Časopis Komenský

Zmizelí sousedé

Projekt Židovského muzea v Praze s názvem Zmizelí sousedé vybízí mladé lidi k pátrání po sousedech, kteří z jejich nejbližšího okolí zmizeli převážně v období 2. světové války. Projekt vznikl v roce 1999 ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze a od roku 2004 je finančně a metodicky podporován občanským sdružením Zapomenutí. O svoje dlouholeté zkušenosti z projektu se s námi podělila paní Mgr. Bc. Martina Svobodová ze ZŠ a ZUŠ Husova 349/19, Ústí nad Labem.

Do projektu Zmizelí sousedé jsem se se svými žáky zapojila mezi prvními. Tehdy před 14 lety jsem s projektovou prací neměla žádné zkušenosti. Bylo to něco zcela odlišného od výuky ve
škole. Vše se odvíjelo od osobní iniciativy zúčastněných, žáci dostali prostor, který překračoval „školní lavici“. Najednou jsme byli partneři, kteří pracují na tomtéž. Moc se mi líbilo, že děti můžu poznávat i z jiného úhlu, v jiném prostředí, mimo školu. Myslím, že tato zkušenost byla oboustranná.

Tematika židovství je mi blízká. Studiu holocaustu se věnuji snad celý svůj dospělý život a vždy jsem žákům chtěla z tohoto tématu předat co nejvíce. Jenže 45 minut hodiny dějepisu dovoluje kantorovi soustředit se jen na základní fakta. Prostoru opravdu moc není, protože – a to ví každý kantor – časový plán je neúprosný. Je však možné využít i mezipředmětové vztahy a prostor v hodinách literatury a výchovy k občanství. Dnes už je díky ŠVP a různým projektům manévrovacího prostoru více, ale v době narození Zmizelých sousedů nebylo – kvůli striktním osnovám – na téma holocaust času příliš. Věděla jsem tudíž, že mě čeká práce mimo pracovní dobu, což mi nevadilo. Jen jsem si říkala, kolik žáků asi bude chtít trávit čas prací nad rámec svého rozvrhu hodin. K mému překvapení se zapojilo 16 dětí z 8. a 9. tříd. Tihle kluci a holky byli ochotni dávat si se mnou sraz v sedm hodin ráno, odpoledne realizovat výjezdy do archivu, komunikovat s pamětníky jinak a jinde než na školních besedách. Chvilku nám trvalo, než jsme téma „uchopili“. Dala jsem dětem co nejvíce svobody a možnost, aby každý něčím přispěl. Měla jsem trochu problém s tím, že do práce nemůžeme vměstnat všechno. Žáci byli k nezastavení, a snad i proto je naše práce tak vrstevnatá. Jedná se vlastně o více „miniprojektů“ v jednom.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 01/ září 2014/ ročník 139)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit