Časopis Komenský

 Pracovní list obsahuje ukázku praktických cvičení ve výuce komunikační a slohové výchovy v 6. ročníku ZŠ. Tématem lekce je problematika OSV sebepoznání a sebepojetí. Žák si osvojuje ve výuce základní dovednosti a pojmy ze slohu a komunikace, současně se dozvídá něco o sobě. Získané poznatky a praktické zkušenosti využívá tvořivým způsobem ve vlastní práci. Dalším prvkem vstupujícím do výuky je učivo jazykové. Žák upevňuje a aplikuje vědomosti, kterým se učí porozumět v hodinách mluvnice českého jazyka. Ve výukové jednotce tak dochází k integraci učiva slohového, komunikačního a jazykového s osobnostně sociální výchovou.

Tabulka na konci lekce zobrazuje jednak činnosti, kterými žák v procesu výuky prochází, konkrétní cíle, jednak hodnocení, na jaké úrovni očekávané požadavky žák zvládl. Lekci lze rozdělit na několik částí.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Učitelé, kteří své žáky chtějí seznámit s romskou historií a kulturou, často vyjadřují obavy, že budou konfrontováni s jejich postoji, či že sami nemají dostatek informací a vhodných materiálů, které by při výuce mohli využít. „Říká se, že ´cikáni jsou problémoví´ – to jsou výroky, které v jiné formě zaznívají i z archivních pramenů. (…) Fakticky se Romové ve své podstatě neliší od ostatních lidí; stejně se umí radovat ze života, nenávidět, milovat, dokážou být stejně obětaví jako sebestřední, stejně se bojí nemocí a smrti. Přesto je mezi Romy a zbytkem společnosti bariéra. Objasnění některých zdánlivě nepřekonatelných rozdílů je možné hledat v minulosti – v jejich historických osudech, nikoliv v Romech jako takových.“ (Horváthová, 2011) Návštěva muzea je jedním ze způsobů, jak žákům a studentům informace zprostředkovat.

V současné době Muzeum romské kultury v Brně nabízí a realizuje edukační programy pro všechny typy školských zařízení, jak ke stálé expozici, tak k dočasným výstavám. Ve spolupráci s odbornými pracovníky muzea i s dalšími institucemi (Památník Terezín, Živá paměť aj.) připravuje semináře a didaktické materiály pro učitele. Školy si například mohou zapůjčit výstavu Genocida Romů v době druhé světové války, která o tématu prostřednictvím dobových dokumentů a fotografií podrobně informuje, se zvláštní pozorností k dějinám Protektorátu Čechy a Morava. Žákům přibližuje životní podmínky v táborech Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu, mapuje zapojení Romů do protinacistického odboje, sleduje osud majetku Romů po jejich odsunu do koncentračních táborů. Holokaustu židů a Romů se věnuje interaktivní program pro základní a střední školy, který muzeum nabízí ve spolupráci s brněnskou pobočkou Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze. Veřejnosti je přístupná muzejní knihovna s literaturou romských autorů i s odbornými publikacemi.

Ze strany škol je největší zájem o programy spojené se stálou expozicí Příběh Romů. Scénograficky působivá výstava představuje historii Romů i jejich kulturu prostřednictvím množství exponátů a dokumentů a je dějištěm stejnojmenného programu, které muzeum nabízí v několika variantách. Obsáhlost a tematická šíře stálé expozice umožňuje zapojit návštěvu muzea do nejrůznějších vzdělávacích oblastí. V roce 2007 otevřelo Muzeum romské kultury čtvrtý sál stálé expozice věnovaný genocidě Romů za druhé světové války. Zde mohou návštěvníci nalézt informace o nacistickém postupu proti Romům, o protektorátních tzv. cikánských táborech, o vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, to vše doplněno o osobní příběhy, dobové dokumenty, fotografie a odraz holokaustu ve výtvarných dílech romských umělců. Výstava je také připomínkou osudu Romů na Slovensku a hovoří o romské účasti na protinacistickém odboji. Tento sál expozice je současně pietním místem k připomenutí všech obětí romského holokaustu. 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Název článku může u čtenářů evokovat nejrůznější situace. Patří mezi ně vzpomínka na to, jak si děti hrají na školu a vyvolávají se k odpovědím, vybavení si situace, kdy starší sestra učí mladšího bratra skládat oblečení „do komínku“ nebo kdy nás sourozenec učil – ne příliš trpělivě – pískat na prsty. Rychlé rozpomínání se na tyto situace napovídá, že jde o jevy ze života, přirozené, běžné a také hodné zapamatování. Jako jevy, které nám mohou říci mnohé o učení, vzdělávání a výchově, jsou také předmětem zkoumání edukačních věd – pedagogiky, didaktiky, pedagogické a sociální psychologie. Nejde však jen o výzkum: zprávy o dobré výchovné a vzdělávací praxi ukazují, jak mnohostranně se dá využít toho, když něco umím: mohu to učit někoho dalšího. Případně i dostat ocenění, např. Gratias Tibi, cenu za občanskou aktivitu, kterou nedávno dostaly děti ze základní školy T. G. Masaryka v Blatné za systém doučování mezi spolužáky. 

V našem článku se chceme zaměřit na procesy, kdy jedno dítě učí druhé, podrobněji. Zúžíme náš záběr pouze na školní prostředí a výuku ve třídě, tj. v centru naší pozornosti budou ty postupy, kdy se pracuje s vrstevnickým učením vědomě,  postupy, které jsou učitelem do výuky plánovány a dobře promýšleny.

 1. Vrstevnické vztahy: vývoj osobnosti a učení

V této kapitole chceme vyznačit kontext námi sledovaných postupů ve výuce: jde o široké téma vrstevnických vztahů a jejich vlivu na vývoj osobnosti a učení. Jde o to připomenout, nakolik je toto téma důležité pro školu, žáky, pro myšlení a jednání učitele.

Tematika vrstevnických vztahů je v pedagogice a v pedagogické psychologii již po dlouhá desetiletí tematikou „zavedenou“, v praxi však byly výchovné přístupy založené na interakci dítě – dítě vytlačovány často do prostředí mimo školu. Výzkum, jakými způsoby vrstevnické vztahy napomáhají učení a vývoji osobnosti, ukazuje na pozitivní vliv v mnoha oblastech.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Tento příspěvek vznikl tak trochu netradičně ve spolupráci několika osob, různě participujících na uvádění metody do školní praxe, realizaci ve výuce a lektorování učitelů v metodice její výuky. Jde především o paní učitelku Hanu Neumanovou ze Základní školy Masarova v Brně a paní Márii Navrátilovou, autorku metodiky výuky počátečního čtení a psaní zvané Sfumato® (Splývavé čtení®). 

Paní učitelka H. Neumanová procházela od roku 2013 vzdělávacími semináři pod vedením M. Navrátilové, kde se vzdělávala jak v aplikaci metodiky Sfumato [vysl. sfumáto, pozn. redakce], tak v lektorských dovednostech, které jí pomáhají podporovat další kolegyně ve škole v zavádění nové metody čtení a psaní. Od září 2014 začala vyučovat elementární gramotnost v první třídě podle metodiky Sfumato. V následujícím příspěvku nám ve stručnosti, na konkrétních příkladech, představuje své první zkušenosti s novou metodou výuky čtení a psaní. Přestože je metodika Sfumato využívána v českém školství již od roku 1992, není tak rozšířenou metodou jako metoda slabikotvorná (tzv. analyticko-syntetická [AS]), a proto je text opatřen ještě doslovem k vysvětlení základních principů metodiky Sfumato.

 Pátráme-li po motivu, který přivádí učitele na semináře o této metodě, zcela nepřekvapivě se nám dostává podobných odpovědí jako od rodičů, kteří v této metodě hledají poslední spásu, jak pomoci svým dětem zvládnout čtení. Paní učitelka Neumanová měla před třemi lety žákyni, které čtení činilo významné obtíže, ačkoli se doma pravidelně připravovala. Žákyně však po prázdninách nastoupila do druhé třídy naprosto vyměněná. Jak se to stalo, líčí paní učitelka v následující části, kde objasňuje a popisuje jednu z běžných výukových hodin využívajících metodu Sfumato.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)