Časopis Komenský

Analýza a tvorba textu ve výuce vypravování

Problematika slohového vyučování je dlouhodobě závažným tématem didaktiky českého jazyka, přičemž úroveň slohového vyučování je ovlivňována mnoha faktory (Čechová, 1998) jako jsou základní metodická východiska, která se v důsledku procesu poznání proměňují, učebnice, tvořivost žáků i učitele, místo a pojetí slohu ve školním vzdělávacím programu atd.

Proces promyšleného vytváření jazykových projevů má několik fází: ujasnění cíle sdělení, výběr faktů, rozvržení obsahu, jazyková formulace (stylizace), pronesení nebo napsání jazykového projevu (textu). Volíme také odpovídající komunikační strategii, rozvrhneme si kompozici podle toho, jak chceme sdělit a rozvést svou hlavní myšlenku (téma). U mluvených projevů zvažujeme vedle jazykové složky i možnosti uplatnění mimojazykových prostředků. U psaných projevů pečlivě zvolíme název textu, dbáme na členění textu na odstavce, které by měly odpovídat myšlenkovému členění textu, pro přehlednost textu je obecně důležitá i grafická úprava. Vlastní tvorbu textu pak ovlivňují slohotvorní činitelé a při stylizaci textu zpravidla uplatňujeme určitý stylový postup. Stylové postupy obvykle rozlišujeme čtyři: informační, popisný, výkladový (úvahový) a vyprávěcí. Každý text by měl mít část úvodní, vlastní text a závěr, ale stavba vlastního textu se už liší podle jednotlivých stylových postupů.

Stylový postup vyprávěcí, jehož vytváření si v článku všimneme podrobněji, je založen na jazykovém podání nějakého příběhu tak, aby bylo pro čtenáře nebo posluchače poutavé. Rozsah vypravování může být nesmírně variabilní od jednoduché anekdoty až k mnohadílnému románu, avšak vždy je vyprávění založeno na vyvolání napětí u čtenáře nebo posluchače. Dobré vypravování čteme nebo posloucháme se zaujetím, se zvědavostí, jak příběh dopadne, se zájmem o osud hrdinů příběhu. Pokud by se nám čtenáře či posluchače nepodařilo upoutat, vtáhnout do děje, který s napětím sledují, ustrnuli jsme u pouhého popisu děje nebo podání zprávy, ale nevzniklo vypravování

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Komunikační a slohová výchova: kdo jsem?

 Pracovní list obsahuje ukázku praktických cvičení ve výuce komunikační a slohové výchovy v 6. ročníku ZŠ. Tématem lekce je problematika OSV sebepoznání a sebepojetí. Žák si osvojuje ve výuce základní dovednosti a pojmy ze slohu a komunikace, současně se dozvídá něco o sobě. Získané poznatky a praktické zkušenosti využívá tvořivým způsobem ve vlastní práci. Dalším prvkem vstupujícím do výuky je učivo jazykové. Žák upevňuje a aplikuje vědomosti, kterým se učí porozumět v hodinách mluvnice českého jazyka. Ve výukové jednotce tak dochází k integraci učiva slohového, komunikačního a jazykového s osobnostně sociální výchovou.

Tabulka na konci lekce zobrazuje jednak činnosti, kterými žák v procesu výuky prochází, konkrétní cíle, jednak hodnocení, na jaké úrovni očekávané požadavky žák zvládl. Lekci lze rozdělit na několik částí.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Co se dá naučit v Muzeu romské kultury

Učitelé, kteří své žáky chtějí seznámit s romskou historií a kulturou, často vyjadřují obavy, že budou konfrontováni s jejich postoji, či že sami nemají dostatek informací a vhodných materiálů, které by při výuce mohli využít. „Říká se, že ´cikáni jsou problémoví´ – to jsou výroky, které v jiné formě zaznívají i z archivních pramenů. (…) Fakticky se Romové ve své podstatě neliší od ostatních lidí; stejně se umí radovat ze života, nenávidět, milovat, dokážou být stejně obětaví jako sebestřední, stejně se bojí nemocí a smrti. Přesto je mezi Romy a zbytkem společnosti bariéra. Objasnění některých zdánlivě nepřekonatelných rozdílů je možné hledat v minulosti – v jejich historických osudech, nikoliv v Romech jako takových.“ (Horváthová, 2011) Návštěva muzea je jedním ze způsobů, jak žákům a studentům informace zprostředkovat.

V současné době Muzeum romské kultury v Brně nabízí a realizuje edukační programy pro všechny typy školských zařízení, jak ke stálé expozici, tak k dočasným výstavám. Ve spolupráci s odbornými pracovníky muzea i s dalšími institucemi (Památník Terezín, Živá paměť aj.) připravuje semináře a didaktické materiály pro učitele. Školy si například mohou zapůjčit výstavu Genocida Romů v době druhé světové války, která o tématu prostřednictvím dobových dokumentů a fotografií podrobně informuje, se zvláštní pozorností k dějinám Protektorátu Čechy a Morava. Žákům přibližuje životní podmínky v táborech Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu, mapuje zapojení Romů do protinacistického odboje, sleduje osud majetku Romů po jejich odsunu do koncentračních táborů. Holokaustu židů a Romů se věnuje interaktivní program pro základní a střední školy, který muzeum nabízí ve spolupráci s brněnskou pobočkou Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze. Veřejnosti je přístupná muzejní knihovna s literaturou romských autorů i s odbornými publikacemi.

Ze strany škol je největší zájem o programy spojené se stálou expozicí Příběh Romů. Scénograficky působivá výstava představuje historii Romů i jejich kulturu prostřednictvím množství exponátů a dokumentů a je dějištěm stejnojmenného programu, které muzeum nabízí v několika variantách. Obsáhlost a tematická šíře stálé expozice umožňuje zapojit návštěvu muzea do nejrůznějších vzdělávacích oblastí. V roce 2007 otevřelo Muzeum romské kultury čtvrtý sál stálé expozice věnovaný genocidě Romů za druhé světové války. Zde mohou návštěvníci nalézt informace o nacistickém postupu proti Romům, o protektorátních tzv. cikánských táborech, o vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, to vše doplněno o osobní příběhy, dobové dokumenty, fotografie a odraz holokaustu ve výtvarných dílech romských umělců. Výstava je také připomínkou osudu Romů na Slovensku a hovoří o romské účasti na protinacistickém odboji. Tento sál expozice je současně pietním místem k připomenutí všech obětí romského holokaustu. 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Když děti učí děti

Název článku může u čtenářů evokovat nejrůznější situace. Patří mezi ně vzpomínka na to, jak si děti hrají na školu a vyvolávají se k odpovědím, vybavení si situace, kdy starší sestra učí mladšího bratra skládat oblečení „do komínku“ nebo kdy nás sourozenec učil – ne příliš trpělivě – pískat na prsty. Rychlé rozpomínání se na tyto situace napovídá, že jde o jevy ze života, přirozené, běžné a také hodné zapamatování. Jako jevy, které nám mohou říci mnohé o učení, vzdělávání a výchově, jsou také předmětem zkoumání edukačních věd – pedagogiky, didaktiky, pedagogické a sociální psychologie. Nejde však jen o výzkum: zprávy o dobré výchovné a vzdělávací praxi ukazují, jak mnohostranně se dá využít toho, když něco umím: mohu to učit někoho dalšího. Případně i dostat ocenění, např. Gratias Tibi, cenu za občanskou aktivitu, kterou nedávno dostaly děti ze základní školy T. G. Masaryka v Blatné za systém doučování mezi spolužáky. 

V našem článku se chceme zaměřit na procesy, kdy jedno dítě učí druhé, podrobněji. Zúžíme náš záběr pouze na školní prostředí a výuku ve třídě, tj. v centru naší pozornosti budou ty postupy, kdy se pracuje s vrstevnickým učením vědomě,  postupy, které jsou učitelem do výuky plánovány a dobře promýšleny.

 1. Vrstevnické vztahy: vývoj osobnosti a učení

V této kapitole chceme vyznačit kontext námi sledovaných postupů ve výuce: jde o široké téma vrstevnických vztahů a jejich vlivu na vývoj osobnosti a učení. Jde o to připomenout, nakolik je toto téma důležité pro školu, žáky, pro myšlení a jednání učitele.

Tematika vrstevnických vztahů je v pedagogice a v pedagogické psychologii již po dlouhá desetiletí tematikou „zavedenou“, v praxi však byly výchovné přístupy založené na interakci dítě – dítě vytlačovány často do prostředí mimo školu. Výzkum, jakými způsoby vrstevnické vztahy napomáhají učení a vývoji osobnosti, ukazuje na pozitivní vliv v mnoha oblastech.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)