch dítěte.

Ve škole přece dítě nepřijímá jen hotové poznatky, ale navazuje vztahy s učiteli a spolužáky, zvyká si na specifický režim i klima školy, učí se v něm pohybovat, hledá si pozici, učí se podle vzoru spolužáků, někdy s nimi i spolupracuje. Poznatky nepředává stroj, ale živá osoba, takže každý učitel má svá specifika.

Když někdo argumentuje proti domácímu vzdělávání, často namítá, že dítě nemá hodnotné vztahy s vrstevníky. A když jiné dítě pravidelně „pendluje“ mezi dvěma školami, může si je vytvořit? Víme velmi dobře, jak se někteří žáci obtížně integrují po přestěhování do existujícího třídního kolektivu, jak se zde cítí špatně, mají pocit, že jsou vyčleňováni, že nemají žádného kamaráda. Jestliže žák nežije pravidelně se třídou, je v každé třídě spíše hostem. Může se stát, že se s jednou třídou identifikuje a druhou musí přetrpět. Navíc školy mají odlišné ŠVP. Rovněž nemluvím o tom, že každý učitel má svůj specifický přístup. Netvrdím, že dítě se s touto skutečností nevypořádá, ale proč ho máme vystavovat další zátěži, když už trpí rozvodem?

Možná je pro nás prioritou, aby dítě bylo ve sféře vlivu obou rodičů, jenže vzdělávání, které patří k hlavním úkolům socializace v celém tomto období, by mělo být v jednom období poskytováno pokud možno jednotně.

Učitelé se ve své praxi budou se střídavou péčí setkávat stále častěji. Osobně jsem pro toto řešení porozvodové péče rodičů o dítě, protože jej pokládám za principiálně nejméně škodlivé, když už se rodiče rozejdou. Soudy se k ní časem jistě budou přiklánět jako k první možnosti po rozvodu rodičů. Vůbec však netvrdím, že jde o ideální řešení, ke kterému by mělo směřovat pojetí rodiny.

Oponenti uvádějí, že dítě tím, že žije ve dvou domácnostech, nemá žádný domov. Přestože toto tvrzení pokládám za přehnané a podložené pouze jednotlivými zkušenostmi, musím uznat, že jde o komplikaci. Vyžaduje po dítěti podstatně větší flexibilitu a odolnost, předpokládá i větší spolupráci a podporu ze strany rodičů a rozhodně není tak komfortní jako jeden domov. Ovšem zkušenosti ukazují, že pro rozvoj dítěte je důležitější přítomnost alespoň jednoho rodiče a už méně materiální stránka života. A faktickou přítomnost a působení obou rodičů (byť střídavě) pokládám většinou na základě poradenských zkušeností za vhodnější než péči pouze jednoho rodiče.

Pokud se tedy na mě obracejí rodiče s žádostí o radu, jak uspořádat péči o děti po rozvodu, střídavou péči doporučuji. Současně však apeluji na to, aby další podmínky zůstaly tak, jak byly. Možnost dvou škol se naštěstí vyskytuje skutečně vzácně, většinou nepřekročí prvotní nápad. Pokud je vzdálenost mezi oběma bydlišti větší než přibližně deset, dvacet kilometrů (a nejde např. o vesnici a okresní město nebo dvě místa ve velkém městě), pak tuto vzdálenost pokládám za vážnou kontraindikaci střídavé péče zejména u školního dítěte. Řešení není jednoduché, protože spočívá v takovém přiblížení bydlišť obou rodičů, aby pro dítě zůstalo zachováno co největší procento původních podmínek, což v některých případech je nemožné. Není však možné všechny nepříznivé dopady rozvodu dospělých přenést na dítě! PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, v osmé třídě máme velmi problematického žáka, který verbálně napadá své spolužáky i učitelku, občas ve třídě rozbíjí různé předměty (nádobu na tužky apod.), konstantně ruší výuku (například tím, že se začne pohybovat po třídě a vydávat u toho zvuky). Přitom na něj nic neplatí, ani po dobrém (domlouvání, motivace), ani po zlém (napomenutí, poznámky). Situací trpí celá třída, protože na výuku v ní se s kolegy vždy chystáme spíš ve válečné náladě, navíc zde většinou probereme méně než jinde. Žák ale samozřejmě nemá splněnou povinnou školní docházku. Za jakých okolností je možné, abychom jej vyloučili? Kateřina

NAŠE ODPOVĚĎ:

Dobrý den, nelze vyloučit, že se tento masivní problém objevil v posledních dnech, týdnech. Mnohem pravděpodobnější však je, že jde o problém přetrvávající delší dobu a  kontinuálně narůstající s  věkem žáka. Pak je ale na místě otázka, jaká opatření uskutečňovala škola v předcházejícím období, kdy přestupky byly asi drobnější. Podle zkušeností i výzkumů domlouvání, napomenutí a poznámky působí snad na žáky, kteří mají jednorázový mírnější výchovný problém, nikoli však na ty, kteří mají problémy chronické a současně výraznější. V českém vzdělávacím systému nelze vyloučit ze školy žáka, který plní povinnou školní docházku. Pokud vím, tak pro toto období institut vyloučení není u nás vůbec zaveden. Zřejmě je pro nás nepřijatelné slovo vyloučit, přestože absence při vzdělávání kvůli chřipce nebo bolení břicha nám přijde jako samozřejmá, a dokonce nutná. Jenže jaký je rozdíl mezi klasickým onemocněním těla a  závažnějšími akutními psychickými problémy?! Osobně hájím názor, že i  v  jasně indikovaných případech, např. agrese vůči učiteli, by dítě mělo okamžitě absolvovat domácí ošetření. V uvedeném případě bych doporučoval několik opatření. Vzhledem k tomu, že ve škole asi není školní poradenské pracoviště s etopedem či psychologem, domluvil bych se s vedením školy, že v případě výraznějšího narušování výuky se bude chlapec učit v ředitelně. Současně bych doporučoval intenzivně jednat s rodiči. Oni sice nemohou přímo ovlivnit projevy chlapce při vyučování, ale zodpovědnost mají i v této době. Důležité je domluvit, co bude následovat, pokud se chlapec bude projevovat popsaným způsobem. Jestliže něco zničí, musí to automaticky nahradit (finance zřejmě v první fázi dodají rodiče, nicméně chlapec by je měl nějak odpracovat). Když se pohybuje po třídě, patrně nepracuje podle instrukcí učitele. V tomto případě by skutečně neměl pracovat a  měl by povinnosti splnit ve svém volnu – asi nejlépe doma. Některé přestupky jsou nepřijatelné v každém případě. Jestliže žák učiteli nadává, nebo ho snad dokonce napadne, měl by mít učitel právo neučit takového žáka. Na základě domluvy by si pro něj měli rodiče okamžitě přijít. Současně bych upozornil na koncept individuálního výchovného programu, který je určen pro práci se žáky s problémy v chování. Pokud jsou problémy masivní, měla by se škola obrátit se žádostí o pomoc i na OSPOD. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, jako učitelka prvního stupně se setkávám s tím, že to, zda jsou děti připraveny na školní docházku, chtějí posuzovat jejich rodiče. Protože rodiče nejsou vyškolenými odborníky v zjišťování školní zralosti, chci se zeptat, na základě čeho se mohou ohledně nástupu jejich dítěte do první třídy rozhodnout. Zajímalo by mě také, jaký hlas by měli v této věci rodiče mít a jak by měla vypadat jejich spolupráce s odborníky. Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Základní otázkou, kterou řeší rodiče budoucích prvňáčků, je, zda je dítě dostatečně připravené na požadavky první třídy a  zda má tedy nastoupit letos, nebo o  rok později (menšina rodičů také zvažuje dřívější nástup) a  jak zajistit, aby dítě v první třídě uspělo, aby se mu tam vedlo dobře. Na základě čeho se má rodič rozhodovat? Kdyby byla škola absolutně jednotná a  konstantní (třeba tím, že by v ní učily počítače), bylo by jednodušší i naše rozhodování. A pokud by byli stejně unifikovaní i rodiče, byla by odborná úvaha o školní zralosti ještě snadnější a odvíjela by se výlučně od vlastností a dovedností dítěte. Jenže obrovská rozmanitost dětí se potkává se stejně obrovskou různorodostí učitelů a rodičů i  podmínek, ve kterých se vzdělávání realizuje. To všem značně znesnadňuje rozhodování. Když se šikovné, avšak sociálně nesmělé a váhavější dítě dostane k paní učitelce, která je rázná, rychlá, náročná, asertivní, může dojít k problémům, aniž bychom konstatovali nezralost dítěte. Když se stejné dítě dostane k paní učitelce, která je klidná, mateřská, tak k problému nedojde. Rodiče zpravidla chtějí, aby dítě při jakékoli činnosti, do níž se pustí, uspělo a dosáhlo dobrých výsledků. Platí to i pro docházku do školy. Proto se také snaží uzpůsobit podmínky tak, aby zvýšili pravděpodobnost takového úspěchu. Intuitivně cítí, a navíc mají obdobnou zkušenost i z dosavadního života dítěte, že čím je starší, a tedy zralejší, tím je s ním lepší řeč, víc vydrží, a tím také lépe zvládá srovnatelné požadavky. Navíc i psychologie přináší přesvědčivé doklady pro to, že prosté zrání zlepšuje výkon v konkrétní oblasti. Přestože hájím názor, že rodiče znají nejlépe své dítě, protože zažívají jeho vývoj, snímají jeho projevy v různých souvislostech, tak musím připustit, že nemusejí dobře odhadnout všechny oblasti relevantní pro úspěch ve škole. Jenže o tom, jestli má pravdu učitelka mateřské školy, psycholog poradny nebo rodiče, neví dopředu s jistotou skutečně nikdo. Ukáže se to teprve, až se dítě fakticky začne vzdělávat ve škole. Někdy rodiče rozhodnou proti přesvědčení odborníků, a mají pravdu – dítěti se ve škole daří dobře, zvládá veškeré požadavky. S jistotou tedy můžeme prohlásit, že dítě vykazuje fyzické a psychické parametry, které jsou obvykle spojovány se školními výsledky. Vše ostatní je ve hvězdách. Proto také rozumný psycholog pracuje s pravděpodobností. Na základě toho, co jsem zjistil, je velká pravděpodobnost, že… Vzhledem k  tomu, že dlouhodobou odpovědnost za dítě mají rodiče, dal bych na jejich názor. Jako psycholog je upozorním na všechno, co jsem zjistil, ukážu možné klady i  případná úskalí jejich rozhodnutí, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit ten, kdo má odpovědnost, což jsou v mém chápání rodiče, i když samozřejmě vím, že formální rozhodnutí vydává ředitel základní školy. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Jsem třídní učitelkou žáka 7. třídy a mám podezření, že je tento žák šikanován. Šikana se však neodehrává ve třídě ani v prostorách školy. Naše škola se nachází na malém městě, a tak se tu leccos proslechne. Chtěla bych se proto zeptat na Váš názor, jak by měl učitel v takovém případě postupovat. Marie

NAŠE ODPOVĚĎ:

Děti mezi 6. a 15. rokem tráví ve škole nezanedbatelnou část svého času. Je proto logické, že značný počet antisociálních projevů se odehrává právě ve škole v čase vyučování. Existují však ještě další místa, která jsou pro děti riziková. Jde zejména o cesty do školy a ze školy, z různých mimoškolních aktivit. Některé přestupky se ve větší míře týkají rovněž míst, kde se děti častěji shromažďují – např. parků, laviček na návsi, čekáren autobusů i samotných dopravních prostředků. Podstatné pro realizaci nevhodného jednání je, že děti nejsou pod přímým dohledem dospělých. Řada učitelů si neumí představit, že by dopoledne vedla žáky ke slušnému chování a odpoledne nad případnými stejnými přečiny dětí jednoduše mávla rukou a tvářila se, že je to nezajímá. Jenže nesmíme zapomenout, že učitel a žák mají své specifické role. Výkon obou rolí je dnes spojen téměř výlučně se školou a jejich práva a povinnosti jsou upraveny předpisy. Proč vykládám takové banality? Protože tomu tak vždy nebylo. Učitel uplatňoval dříve svůj vliv podobně jako např. farář – časově i místně neomezeně. Ve škole byl učitel téměř neomezeným pánem nad dětmi, ovlivňoval i některá rozhodování rodičů. Škola například zakazovala žákům sportovat mimo školu, určovala, které divadelní představení smí student gymnázia vidět ve volném čase se svými rodiči, trestala žáka podle svých zvyklostí. Naštěstí tato doba, kdy škola přesně určovala, co dítě smí dělat i mimo školu, je nenávratně pryč. Dnešní pravomoci školy se tedy týkají především školního areálu a času. Mimo školu má učitel stejná práva i povinnosti jako kterýkoli jiný občan. Pokud se tedy setká s nepravostí mimo školní prostory, záleží na jeho občanské angažovanosti a statečnosti, jak zareaguje. Pokud ovšem nejde o takovou nepravost, u které nám všem zákon ukládá ohlašovací povinnost. Víme, že současná doba příliš nepřeje angažovanosti cizích lidí při výchově dětí. Učitel má však ve vztahu k žákovi přece jen poněkud výhodnější pozici než běžný občan v tom, že dítě přijde druhý den do školy a je na něm značně závislé. Učitel také mívá lepší přístup k informacím – leccos se může dovědět od žáků, někdy i od rodičů. Tím, že žáky docela dobře zná, může zachytit i drobné náznaky změn projevů. Ovšem přenášet řešení přestupků uskutečněných mimo školu do školy stejně nemůže. Jestliže tedy někomu ubližují děti odpoledne na hřišti, nemůže je za to škola potrestat napomenutím třídního učitele. Učitele by podezření na ubližování některému žákovi mimo školu mělo vést k tomu, že zvýší bdělost a ostražitost ve škole. Je pravděpodobné, že zachytí podobně nevhodné chování nebo alespoň jeho náznaky i o přestávce nebo při cestě na oběd, do tělocvičny. Pak by naopak zasáhnout měl, protože má povinnost chránit fyzické i duševní zdraví všech svých žáků. Učiteli také nikdo nemůže bránit, aby např. v třídnických hodinách nebo při jiné vhodné příležitosti probíral konkrétní témata mezilidských vztahů a podporoval slušné chování. Podobně může mluvit i s rodiči – pokud se např. budou víc zajímat o to, jak jejich děti tráví volný čas, mohou získat cenné podněty k jejich ovlivnění. PhDr. Václav Mertin 

VÁŠ DOTAZ:

Proč v posledních dvaceti letech trvale narůstá počet dětí se specifickými poruchami učení? Zejména problémy se čtením začínají představovat závažný problém. Nejde o následek toho, že rodiče s dětmi málo mluví, že jsou děti zvyklé víc koukat než poslouchat a že škola věnuje výcviku čtení a psaní malou pozornost? A také toho, že školství věnuje těmto poruchám mnohem větší pozornostMilan Š.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Podle mého názoru všechny čtyři důvody přispívají k porozumění aktuálního stavu. Nicméně nepředstavují dostatečný klíč k plnému porozumění problému. Nemyslím si totiž, že by se situace v uvedených důvodech oproti minulosti dramaticky změnila. Snad jedině pozornost poradenství i samotného školství je dnes oproti minulosti výrazně větší a tento zájem se nepochybně na zvýšení počtu žáků s SPU podílí. Podstatnou příčinu však spatřuji v tom, že se neustále zvyšují nároky na kvantitu i kvalitu uvedených dovedností. Nikdy jsme nebyli nuceni přečíst a napsat tolik materiálů, jako je tomu dnes. A netýká se to jen několika procent nejvzdělanější části populace, ale prakticky celého národa. Z toho vyplývá, že zejména naučit se kvalitně číst musí každý. A těmto požadavkům neodpovídají dovednosti žáků. Nemyslím si, že rozvoji čtenářských dovedností věnujeme takovou pozornost, abychom skutečně všechny děti číst naučili. A u těch, kterým to zcela nejde, hledáme vysvětlení, částečně i omluvu pro vlastní nedostatečnost. Platí to jak to pro rodiče, tak bohužel i pro učitele. Vše nasvědčuje tomu, že jsme se také před lety vydali nevhodnou cestou při výkladu slabých výkonů žáků v některé oblasti vyučování. Nedostatečné nadání a chabou píli i malou podporu ze strany dospělých jsme z větší části nahradili výkladem specifickými poruchami učení. Zvolili jsme na první pohled vcelku logicky jako základ pro vzdělávání zdravotní postižení, ze kterého měl automaticky vyplývat speciální vzdělávací přístup. Dnes však vidíme, že to neplatí v plném rozsahu pro prakticky žádné postižení (výjimku tvoří mentální postižení). Pokud jsme totiž s to modifikovat podmínky, za kterých se žák s postižením vzdělává, uzpůsobit mu tempo, formu, dodáme mu odpovídající pomůcky…, pak můžeme konstatovat, že není třeba takového žáka vyčleňovat a že zvládne zhruba stejnou látku jako jedinec intaktní. Není třeba uvádět, že v řadě případů to umíme zatím jen velmi nedokonale. A tento přístup platí i pro žáky se specifickými poruchami učení. Přestože není třeba pochybovat o tom, že čtení, psaní i počítání souvisí s fungováním mozku, nejsou žádné doklady o tom, že by lidé, kteří se naučí mluvit, nebyli s to tyto dovednosti zvládnout. Jen někteří je zvládnou jednoduše, zatímco jiní s obtížemi. Takže u nich je třeba výcviku věnovat přiměřené množství času (někdy zřejmě enormní) a musíme položit důraz na poznávací jiné procesy než u běžných žáků. Cest z tohoto civilizačního problému vidím pochopitelně víc. A doporučuji hledat jednoduché cesty. Je třeba přesvědčovat rodiče, že jsou s to naučit dítě číst i psát jen tím, že se mu budou dostatečně věnovat, že si s ním budou povídat, že mu budou předčítat, že budou rozvíjet jemnou motoriku, logické myšlení. Že mu budou v běžném životě prakticky ukazovat, jak jsou uvedené tři dovednosti důležité pro jeho život. Ovšem podobně velký úkol čeká na školu. Měla by přijmout, že dokud nenaučí konkrétního žáka pořádně číst (tedy dostatečně automatizovaně, s porozuměním a kriticky), tak musí pokračovat ve výuce. I když už žák chodí do osmé třídy! A dosavadní nedostatky žáka ve čtení musí do té doby kompenzovat – nemůže se tvářit, že žák už to má umět. S dílčími modifikacemi to platí i pro psaní a počítání. PhDr. Václav Mertin 

VÁŠ DOTAZ:

Ve škole, kam chodí naše dcerka, bylo zvykem, že při vánoční besídce každý žák přinesl jeden dárek pro kamaráda a jeden dárek neadresný, který se pak losoval. Každý tedy dostal alespoň jeden dárek od spolužáků. Nově se ale dávají dárky jen kamarádům, několik dětí tak nedostalo žádný dárek. Důvodem je, podle učitelky, že nemůžeme děti stále ochraňovat před životem, že je potřeba, aby děti poznaly, jak si v životě stojí, a bude to pro ně cenná zkušenost. Získají zpětnou vazbu, jaké je jejich místo v kolektivu, a mají šanci to změnitMartina K.

NAŠE ODPOVĚĎ:

Možná někdo řekne, že jde o maličkost, kterou se ani nemá smysl zabývat. Dnes mají děti tolik věcí, hraček, knížek, technických zařízení i sladkostí, že ani nevědí, co s nimi. Takže o jednu víc nebo méně… Jenže psychika se neutváří jen v jakýchsi objektivních podmínkách, jelikož ty se vždy „lomí“ přes subjektivní vnímání jedince. Dítě chce dostávat dárky a přijímá je velmi rádo. Dárek však není jen věc, ze které má radost, ale nevědomky se skrze něj dozvídá leccos i o sociálních vztazích. Jsem jako ostatní, nejsem vyloučený, někdo na mě myslí, má mě rád. Do určitého věku se dítě chce podobat ostatním ve všem – já jediný nemám mobil, já jediný nemám tričko s …, jako jediný jsem nedostal dárek. Tedy už jen samotný fakt, že dítě nedostane dárek, je alespoň v té chvíli traumatizující. Dítě ještě nemá tolik životních zkušeností, aby si uvědomilo, že v životě jsou vedle příznivých i nepříznivé události, že i zklamání, smutek patří k životu, neumí připustit příznivější vysvětlení. Takže v té chvíli může být subjektivní neštěstí absolutní. Chápání toho, co je spravedlivé, je u dětí poněkud odlišné od toho, jak běžně chápeme spravedlnost my dospělí. Paní učitelka má pravdu, že dítě tím také může získat zpětnou vazbu. Nechme stranou, že nevíme, jaký je význam této informace. Nikdo ve třídě s ním nechce kamarádit nebo jen dobrý kamarád nezvládl dárek obstarat nebo ho dokonce zapomněl doma? Učitelka by neměla zapomínat na to, že zatímco pro dospělého to může být drobný kamínek v mozaice nepřeberného množství rozmanitých zkušeností, dítě pracuje se dvěma variantami. Buď je všechno úžasné, nebo špatné. Nerad bych přeháněl, dítě se za nějakou chvíli vrátí do dobré pohody, ale stopa zůstane. Nevím, jestli se tyto stopy sčítají, umím si představit, že dítě, které má víc podobných zkušeností jdoucích ve stejném směru, je mnohem více poznamenané takovou drobností než dítě, pro které jde o jediné trauma v řadě pozitivních událostí. Dítě bez dárku asi nezvažuje, že o ně nikdo nestojí, asi by to tak ani většinou nedokázalo vyjádřit, pro ně je na prvním místě fakt, že nic nedostalo. Ale to vůbec neznamená, že sociální rozměr nehraje roli při utváření sebehodnocení, vztahu ke světu a k druhým dětem. Osobně zastávám názor, že děti musíme ochraňovat po celou dobu dětství. To pokládám za nejlepší přípravu na dospělost. Život přináší dítěti přirozeně tolik náročných události, že nemám nejmenší strach, že by odešlo do života bez dostatečných zkušeností. I já samozřejmě vím, že chránění nemůže být ve stejné intenzitě po celou dobu dětství, že postupně ubíráme dohled, ochranitelství, ale připraveni na podporu dítěte bychom měli být stále. U novorozence nám to přijde samozřejmé. Jenže kdo rozhodl, že v první třídě už má dítě převzít zodpovědnost za spoustu věcí? Je nepochybné, že vnímáme, jak dítě vyspívá, jak se samo chce starat o mnohé záležitosti vlastního života, jak nechce, abychom je dělali za ně. Takže samotné dítě chce být samostatné. Ale chránit bychom je měli pořád. Jsem přesvědčený, že paní učitelka rozhodla špatně. Ostrakizace (vyloučení ze skupiny) je velmi silný faktor nepříznivě ovlivňující pohodu i rozvoj dítěte. Neměla by ji dopustit u žádného žáka. Rodičům doporučuji, aby požádali paní učitelku, aby děti před nepříznivými událostmi ochraňovala. PhDr. Václav Mertin


 

VÁŠ DOTAZ:

V jakých případech je ze strany školy nutné kontaktovat orgán sociálně-právní ochrany dětí, resp. kdy je to povinné, kdy doporučené a v jakých případech to nutné není?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Existují-li ze strany školy či školského zařízení pochybnosti, zda konkrétní věc s orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) řešit, či nikoliv, vhodnějším se jeví aktivní přístup, založený na vzájemné komunikaci, která je základním úskalím spolupráce. Vždy je lepší variantou, jsou-li případné úkony ze strany OSPOD na základě podání či oznámení shledány jako nedůvodné, tj. že se na nezletilého nevztahuje ustanovení § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Oproti tomu zanedbání nebo podcenění situace může mít nevratné a závažné následky, kterým by v některých případech bylo možné zabránit právě včasným oznámení a následným řešením situace. Na druhou stranu je však nutné mít na paměti, že případy některých žáků a studentů mají školy a školská zařízení možnost řešit v rámci svých pravomocí a kompetencí. Jedná se zejména o oblast některých výchovných problémů. OSPOD by měl nastoupit až v případě, kdy škola vyčerpala všechny své možnosti, jak danou věc řešit. Rovněž je nutné si uvědomovat, že OSPOD nefunguje jako represivní orgán. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případech, kdy ze strany školy či školského zařízení je podezření na zanedbávání nezletilého žáka či studenta ze strany rodičů? Jak rozpoznat hranici, kdy je věc třeba nahlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Rozpoznat hranici možného zanedbávání výchovy a péče o nezletilého, je individuální. Je proto nutné rozlišovat, o jakou formu zanedbávání se jedná a v případě nejasností věc s OSPOD konzultovat. Do pravomoci OSPOD rozhodně nespadá například špatná domácí příprava či špatné hygienické návyky (nejedná-li se o extrémní případy). Často však dochází k tomu, že tyto projevy působí sekundárně. Oproti tomu jsou naprosto odlišné případy, kdy je dítě ze strany rodičů vystavováno týrání a nevhodnému zacházení. Zde je bez jakýchkoliv pochybností, aby věc byla OSPOD oznámena. Je-li tedy ze strany školy či školského zařízení jednání rodičů vyhodnoceno jako zanedbávání či nevhodná nebo nedostatečná péče, má škola povinnost, a to i v případě podezření, věc oznámit OSPOD, a to ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona. Oprávnění upozornit na chování rodičů je možné i ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zákona. Na OSPOD pak je posouzení, zda se jedná o dítě, na které se vztahuje ustanovení § 6 zákona. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jaká je možnost zpětné vazby ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí vůči škole či školskému zařízení jako oznamovateli problémového chování nezletilého žáka či studenta? Existuje lhůta, ve které se má orgán sociálně-právní ochrany dětí začít zabývat oznámením ze strany školy?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Povinnost OSPOD sdělovat informace vyplývá z ustanovení § 51 zákona, ve kterém jsou taxativně vymezeny subjekty, kterým OSPOD sděluje informace o nezletilém a o práci s rodinou. Oproti tomu povinnost spolupráce ze strany škol a školských zařízení je upravena v ustanovení § 53 odst. 1 písm. c) a d) zákona. Možnost zpětné vazby je pak upravena ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 zákona, kdy kromě dalších subjektů, mají školy a školská zařízení právo požadovat informace, zda se v případě jejich žáka či studenta jedná o nezletilého, na kterého se vztahuje ustanovení § 6 zákona, či nikoliv. V tomto smyslu se OSPOD k žádosti o zpětnou vazbu vyjádří, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne jejího obdržení. Zpětná vazba v podrobnějším rozsahu spíše závisí opět na vzájemné komunikaci mezi školou či školským zařízením a OSPOD. Jestliže OSPOD vyhodnotí, že se na základě oznámení školy jedná o nezletilého, na kterého se vztahuje § 6 zákona, vypracovává v souladu s ustanovením § 6 odst. 5 zákona individuální plán ochrany dítěte, a to nejpozději však do jednoho měsíce od zařazení dítěte do evidence OSPOD. Do jednoho měsíce by tedy OSPOD měl mít k dispozici odpovídající množství podkladů, na jejichž základě je možné individuální plán ochrany dítěte vypracovat. Mezi tyto podklady patří pochopitelně i informace získané od nezletilého, jeho rodičů, případně osob zodpovědných za jeho výchovu. Zároveň platí, že při řešení a projednávání jednotlivých věcí, postupuje OSPOD vždy s ohledem na akutnost daného případu, kdy přednost mají z pochopitelných důvodů ty případy, kdy je reálně ohrožen život a zdraví nezletilého. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Kdo je oprávněn vstoupit na půdu školy a provádět pohovory s nezletilými žáky či studenty a za jakých podmínek?

NAŠE ODPOVĚĎ:

OSPOD je v souladu s ustanovením § 52 odst. 1 zákona oprávněn v souvislosti s plněním úkolů podle zákona navštěvovat nezletilé mimo jiné i ve škole a školském zařízení. V souladu s ustanovením § 52 odst. 2 zákona je OSPOD oprávněn pořizovat obrazovou, video a audio dokumentaci, je-li to třeba pro účely ochrany práv nezletilého. Při pohovoru pracovníků OSPOD s nezletilým, realizovaným ve škole nebo školském zařízení, není nutná přítomnost pedagoga či zástupce vedení školy nebo školského zařízení. Pracovníci OSPOD jsou vzhledem ke své kvalifikaci a s odkazem na výše uvedený § 52 zákona oprávněni vést pohovor s nezletilým samostatně bez přítomnosti další osoby. Navíc ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona má nezletilý právo se pro účely sociálně-právní ochrany dětí svobodně vyjádřit ke všem skutečnostem, které se jej dotýkají, a to i bez přítomnosti dalších osob, včetně rodičů či pedagogů. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jakým způsobem reaguje orgán sociálně-právní ochrany dětí, jestliže škola upozorní na vysokou absenci nezletilého žáka či studenta?

NAŠE ODPOVĚĎ:

OSPOD si nezletilého v doprovodu rodičů, případně osob zodpovídajících za jeho výchovu, předvolává k projednání vysoké absence. Samotné projednání má podobu pohovoru, záleží na tom, zda se jedná o nezletilého, který je OSPOD znám z dříve projednávaných věcí, či nikoliv. V případě, že se jedná o první takto řešenou věc, zjišťuje se kompletní anamnéza, včetně rodinného prostředí, školní docházky, trávení volného času a zájmů, spolupráce s odbornými zařízeními a podobně. Dále je pohovor zaměřen na projednávanou věc, přičemž se rozlišuje, zda se jedná o vysokou absenci omluvenou rodičem, případně lékařem nebo o absenci neomluvenou. Pohovor probíhá zpravidla zvlášť s nezletilým a zvlášť s jeho rodiči, resp. osobami zodpovědnými za jeho výchovu. Po jeho skončení a vyhodnocení rozhodne OSPOD o vhodném opatření. Jedná se zejména o další sledování výchovy, doporučení psychologického, případně psychiatrického vyšetření, doporučení či nařízení ambulantního či pobytového terapeutického programu ve středisku výchovné péče. V krajním případě je možné i podání návrhu k místně příslušnému soudu na uložení výchovného opatření, včetně nařízení ústavní výchovy. Tomuto by však mělo přecházet vyčerpání všech mírnějších opatření a prostředků. Mgr. Jan Hauk, DiS. 


 

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případech, kdy někteří žáci nebo studenti dlouhodobě do školy nedocházejí, veškerou absenci mají od rodičů, popřípadě lékařem, řádně omluvenu, avšak rodiče se nedaří kontaktovat a nedostavují se ani na třídní schůzky? Postup ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí se jeví jako pomalý. Existuje i jiná možnost řešení takové situace?

NAŠE ODPOVĚĎ:

V souladu s Metodickým pokynem MŠMT ČR k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví, č.j. 10 194/2002-14 ze dne 11. 03. 2002 (dále jen „metodický pokyn“) může škola ve smyslu ustanovení článku II. odst. 2 požadovat doložení nepřítomnosti nezletilého z důvodu nemoci ošetřujícím lékařem, resp. praktickým lékařem pro děti a dorost, a to jako součást omluvenky vystavené ze strany rodiče či jiné osoby zodpovědné za výchovu nezletilého. Tento postup lze uplatnit tehdy, je-li absence rodiči opakovaně omlouvána pro nemoc a nepřítomnost nezletilého ve škole přesáhne tři dny školního vyučování. Pokud dle názoru školy častá absence nezletilého nasvědčuje zanedbávání školní docházky, může škola ve smyslu ustanovení článku II. odst. 4 požadovat výše uvedené doložení ošetřujícího lékaře, resp. praktického lékaře pro děti a dorost, i v případě, že tato nepřítomnost nedosahuje délky uvedené v ustanovení článku II., odst. 2. Co se týče postupu ze strany OSPOD, tento může být komplikován a de facto i mařen jak ze strany rodičů či jiných osob zodpovědných za výchovu, tak ze strany samotného nezletilého. OSPOD v takových případech využívá možností, které mu zákon nabízí, přičemž tyto možnosti mají rovněž zákonné lhůty. V souvislosti s tím se postup ze strany OSPOD může jevit jako pomalý. Škole či školskému zařízení samozřejmě nic nebrání v tom, aby v rámci spolupráce bylo jednáno se zařízením, specializujícím se mimo jiné i na problémy související se záškoláctvím. Není podmínkou, že  například ambulantnímu či terapeutickému programu v rámci střediska výchovné péče musí nutně předcházet doporučení ze strany OSPOD. K řešení touto formou se mohou rozhodnout i sami rodiče, či osoby zodpovídající za výchovu nezletilého. OSPOD pak bývá zpravidla kontaktován ze strany zařízení, které s nezletilým pracuje, a to za účelem projednání dosavadní koncepce případu. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Má škola hlásit orgánu sociálně-právní ochrany dětí vysokou absenci nezletilých žáků a studentů i v případech, že je tato omluvená?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Posouzení vysoké omluvené absence je individuální. Jsou pochopitelně případy, kdy vysoká absence je důvodná (např. z důvodu operace, dlouhodobějšího onemocnění apod.). Existují však i případy, kdy se jedná o tzv. skryté záškoláctví. V takovém případě je postup totožný jako v případě záškoláctví zjevného, tzv. pravého. Škola by tedy měla konkrétní případy zvlášť posuzovat. V případě, že škola vyhodnotí, že vysoká absence je omluvena nedůvodně, má povinnost celou věc oznámit OSPOD, a to v souladu s metodickým pokynem a současně i Stanoviskem MPSV k postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí v případech záškoláctví, čj. 2014/11306-231 ze dne 14. 03. 2014 (dále jen „stanovisko“). OSPOD pak řeší věc popsaným způsobem a v souladu s platnou právní úpravou. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Do jaké míry má škola řešit důsledky situace, ke kterým dochází v době, kdy jsou žáci mimo školu?

NAŠE ODPOVĚĎ:

V tomto bodě je přístup ze strany škol a školských zařízení značně individuální. Záleží na konkrétním posouzení jednotlivých aspektů věci. Některé školy odmítají případné situace řešit s tím, že tyto se nestaly v době školního vyučování, v prostorách školy či v její blízkosti. Jiné školy mají naopak tendence se zabývat i situacemi, ke kterým došlo mimo školu. Obecně platí, že v době, kdy nezletilý je mimo školu, zodpovídají za péči o něj a výchovu jeho zákonní zástupci, popř. osoby zodpovědné za jeho výchovu. Pokud však dojde k situaci, že událost z doby, kdy nezletilý byl mimo školu, má dohru v době, kdy se již nachází ve škole, měla by za této situace škola věc řešit v souladu se školním řádem. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Jak postupovat v případě, kdy žák nebo student je uživatelem marihuany, dosáhl zletilosti, odmítá se podrobit testům na přítomnost omamných či psychotropních látek a stejně tak nesouhlasí s informováním rodičů?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Nachází-li se ve škole žák či student, který je zjevně pod vlivem omamných či psychotropních látek, odmítá jakkoliv spolupracovat, je dezorientován, popř. má jiné závažné příznaky, jeví se jako jediná možnost kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu s poukazem na podezření, že žák či student je v souvislosti s požitím omamné či psychotropní látky v ohrožení zdraví, popř. života. Tento postup by měl být uplatněn jak v případě nezletilých, tak i zletilých žáků a studentů. V případě, že se jedná o zletilého žáka či studenta, není jakýkoliv zásah ze strany OSPOD možný, a to vzhledem k věcné působnosti OSPOD. Je však v pravomoci školy postupovat ve smyslu školního řádu, tj. proti žákovi či studentovi, který jej takto výrazně porušil, využít některého z možných kázeňských opatření. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ: 

Má škola možnost získat informace, jakým způsobem jednat a zacházet s nezletilým žákem či studentem v případě, že tento byl z důvodu psychiatrické diagnózy dlouhodobě hospitalizován na psychiatrii?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Informace o tom, jak s nezletilým pracovat po skončení hospitalizace, případné jaké jsou příznaky jeho nemoci, mohou škole sdělit rodiče nezletilého, případně osoby zodpovědné za jeho výchovu. Teoreticky je možné pokusit se obrátit s dotazem případně i na zařízení, ve kterém hospitalizace probíhala. Zda však budou požadované informace poskytnuty a především v jakém rozsahu, nelze předem říci. Záleží na konkrétním posouzení případu, kdy je nutno mít na paměti přední hledisko lékařského tajemství. Škola však musí rozhodně dbát na to, aby v souvislosti s hospitalizací nezletilého nedošlo k jeho případné stigmatizaci. Co se týče informací o zdravotním stavu nezletilého, které může mít OSPOD k dispozici, tyto není z jeho strany možné sdělovat třetím osobám, resp. subjektům. Lékařské zprávy jsou součástí spisové dokumentace nezletilého. Možnost poskytování informací, resp. nahlížení do spisové dokumentace, se řídí ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 a 5 zákona. Mgr. Jan Hauk, DiS.


  

VÁŠ DOTAZ:

Z jakého důvodu má být v souvislosti s dlouhodobou hospitalizací nezletilého žáka či studenta předáván ze strany školy školní vzdělávací plán, když v zařízení, kde hospitalizace probíhá, není tento dodržován s odůvodněním, že zařízení postupuje podle vlastního vzdělávacího plánu?

NAŠE ODPOVĚĎ:

Školní vzdělávací plán se poskytuje nejen v případech hospitalizace, ať už z jakéhokoliv důvodu, tedy nejen z důvodu psychiatrické diagnózy, ale například i v případech, kdy je nezletilý zařazen do terapeutického programu pobytové formy ve středisku výchovné péče. Toto zařízení zpravidla rovněž požaduje, aby školní vzdělávací plán byl předložen při nástupu nezletilého do zařízení. Je zřejmé, že jak v případě střediska výchovné péče, tak v případě zdravotnického zařízení, neprobíhá z logických důvodů školní výuka totožným způsobem jako ve škole, kterou nezletilý běžně navštěvuje. S ohledem na případné nejasnosti je vhodné se s konkrétními dotazy obrátit na zařízení, ve kterém nezletilý pobýval, a to ať už z důvodů výchovných či zdravotních. Mgr. Jan Hauk, DiS.

VÁŠ DOTAZ:

Dobrý den, jako učitelka prvního stupně se setkávám s tím, že to, zda jsou děti připraveny na školní docházku, chtějí posuzovat jejich rodiče. Protože rodiče nejsou vyškolenými odborníky v zjišťování školní zralosti, chci se zeptat, na základě čeho se mohou ohledně nástupu jejich dítěte do první třídy rozhodnout. Zajímalo by mě také, jaký hlas by měli v této věci rodiče mít a jak by měla vypadat jejich spolupráce s odborníky. Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Základní otázkou, kterou řeší rodiče budoucích prvňáčků, je, zda je dítě dostatečně připravené na požadavky první třídy a  zda má tedy nastoupit letos, nebo o  rok později (menšina rodičů také zvažuje dřívější nástup) a  jak zajistit, aby dítě v první třídě uspělo, aby se mu tam vedlo dobře. Na základě čeho se má rodič rozhodovat? Kdyby byla škola absolutně jednotná a  konstantní (třeba tím, že by v ní učily počítače), bylo by jednodušší i naše rozhodování. A pokud by byli stejně unifikovaní i rodiče, byla by odborná úvaha o školní zralosti ještě snadnější a odvíjela by se výlučně od vlastností a dovedností dítěte. Jenže obrovská rozmanitost dětí se potkává se stejně obrovskou různorodostí učitelů a rodičů i  podmínek, ve kterých se vzdělávání realizuje. To všem značně znesnadňuje rozhodování. Když se šikovné, avšak sociálně nesmělé a váhavější dítě dostane k paní učitelce, která je rázná, rychlá, náročná, asertivní, může dojít k problémům, aniž bychom konstatovali nezralost dítěte. Když se stejné dítě dostane k paní učitelce, která je klidná, mateřská, tak k problému nedojde. Rodiče zpravidla chtějí, aby dítě při jakékoli činnosti, do níž se pustí, uspělo a dosáhlo dobrých výsledků. Platí to i pro docházku do školy. Proto se také snaží uzpůsobit podmínky tak, aby zvýšili pravděpodobnost takového úspěchu. Intuitivně cítí, a navíc mají obdobnou zkušenost i z dosavadního života dítěte, že čím je starší, a tedy zralejší, tím je s ním lepší řeč, víc vydrží, a tím také lépe zvládá srovnatelné požadavky. Navíc i psychologie přináší přesvědčivé doklady pro to, že prosté zrání zlepšuje výkon v konkrétní oblasti. Přestože hájím názor, že rodiče znají nejlépe své dítě, protože zažívají jeho vývoj, snímají jeho projevy v různých souvislostech, tak musím připustit, že nemusejí dobře odhadnout všechny oblasti relevantní pro úspěch ve škole. Jenže o tom, jestli má pravdu učitelka mateřské školy, psycholog poradny nebo rodiče, neví dopředu s jistotou skutečně nikdo. Ukáže se to teprve, až se dítě fakticky začne vzdělávat ve škole. Někdy rodiče rozhodnou proti přesvědčení odborní- ků, a mají pravdu – dítěti se ve škole daří dobře, zvládá veškeré požadavky. S jistotou tedy můžeme prohlásit, že dítě vykazuje fyzické a psychické parametry, které jsou obvykle spojovány se školními výsledky. Vše ostatní je ve hvězdách. Proto také rozumný psycholog pracuje s pravděpodobností. Na základě toho, co jsem zjistil, je velká pravděpodobnost, že… Vzhledem k  tomu, že dlouhodobou odpovědnost za dítě mají rodiče, dal bych na jejich názor. Jako psycholog je upozorním na všechno, co jsem zjistil, ukážu možné klady i  případná úskalí jejich rozhodnutí, nicméně konečné rozhodnutí musí učinit ten, kdo má odpovědnost, což jsou v mém chápání rodiče, i když samozřejmě vím, že formální rozhodnutí vydává ředitel základní školy. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

Doporučili jsme rodičům žáka 7. ročníku, který má výrazné problémy v chování, návštěvu střediska výchovné péče. Rodiče slíbili, že se postarají o nápravu sami. Když nějakou dobu nedocházelo ke změně, opět jsme je požádali, aby navštívili odborné pracoviště. Tentokrát odmítli s odůvodněním, že doma s ním problémy nemají, a že si tedy musíme poradit sami. Co máme dělat? Alice

NAŠE ODPOVĚĎ:

Je pravda, že na tento problém si stěžují učitelé velmi často. Totéž se týká i toho, že rodiče brání odborníkům, aby informovali školu o výsledcích odborného vyšetření. Z věcného hlediska je záležitost jasná. Jestliže odborník (učitel) vyhodnotí potřebnost konzultace, tak ji doporučí a následně chce vědět, k  jakým závěrům jiný odborník (psycholog, lékař) došel a jaká doporučení z nich pro učitele i žáka vyvozuje. Jestliže rodiče s  dítětem na konzultaci nejdou nebo neposkytnou informace, pak učitel dál „hraje na náhodu“. Buď vhodný postup trefí, nebo ne. Řeč práva pro tento případ hovoří podle interpretace právníků jednoznačně. Bez souhlasu rodičů opravdu nelze provést poradenské vyšetření ani odeslat zprávu z poradny do školy. Aby bylo jasno, ani v nejmenším nezpochybňuji právo rodičů rozhodovat, vždyť jsou to právě oni, kteří mají ze zákona zásadní zodpovědnost za všechny aspekty rozvoje dítěte. Musejí mít tedy i pravomoci. Přesto mi absolutizace tohoto přístupu přijde z  psychologického hlediska jako velmi mechanické uplatnění práva a  současně postup myšlenkově zastaralý a  ve svých důsledcích škodící dítěti. Důvod je jednoduchý. Jestliže se dítě vyvíjí tak, že plní plus mínus požadavky vzdělávací instituce, přiměřeně prospívá a rozvíjí se, neobjevují se žádné závažnější nebo trvalé problémy a ty, které se objeví, rodiče v rámci svých možností efektivně řeší, spolupracují s učiteli, tak by je skutečně škola neměla obtěžovat svými požadavky. Jenže co když se problémy vyskytují, rodiče slibují ná- pravu, ale k  té nedochází? Jestliže odborná instituce škola vyhodnotí situaci tak, že využila možné prostředky (pravda, bývá tomu jen málokdy, ale to teď není podstatné), rodiče se rovněž snažili a problémy se nemírní, pak je vcelku legitimní požadavek ze strany školy, aby rodiče s dítětem navštívili specializovanou odbornou instituci. Rodiče pochopitelně nemusejí souhlasit, nicméně musejí konat tak, aby došlo k efektivnímu řešení situace. Pokud ke zlepšení nedochází, měla by být obecná pravidla v  českém školství nastavena tak, aby rodiče byli nuceni strpět tuto externí pomoc. Jenže tomu tak dosud není. Učitelé pak mají oprávněný pocit, že v situaci, kdy rodiče nesouhlasí, jsou zcela bezmocní. Vždy však také velmi záleží na tom, jak učitel rodičům potřebnost vyšetření vysvětlí, jak přesvědčivě jim nastíní, že bez pomoci odborníka bude zbytečně tápat při pomoci dítě- ti. Jestliže rodiče vědí, že škola chce papír z poradny a stejně s dítětem nijak nepracuje, tak se nedivím, že odmítají podí- let se na této hře. Totéž platí, když doporučení vznikne na výchovné komisi, která na rodiče působí jako trestní tribunál. Ovšem pak jsou rodiče, kteří prokazatelně zanedbávají péči, slíbí, že na vyšetření půjdou, a stejně nejdou. Zde velmi často cítím zcela absentující důslednost ze strany učitelů, a místo toho, aby opakovaně naléhali a postupně zesilovali nátlak, časem rezignují s tím, že ono to nějak dopadne a že to vlastně není jejich zodpovědnost. Škola by rovněž měla rodičům jasně sdělit, jaké kroky budou následovat po odmítání. Naopak za principiálně špatné pokládám pokusy nastavit pravidla předpisů tak, aby poradenská zařízení měla prá- vo (nebo dokonce povinnost) vyšetřit dítě na žádost školy i bez souhlasu rodičů a následně zaslat zprávu o vyšetření škole. Poradny nejsou represivní, ale poradenské instituce. Pracují s  důvěrou klientů. Pokud ta bude narušena, ztrácí se podstatná část odborné kompetence psychologů i speci- álních pedagogů. Teplota se dá změřit, i když je klient v bezvědomí, ale psychologická pomoc se bez důvěry a  aktivní spolupráce klienta realizovat nedá. PhDr. Václav Mertin


 

VÁŠ DOTAZ:

V předškolní třídě jsme se setkali u jednoho chlapce s tím, že v  šatně opakovaně předváděl holčičkám svou mužskou chloubu. Rodiče, které jsme na to upozornili a požádali je o pomoc, celou záležitost bagatelizovali s tím, že na tom nevidí nic špatného. Nevíme, jak na situaci reagovat. Kamila

NAŠE ODPOVĚĎ:

S  analogickými situacemi se setkáváme i  u  starších dětí. Z nedávné doby si vybavuji, že o něco starší chlapec poslal několika dívkám mailem svou fotku s  odhalenými intimními partiemi a  požadoval, aby mu poslaly stejnou. Jeho rodiče to velmi zklamalo a cítili se znejistěni v tom, jak ho mají dále vychovávat. Jde zřejmě o  vcelku běžné situace, které se vyskytovaly i dříve, jen tehdy děti více cítily, že jde o věc nepatřičnou, za kterou by byly potrestány, takže se s ní lépe schovávaly a rodičům ani případně nepříjemné zážitky nesdělovaly. Myslím, že bych mohl dodat řadu dalších „minipříběhů“, které nás starší mohou šokovat. To když se osmiletá holčička zeptá, jestli „pindík musí být v pipince celou noc“, nebo starší dívka se zeptá u  oběda rodičů, jak často souloží. Za podstatné pokládám, že s námi mluví i o těchto záležitostech. Bez objasnění širších souvislostí dnešních přístupů k výchově však nemohu dobře odpovědět. Liberalizace vý- chovy je u  nás v  posledních desetiletích trvalá. Rovněž se mění vztahy mezi rodiči a dětmi. Dnešní děti jsou mnohem otevřenější, nebojí se zeptat, a  není se co divit, vždyť my je k  tomu sami povzbuzujeme, někdy dokonce i  ve škole. Chceme, aby byly aktivní, samostatné, kritické, aby se co nejvíc naučily. Navíc mají snadný přístup prakticky ke všem informacím a také je využívají. Pro děti neexistují zakázaná témata. Není žádná oblast, o kterou by se nezajímaly. Teprve postupem času se učí, že není vhodné ptát se zvonivým hláskem mámy v  autobuse na to, proč ten pán má tak velké břicho, jestli bude mít miminko, a jestli ta paní je ježibaba, když má takovou velkou bradavici a velký nos. Otázkám spojeným s pohlavím se vě- nují stejně jako jiným. Teprve přístup nás dospělých zvýší atraktivitu některých témat. Současně je svými reakcemi vedeme někdy k tomu, že už se v těchto otázkách neobracejí na nás. Děti se dnes programově i  zcela náhodně seznamují s  velmi intimními záležitostmi. Bylo to tak vždy, jen dnes nám už tolik nepřijde, že se jedná o něco nepatřičného. Ani se nebojíme, že si dítě znalostmi z této oblasti pro budoucnost pokazí potěšení ze sexu. Naopak se domníváme, že pozitivní důsledky převažují. Posuzování jednotlivých dětských „přečinů“ v sexuální oblasti je velmi ošidné. Děti získávají v řadě případů útržky znalostí, které pro ně nemají „ani hlavu, ani patu“. Přitom my je zpravidla posuzujeme očima dospělých a připisujeme jim úplně stejné významy, jako mají u nás. Nikdy bychom neměli dospělými zkušenostmi mechanicky vysvětlovat slova a činy dětí. Ani bychom neměli hledat dospělou odpověď na dětskou otázku. Takže na první otázku odpovězte stejně jako má kolegyně: „Nemusí.“ a naberte si další lžíci polévky a na druhou: „Podle toho, jak máme chuť.“ A nepřemýšlejte o tom, jakého máte zvrhlíka. Nedá se nic dělat, musíte opakovaně vysvětlit rodičům a samozřejmě i všem dětem, že na některých věcech nevidíte sice skutečně nic špatného, ale přece jen chcete děti naučit, že se nedělají na veřejnosti. Rozhodně bych nedoporučoval označovat chování chlapce za nějakou úchylku, jen bych ho požádal, aby se podobným způsobem ve školce nechoval a o totéž bych poprosil jeho rodiče. S jejich případným zlehčením situace bych souhlasil, leč bych trval na tom, že ve školce máme nastavená pravidla, a ta je třeba respektovat. PhDr. Václav Mertin

VÁŠ DOTAZ:

V 7. ročníku máme žáka, který už delší dobu velmi často narušuje průběh výuky. Při hodinách vykřikuje, neustále má vhodné i méně vhodné otázky nebo poznámky, někdy i chodí po třídě. Nepere se, ale pořád má s někým ve třídě konflikty. Po téměř každé přestávce řeší vyučující nějaký problém s tímto chlapcem. Atmosféra ve třídě je špatná, když L. chybí, zdá se mi, že je to o něco lepší. Z poradny má diagnózu ADHD. Jarmila

NAŠE ODPOVĚĎ:

V každém společenství dětí vznikají problémy a konflikty. Platí to i pro školní třídu, ve které spolu žáci tráví spoustu času v uzavřeném prostoru, mají plnit množství vnucených úkolů, ve skupině, kterou si nezvolili podle svých preferencí. Mezi dětmi jsou obrovské rozdíly ve všech charakteristikách a projevech. Jsou dané temperamentem, rodinnou výchovou, dosavadními zkušenostmi dítěte. Je tedy zřejmé, že některé se odchylují od norem chování ve třídě výrazněji. Problém spatřuji v tom, když tyto odchylky od běžné normy máme tendenci označovat jako abnormality či poruchy. V průběhu historicky krátké doby se zóna normality v některých oblastech velmi zúžila a oblast poruch rozšířila. Živé chování dítěte ve školním období, které dříve bylo vysvětlováno věkem (malé děti jsou živé), nevychovaností, slabou rukou dospělého vychovatele, dnes označujeme diagnózami jako hyperaktivní syndrom nebo ADHD. Problém však není v samotném pojmenování, spíš v tom, že se velmi často s označením uspokojíme, místo aby nás vedlo k aktivitě a pomoci samotnému dítěti i celé třídě. Podobně má v některých případech diagnóza zakrýt nedostatečné vedení ze strany rodičů nebo učitele. Řešení školních problémů zpravidla nelze nacházet mimo třídu. Pouze učitel a jeho případní školní asistenti (včetně výchovného poradce či školního psychologa) mají v rukách klíč k nápravě. Uznávám, že samotný chlapec si nepomůže. Na dálku mu nepomohou ani rodiče. Na pomoci se musí podílet všichni, kteří se s chlapcem stýkají. Vlastně nemusí, ale je to v jejich zájmu. Učitel chce co nejlépe vyučovat, spolužáci se potřebují co nejvíc naučit – za dva roky budou usilovat o přijetí na střední školu. Komplikaci představuje, že ve vašem případě už žáci chodí do školy sedmý rok. Po celou tuto dobu si mohou posilovat určité způsoby chování. Neřešíte tedy jen aktuální problém, ale sedmileté „historické“ vrstvy. V bodech uvádím kroky, které by bylo vhodné realizovat. Obrátit se o konzultaci na výchovného poradce nebo poradnu. Promluvit s rodiči – jakkoli nemohou přímo ovlivnit chování žáka v hodině, mohou podpořit snahu učitelů. Požádat o asistenta. Uplatňovat pravidla managementu třídy. Při vyučování zařazovat pro celou třídu krátké relaxační chvilky. Učitelé by měli být co nejblíž žákovi, aby mohli bezprostředně pomoci či zasáhnout při problému. O přestávkách by chlapec neměl být ve třídě – ne za trest, ale aby nedošlo ke zbytečnému přestupku. Chlapec by se měl dovědět, že nikdo nemá právo narušovat učiteli výuku a žákům učení. Diagnóza ADHD pouze sděluje, že to má těžší než ostatní, ale přizpůsobit by se měl i on. Lze vytvořit i individuální výchovný plán. Jedna zásadní odpověď je: i tento „zlobivý“ chlapec má právo vzdělávat se s ostatními, ovšem současně vždy musíme hájit ostatní jednotlivé žáky a současně i vztahy a klima ve třídě. Existuje totiž zkušenost, že s některým žákem se jednoduše nepodaří pracovat tak, aby zvládnul nároky hromadné výuky. Pak bychom měli hledat způsoby, jak takového žáka dočasně vzdálit z vyučování. Školství však stále není na takové problémy zařízeno, a vypomáhá si tím, že při závažnějších problémech využívá hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení. PhDr. Václav Mertin