Časopis Komenský

Problematika slohového vyučování je dlouhodobě závažným tématem didaktiky českého jazyka, přičemž úroveň slohového vyučování je ovlivňována mnoha faktory (Čechová, 1998) jako jsou základní metodická východiska, která se v důsledku procesu poznání proměňují, učebnice, tvořivost žáků i učitele, místo a pojetí slohu ve školním vzdělávacím programu atd.

Proces promyšleného vytváření jazykových projevů má několik fází: ujasnění cíle sdělení, výběr faktů, rozvržení obsahu, jazyková formulace (stylizace), pronesení nebo napsání jazykového projevu (textu). Volíme také odpovídající komunikační strategii, rozvrhneme si kompozici podle toho, jak chceme sdělit a rozvést svou hlavní myšlenku (téma). U mluvených projevů zvažujeme vedle jazykové složky i možnosti uplatnění mimojazykových prostředků. U psaných projevů pečlivě zvolíme název textu, dbáme na členění textu na odstavce, které by měly odpovídat myšlenkovému členění textu, pro přehlednost textu je obecně důležitá i grafická úprava. Vlastní tvorbu textu pak ovlivňují slohotvorní činitelé a při stylizaci textu zpravidla uplatňujeme určitý stylový postup. Stylové postupy obvykle rozlišujeme čtyři: informační, popisný, výkladový (úvahový) a vyprávěcí. Každý text by měl mít část úvodní, vlastní text a závěr, ale stavba vlastního textu se už liší podle jednotlivých stylových postupů.

Stylový postup vyprávěcí, jehož vytváření si v článku všimneme podrobněji, je založen na jazykovém podání nějakého příběhu tak, aby bylo pro čtenáře nebo posluchače poutavé. Rozsah vypravování může být nesmírně variabilní od jednoduché anekdoty až k mnohadílnému románu, avšak vždy je vyprávění založeno na vyvolání napětí u čtenáře nebo posluchače. Dobré vypravování čteme nebo posloucháme se zaujetím, se zvědavostí, jak příběh dopadne, se zájmem o osud hrdinů příběhu. Pokud by se nám čtenáře či posluchače nepodařilo upoutat, vtáhnout do děje, který s napětím sledují, ustrnuli jsme u pouhého popisu děje nebo podání zprávy, ale nevzniklo vypravování

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

 Pracovní list obsahuje ukázku praktických cvičení ve výuce komunikační a slohové výchovy v 6. ročníku ZŠ. Tématem lekce je problematika OSV sebepoznání a sebepojetí. Žák si osvojuje ve výuce základní dovednosti a pojmy ze slohu a komunikace, současně se dozvídá něco o sobě. Získané poznatky a praktické zkušenosti využívá tvořivým způsobem ve vlastní práci. Dalším prvkem vstupujícím do výuky je učivo jazykové. Žák upevňuje a aplikuje vědomosti, kterým se učí porozumět v hodinách mluvnice českého jazyka. Ve výukové jednotce tak dochází k integraci učiva slohového, komunikačního a jazykového s osobnostně sociální výchovou.

Tabulka na konci lekce zobrazuje jednak činnosti, kterými žák v procesu výuky prochází, konkrétní cíle, jednak hodnocení, na jaké úrovni očekávané požadavky žák zvládl. Lekci lze rozdělit na několik částí.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Učitelé, kteří své žáky chtějí seznámit s romskou historií a kulturou, často vyjadřují obavy, že budou konfrontováni s jejich postoji, či že sami nemají dostatek informací a vhodných materiálů, které by při výuce mohli využít. „Říká se, že ´cikáni jsou problémoví´ – to jsou výroky, které v jiné formě zaznívají i z archivních pramenů. (…) Fakticky se Romové ve své podstatě neliší od ostatních lidí; stejně se umí radovat ze života, nenávidět, milovat, dokážou být stejně obětaví jako sebestřední, stejně se bojí nemocí a smrti. Přesto je mezi Romy a zbytkem společnosti bariéra. Objasnění některých zdánlivě nepřekonatelných rozdílů je možné hledat v minulosti – v jejich historických osudech, nikoliv v Romech jako takových.“ (Horváthová, 2011) Návštěva muzea je jedním ze způsobů, jak žákům a studentům informace zprostředkovat.

V současné době Muzeum romské kultury v Brně nabízí a realizuje edukační programy pro všechny typy školských zařízení, jak ke stálé expozici, tak k dočasným výstavám. Ve spolupráci s odbornými pracovníky muzea i s dalšími institucemi (Památník Terezín, Živá paměť aj.) připravuje semináře a didaktické materiály pro učitele. Školy si například mohou zapůjčit výstavu Genocida Romů v době druhé světové války, která o tématu prostřednictvím dobových dokumentů a fotografií podrobně informuje, se zvláštní pozorností k dějinám Protektorátu Čechy a Morava. Žákům přibližuje životní podmínky v táborech Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu, mapuje zapojení Romů do protinacistického odboje, sleduje osud majetku Romů po jejich odsunu do koncentračních táborů. Holokaustu židů a Romů se věnuje interaktivní program pro základní a střední školy, který muzeum nabízí ve spolupráci s brněnskou pobočkou Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze. Veřejnosti je přístupná muzejní knihovna s literaturou romských autorů i s odbornými publikacemi.

Ze strany škol je největší zájem o programy spojené se stálou expozicí Příběh Romů. Scénograficky působivá výstava představuje historii Romů i jejich kulturu prostřednictvím množství exponátů a dokumentů a je dějištěm stejnojmenného programu, které muzeum nabízí v několika variantách. Obsáhlost a tematická šíře stálé expozice umožňuje zapojit návštěvu muzea do nejrůznějších vzdělávacích oblastí. V roce 2007 otevřelo Muzeum romské kultury čtvrtý sál stálé expozice věnovaný genocidě Romů za druhé světové války. Zde mohou návštěvníci nalézt informace o nacistickém postupu proti Romům, o protektorátních tzv. cikánských táborech, o vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, to vše doplněno o osobní příběhy, dobové dokumenty, fotografie a odraz holokaustu ve výtvarných dílech romských umělců. Výstava je také připomínkou osudu Romů na Slovensku a hovoří o romské účasti na protinacistickém odboji. Tento sál expozice je současně pietním místem k připomenutí všech obětí romského holokaustu. 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Název článku může u čtenářů evokovat nejrůznější situace. Patří mezi ně vzpomínka na to, jak si děti hrají na školu a vyvolávají se k odpovědím, vybavení si situace, kdy starší sestra učí mladšího bratra skládat oblečení „do komínku“ nebo kdy nás sourozenec učil – ne příliš trpělivě – pískat na prsty. Rychlé rozpomínání se na tyto situace napovídá, že jde o jevy ze života, přirozené, běžné a také hodné zapamatování. Jako jevy, které nám mohou říci mnohé o učení, vzdělávání a výchově, jsou také předmětem zkoumání edukačních věd – pedagogiky, didaktiky, pedagogické a sociální psychologie. Nejde však jen o výzkum: zprávy o dobré výchovné a vzdělávací praxi ukazují, jak mnohostranně se dá využít toho, když něco umím: mohu to učit někoho dalšího. Případně i dostat ocenění, např. Gratias Tibi, cenu za občanskou aktivitu, kterou nedávno dostaly děti ze základní školy T. G. Masaryka v Blatné za systém doučování mezi spolužáky. 

V našem článku se chceme zaměřit na procesy, kdy jedno dítě učí druhé, podrobněji. Zúžíme náš záběr pouze na školní prostředí a výuku ve třídě, tj. v centru naší pozornosti budou ty postupy, kdy se pracuje s vrstevnickým učením vědomě,  postupy, které jsou učitelem do výuky plánovány a dobře promýšleny.

 1. Vrstevnické vztahy: vývoj osobnosti a učení

V této kapitole chceme vyznačit kontext námi sledovaných postupů ve výuce: jde o široké téma vrstevnických vztahů a jejich vlivu na vývoj osobnosti a učení. Jde o to připomenout, nakolik je toto téma důležité pro školu, žáky, pro myšlení a jednání učitele.

Tematika vrstevnických vztahů je v pedagogice a v pedagogické psychologii již po dlouhá desetiletí tematikou „zavedenou“, v praxi však byly výchovné přístupy založené na interakci dítě – dítě vytlačovány často do prostředí mimo školu. Výzkum, jakými způsoby vrstevnické vztahy napomáhají učení a vývoji osobnosti, ukazuje na pozitivní vliv v mnoha oblastech.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)