Časopis Komenský

Poznávání jehličnanů s využitím metody pozorování na 1. stupni ZŠ

Pozorování je výuková metoda, v jejímž průběhu žáci samostatně nebo pod vedením učitele studují například přírodniny nebo přírodní jevy, aniž by do nich určitým způsobem zasahovali. Přestože se jedná o metodu, která by v předmětech o přírodě, jakými jsou prvouka či přírodověda, měla být jednou z metod stěžejních, z reflexí výukových praxí studentů oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ i z rozhovorů s učiteli vyplývá, že se v praxi využívá jen minimálně. V tomto výukovém námětu si tedy přiblížíme, jakým způsobem lze metodu pozorování využít na 1. stupni základní školy při seznamování žáků s učivem o jehličnanech.

Metoda pozorování krok za krokem

Efektivní využívání pozorování ve výuce je podmíněno dodržováním posloupnosti určitých kroků podřízených cílům pozorování. K těmto krokům, do nichž lze pozorování diferencovat, jsem dospěla na základě vlastních zkušeností s metodou pozorování ve výuce na 1. stupni ZŠ. Opírala jsem se však i o zkušenosti studentů pedagogických fakult a o analýzu chyb, kterých se při aplikaci metody pozorování během výukových praxí studenti učitelství dopouštějí. O účinnosti zvoleného postupu jsem se tak mnohokrát přesvědčila nejen já, ale také studenti, kteří jej využili ve své výuce.

  • Před vlastním pozorováním, tedy ještě před rozdáním přírodnin a dalších pomůcek, provádíme instruktáž k pozorování: jakým způsobem se bude pracovat, jak s přírodninami, obrázky nebo objekty zacházet, na co se při pozorování zaměřit.

  • Během pozorování nijak nezasahujeme, neklademe otázky, nedoplňujeme žádné informace. Pozornost žáků by v tuto chvíli měla být soustředěna na smyslové pozorování, nejsou proto schopni současně vnímat další pokyny a informace.

  • Protože pozorování probíhá pomocí smyslů, pozorované skutečnosti verbalizujeme a určitým způsobem třídíme. K tomu mohou žákům pomoci určovací klíče, srovnávací tabulky, soupisy důležitých znaků apod.

  • Na závěr pozorování provádíme myšlenkové zpracování získaných poznatků – žáci mohou srovnávat pozorované přírodniny mezi sebou, hledat shody a rozdíly, formulovat závěry z pozorování.

  • V neposlední řadě by měli mít žáci možnost zjištěné poznatky ověřitaplikovat v dalších učebních úlohách, porovnat je s texty v učebnicích nebo encyklopediích apod.

Pozorování je možné z hlediska cílů rozdělit do tří úrovní podle náročnosti. Zvládnutí nižších úrovní podmiňuje efektivitu pozorování v úrovni vyšší. Proto je potřeba začínat s pozorováním zjišťujícím, kdy jepozornost žáků úzce zaměřena na zjišťování jednotlivých faktů (Má ulitu? Kolik má nohou?). Tuto úroveň zvládnou v závislosti na typu pozorovaného objektu a vyhledávaných kritériích již předškoláci. Další úrovní je pozorování popisné, kdy je pozornost zaměřena na objekt jako celek– pozorování velikosti, tvaru těla, končetin, pokryvu těla atd. Výsledkem je celková charakteristika objektu. Nejnáročnější je pozorování objevné, kdy porovnáváme různé přírodniny/objekty za účelem nalezení charakteristických rysů, vyslovení pravidel a závěrů.

Uplatnění metody ve výuce – pozorování jehličnanů

Učivo o jehličnanech, včetně poznávání vybraných druhů jehličnanů, je cyklicky zařazováno v prvním i druhém období 1. stupně základní školy. Žáci se tradičně učí o druzích jehličnanů, jako jsou smrk ztepilý, borovice lesní, jedle bělokorá a modřín opadavý. S některými z nich, především s jedlí, však mají žáci jen minimální osobní zkušenost, protože dnes v parcích i zahradách častěji vysazujeme dřeviny z cizích zemí nebo kultivary, které mnohdy nemají základní morfologické znaky svých předchůdců. Učitel nemůže spoléhat na zkušenosti žáků, a měl by proto být schopen žákům tuto zkušenost zprostředkovat. Opatření dostatečného množství větviček vybraných dřevin není finančně náročné, pro žáky z tohoto typu práce nevyplývají žádná rizika, a navíc mohou při práci využit nejen zrak, ale také hmat a čich.

Níže popsané pozorování jehličnanů jsem s úspěchem vyzkoušela u svých žáků na 1. stupni základní školy, ale také u studentů učitelství 1. stupně. Tato látka totiž umožňuje představit metodu pozorování v jednotlivých krocích a současně demonstruje rozdíly v pozorování z hlediska cílů a s ohledem na věk žáků.

Pozorování zjišťující (pro žáky 2. ročníku)

  • Instruktáž žáků: „Za chvíli dostanete pro vaši čtyřčlennou skupinu větvičky různých jehličnanů (smrk, borovice, jedle, modřín – názvy žákům neříkáme) a dva šátky. Vždy dvěma žákům zavážete oči šátkem a dva vidící jim budou vkládat do rukou větvičky, které budete zkoumat hmatem a čichem. Vaším úkolem je zjistit, jaké je jehličí na větvičkách – zda je měkké, tvrdé, pichlavé, voňavé apod. Až se všichni ve skupině vystřídáte, dostanete další úkol.“

  • Následuje první část pozorování hmatem. Učitel může žákům pomáhat uvazovat šátky apod.

  • Po ukončení první části pozorování větviček dostanou žáci do dvojic jednouché určovací klíče. Postupně berou jednotlivé větvičky a zjišťují, jak se jmenují. Ke každé větvičce připevní název s jejím názvem.

  • Ve druhé části pozorování učitel chodí mezi žáky a kontroluje jejich práci, chybně určené větvičky pomáhá žákům znovu určit správně (k chybám však dochází jen výjimečně).

  • Na závěr pozorování by všichni žáci měli být schopni samostatně určit vybrané jehličnany s pomocí určovacího klíče, vybrat větvičky podle daného kritéria (např. s měkkými jehlicemi rostoucími ve svazečcích) a mnozí z žáků budou schopni pojmenovat větvičky jehličnanů.

  • Jako aplikační úlohu můžeme pro žáky připravit na školním pozemku nebo v parku stezku, na které budou označené jehličnany (např. čísly) a úkolem žáků bude projít stezku a s pomocí určovacího klíče dřeviny pojmenovat.

Tabulka č. 1. Klíč k určování vybraných jehličnanů

Prohlédni si větvičku, zaměř se na jehličí a rozhodni, zda …

jehlice rostou po jedné

jehlice rostou po dvou a více

jehlice jsou pichlavé, na větvičce rostou do všech stran

jehlice nejsou pichlavé, na větvičce rostou na dvě strany

jehlice rostou po dvou, jsou pichlavé a jsou dlouhé jako tvůj malíček

jehlice rostou ve svazečcích po několika, jsou měkké, nepichlavé

 Větvička a šiška smrku

Větvička a šiška jedle 

 Větvička a šiška borovice

 Větvička a šiška modřínu

SMRK

JEDLE

BOROVICE

MODŘÍN

 

Pozorování popisné (pro žáky 3. ročníku)

  • Žáci jsou na počátku instruováni, že dostanou do skupin větvičky jehličnanů a určovací klíč. S jeho pomocí si určí jednotlivé větvičky a označí je jejich názvy. (Můžeme zařadit i pozorování hmatem se zavázanýma očima.)

  • Po první části pozorování a určení dřevin dostane každý žák srovnávací tabulku, vezme si příslušnou větvičku a vyplní o ní informace do sloupce. Může používat pojmy ANO – NE nebo „fajfku“ a křížek.

  • Větvičky od žáků vybereme a vyzveme jednotlivé žáky, aby popsali jednu z dřevin. S pomocí informací zapsaných v tabulce budou žáci schopni danou dřevinu popsat. Informace z tabulky dále použijeme pro porovnání jednotlivých dřevin (např. Co mají společného jedle a smrk? V čem se liší jedle a smrk?). V tabulce je možné barevně vyznačit, který ze znaků je pro danou dřevinu jedinečný.

  • Jako aplikaci mohou žáci popisovat a určovat větvičky jednotlivých dřevin již bez pomoci tabulky.

 

SMRK

JEDLE

BOROVICE

MODŘÍN

jehlice jsou zelené

 

 

 

 

jehlice nejsou zelené

 

 

 

 

jehlice rostou po jedné

 

 

 

 

jehlice rostou po dvou

 

 

 

 

jehlice rostou ve svazečcích

 

 

 

 

jehlice rostou okolo celé větvičky

 

 

 

 

jehlice rostou na dvě strany

 

 

 

 

jehlice jsou dlouhé minimálně 5 cm

 

 

 

 

jehlice jsou kratší než 5 cm

 

 

 

 

jehlice jsou pichlavé

 

 

 

 

jehlice jsou nepichlavé

 

 

 

 

 

Pozorování objevné (pro žáky 4. ročníku a starší)

Na základě práce se srovnávací tabulkou popsanou výše jsou žáci schopni vyvodit, které znaky jsou důležité při určování jehličnanů a stanovit určité pravidlo nebo zákonitost. Např. „Při poznávání jehličnanů musíme dávat pozor, po kolika jehlice rostou, kde z větvičky vyrůstají, zda jsou pichlavé nebo nepichlavé a jakou mají délku.“ Pokud žáci sami vyvodí podobné pravidlo, postupně si budou doplňovat další kritéria a v případě setkání se s neznámou dřevinou ji budou schopni s pomocí vhodného určovacího klíče nebo atlasu určit.

Závěr

Pozorování, jak je patrné z tohoto textu, může být stěžejní metodou při výuce o živé i neživé přírodě. Jen je potřeba začít pomalu a postupně zvyšovat náročnost i počet pozorovaných objektů. Pro učitele je zařazování učebních úloh založených na metodě pozorování do výuky náročnější na přípravu i organizaci než například práce s učebnicí nebo výklad. Ale příroda nás se přece sama vybízí k pozorování a není nic snazšího než ji využít.

Pozorování živých organismů, ale i všech dějů v přírodě vede z nejen k získávání vědomostí o přírodě, ale také k budování kladného vztahu k přírodě. A pokud využíváme pro pozorování okolí školy a obce, rozvíjíme u žáků vztah k místu, kde žijí, i k celému regionu. Jen tak z učení o přírodě nezůstanou v hlavách našich žáků seznamy formálních znalostí nepoužitelných pro praktický život, ale stanou se z nich, doufejme, všímaví lidé, kteří nebudou lhostejní, budou schopni pozorovat dění kolem sebe a rozhodovat se sami za sebe.

Literatura

Altman, A. (1975). Metody a zásady ve výuce biologii. Praha: SPN.

Podroužek, L. (2003). Úvod do didaktiky prvouky a přírodovědy pro primární vzdělávání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit