Časopis Komenský

 Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je v současnosti středem zájmu učitelské i rodičovské veřejnosti. Mezi děti se speciálními vzdělávacími potřebami patří jedinci se zdravotním postižením a mezi nimi jsou i děti s autismem a s Aspergerovým syndromem. Zájem učitelů i rodičů o vzdělávání dětí s Aspergerovým syndromem v rámci základních i středních škol v poslední době narůstá, neboť mezi nimi mohou být i děti tzv. dvojí výjimečnosti, které mají sice problémy ve výuce, přitom však mohou být nadaní, až mimořádně nadaní, často právě v matematice. Od raného věku mohou prokazovat výjimečné nadání a zároveň absenci projevů běžného dítěte. Péče pedagogických poraden a pedagogických center v současnosti přispívá k časnější diagnostice dětí s těmito syndromy, a tím také k dřívějším možnostem pomoci dětem v rámci rodiny i v rámci vzdělávání. Cílem příspěvku je upozornit na nutnost a potřebnost pochopení specifik těchto dětí, ukázat možnosti práce v matematice i to, jak využít potenciál dětí s Aspergerovým syndromem k úspěšnému vzdělávání.  

 

Současná legislativní úprava již umožňuje individuální vzdělávání (IV) na 1. i na 2. stupni ZŠ (§ 41 ŠZ), a to od 1. 9. 2016.

Na základě Vyhlášení MŠMT ČR probíhalo od roku 2007 pilotní ověřování individuálního vzdělávání žáků 2. stupně ZŠ, jehož sledováním byl pověřen Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV).

Individuální (domácí) vzdělávání nepředstavuje ve školských systémech úplnou novinku. Jde naopak o tradiční formu vzdělávání, kterou využívaly od nepaměti hlavně bohaté rodiny. Ty svým dětem najímaly domácí učitele, kteří je připravovali pro život i pro vstup na vysokou školu. Bylo to tak i na území dnešní České republiky, a to až do období druhé světové války, kdy bylo domácí vzdělávání zakázáno a po válce pak již obnoveno nebylo.

Diskuse o tom, zda má být v České republice domácí vzdělávání zákonem povoleno, neprobíhala poprvé, o tematice se diskutovalo také na začátku tisíciletí během přípravy nového školského zákona. 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)

 

Definovanie nového výchovnovzdelávacieho ideálu v Poľsku sa objavilo po politickej transformácii v 90-tych rokoch 20. storočia. Jednou z jeho dôležitých hodnôt je patriotizmus, vlastenectvo. Moderná škola v reakcii na krízu súčasnej spoločnosti vyžaduje moderný prístup k vlasteneckej výchove, čo je jednou z jej úloh.

Čo je to patriotizmus? Koho môžeme označiť za patriota? Podľa Slovníka poľského jazyka (2016) je to „...človek milujúci svoju vlasť, otčinu, ochotný prinášať za ňu obete.” Slovo „patriotizmus” pochádza z gréckeho slova „patriotes” čo znamená krajan. „Patrios” – ten kto pochádza od toho istého otca, „pater” znamená otec. A tak patriot je ten, kto je emocionálne prepojený s rodákmi, krajanmi, kto sa stará o dobro a zveľaďovanie svojej vlasti, otčiny. Byť súčasťou národného spoločenstva, patriť k národu je pre človeka pri hľadaní a nachádzaní vlastnej identity mimoriadne  dôležité.

Je veľa spôsobov, ktorými môžeme prejavovať svoj patriotizmus, vďaka ktorému sa hlásime k svojej vlasti a konáme pre jej dobro. Patriot je napríklad ten, kto pozná históriu, kultúru a národné tradície. Zaujíma ho jednak budúcnosť krajiny, ale tiež jej aktuálna, súčasná prosperita a rast – zodpovedne vykonáva prácu vo svojom odbore, chápe význam a hodnotu svojej práce pre všetkých krajanov, aktívne sa podieľa na spoločenskom živote, dokáže zodpovedne posúdiť realitu, je schopný sebareflexie a reflexie, zodpovedne sa stará o svoju rodinu a k výchove svojich detí pristupuje tak, aby sa dokázali začleniť do spoločnosti a stali sa v dospelosti jej plnohodnotnými členmi.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)

V souvislosti se současným trendem k inkluzi se učitelé na běžných školách mohou stále častěji setkat s integrovanými žáky se ztrátou sluchu. Vzdělávání žáků se ztrátou sluchu s sebou přináší mnohá specifika, a to především v oblasti rozvoje mluvených jazyků. Učitelé, kteří nemají zázemí ve speciálně-pedagogickém vzdělání, jsou tak postaveni před zcela novou situaci. V souvislosti se sluchovým postižením existuje navíc řada nesprávných představ týkajících se vzdělávání, komu-nikace či schopností, které vycházejí z nedostatku informací či ze zobecnění limitovaných osobních zkušeností.

Cílem tohoto příspěvku je poskytnout (především) učitelům cizích jazyků informace a podněty vycházející z výzkumných zjištění v oblastech surdopedie, psycholingvistiky či teorie osvojování cizích jazyků. V první části krátce představíme problematiku sluchového postižení. V následujících kapitolách pak upozorníme na některé zákonitosti či zapeklitosti, se kterými se učitel(ka) cizího jazyka může setkat při výuce žáka se sluchovým postižením z pohledu individuálních odlišností v učení se cizím jazykům.

 Přestože se mnohé problémy v oblasti gramotnosti a jazykového rozvoje vyskytují téměř u všech osob se ztrátou sluchu bez ohledu na její míru, včetně uživatelů kochleárního implantátu (Marschark et al., 2012), nejvýrazněji se projevují u jedinců s úplnou či těžkou ztrátou sluchu. Na tuto skupinu se také nejčastěji zaměřuje výzkum. Z těchto důvodů se také tento příspěvek zabývá především situací neslyšících žáků a žáků s těžkou ztrátou sluchu.

 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)