Časopis Komenský

Co přináší změna v přístupu k hodnocení do života 2. třídy

Stát se učitelkou byla pro mě před řadou let jasná volba. Svoje povolání jsem si nevybírala proto, že by mě někdo k učitelování vedl nebo mě nějak ovlivnil. Během své povinné školní docházky jsem se nesetkala s nikým, koho bych chtěla napodobovat. Chtěla jsem „změnit učitelský svět“. Do učitelské profese jsem šla s tím, že chci pracovat jinak, poutavě a dobře. Na základě letitých zkušeností tvrdím, že není nic lepšího než prvňáček, který vstupuje do školy s velkým nadšením a očekáváním. Na nás dospělých pak je, abychom to nadšení co nejdéle udrželi a očekávání naplňovali. Dětskou energii, nadšení a chuť poznávat se snažím co nejlépe využít při plánování výuky. Abych přitom mohla spojit své představy, cíle a plány výuky s předpoklady žáků, snažím se hledat nové cesty. Jedním z impulzů pro posun v mé práci se stala účast na semináři pro fakultní a cvičné učitele Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity1. Seznámila jsem se zde s různými způsoby hodnocení a sebehodnocení žáků a začala se této oblasti systematicky věnovat. Svoje zkušenosti vztahující se k novému přístupu k hodnocení a důsledky této změny v životě druhé třídy bych proto ráda zprostředkovala následujícími řádky.

 Proč něco měnit?

 V našem školství je zvykem práci žáků hodnotit především známkami, všem známou klasifikační stupnicí. Po řadu desetiletí je dáno, že ten, kdo dostal jedničku, uměl vše nejlépe. Ale je tomu opravdu tak? V praxi se setkávám s žáky, kterým se jedničky do žákovské knížky sypou jakoby mimoděk a jsou žáci, kteří pro jedničku musí odvést spoustu práce. V novém pojetí hodnocení se proto zaměřuji nejen na dosažení cíle, ale i na to, jak žák pracuje průběžně. Jaké úsilí vynakládá, jak se k cíli přibližuje a společně hledáme cesty, jak daného cíle dosáhnout. Dělat něco dobře (či nejlépe) je touhou každého z nás, tedy i dětí. Tento systém hodnocení a sebehodnocení sleduje každého žáka jako jedinečnou osobnost a napomáhá mu na sobě pracovat.

 Jak se pracuje u nás ve třídě

 V naší třídě je pořád živo, 29 druháčků umí s hodinou pěkně „zahýbat“. S novým způsobem hodnocení a sebehodnocení jsme začali v polovině září a řada věcí pro nás byla zcela neznámá. Základem našeho nového přístupu v hodnocení je určení pravidel hodnocení, kritérií hodnocení, učebních cílů a ve spolupráci s žáky průběžné vyhodnocování jejich dosažení.

Na začátku každého týdne si zapíšeme do speciálního sešitu Hodnocení a sebehodnocení žáka (Kratochvílová, & Černá, 2012) učební cíle na daný týden – čeho chceme v daném týdnu dosáhnout (např. naučit se skládat slova podle abecedy, počítat po desítkách do 100, ale i dávat pozor v hodině). Nejde jen o posuzování znalostí, ale i dovedností, a často i postojů žáků. Cíle máme vyvěšeny ve třídě na viditelném místě a každý den si je připomínáme (viz obrázek 1). Systematická práce s cíli, jejich pojmenování a připomínání v průběhu týdne je pro žáky zcela novou situací. Přirozená touha dětí je cílů dosáhnout, a tak všichni pracují s větším zaujetím, než když nevěděli, co se od nich očekává. Nikdy nejde o cíle nahodilé. Vycházejí jednak z tematického plánu formulovaného v souladu s naším ŠVP, ale také z potřeb žáků. Pokud tedy vidím, že při sebehodnocení určitého cíle si děti jeho osvojení zaznamenají jako částečně osvojeno, znamená to pro mě pokračovat na jeho dosažení i v následujícím týdnu.

Obrázek 1. Stanovené týdenní cíle.
Obrázek 1. Stanovené týdenní cíle. 

Obrázek 2. Hodnocení cílů žákem.
Obrázek 2. Hodnocení cílů žákem. 

Na konci týdne si žáci ve svém hodnoticím sešitu (jemuž říkáme Julinka podle opičky, která nás sešitem provází) zhodnotí míru dosažení stanovených cílů. Pro hodnocení používáme písmena Ú (umím to úplně), O (umím to, ale občas dělám chyby), Č (umím to částečně – často potřebuji pomoct), JN (ještě to neumím). 

Měla jsem obavy, jak se žáci s těmito symboly naučí pracovat, ale musím říci, že si na ně velice rychle zvykli (viz obrázek 2). Po hodnocení žáků přichází na řadu moje hodnocení. Pokud s jejich posouzením souhlasím, dávám dané písmeno do kroužku, čímž říkám: ano, souhlasím s tebou. Pokud se naše názory liší, šipkou znázorňuji, jaké úrovně dosáhlo dítě podle mě, ale netrvám na změně jeho názoru. Stalo se pravidlem, že si o rozdílném postoji promluvíme, vyjasníme si situaci. Žáky i mě to nutí více přemýšlet o jejich znalostech a dovednostech i o jejich osobnosti a přístupu k výuce. S mým hodnocením jsou žáci seznámeni vždy na začátku následujícího týdne.

Ze začátku jsem se při sebehodnocení často setkávala spíše s podhodnocováním některých dětí. Žáci si neuměli stát za svým názorem a některým připadalo nemístné, aby se hodnotili co nejlépe, i když si to zasloužili, což dokládá i obrázek 2. Postupem času se situace zlepšuje, a to i díky kritériím, která jsme si stanovili. Snažím se s žáky vytvářet pravidla pro práci v hodině i kritéria pro hodnocení společně, protože pak vědí, podle čeho se budou hodnotit či podle čeho budou hodnoceni. Nedávno jsme si vytvořili kritéria pro správné řešení slovní úlohy v matematice, pokud ji píšeme do sešitu. Žáci druhé třídy již bezpečně vědí, co všechno má řešení slovní úlohy obsahovat. Dokázali sami stanovit, že musí mít zadání, znázornění, výpočet, správnou odpověď. Tato kritéria jsou vyvěšena ve třídě, a žáci proto vědí, jak postupovat. Pro přehlednost jsem vytvořila tabulku, do které po vypracování úkolu zaznamenají, zda dodrželi všechna kritéria, a získají hned zpětnou vazbu (viz obrázek 3).

Obrázek 3. Kritéria hodnocení skupinové práce.
 Obrázek 3. Kritéria hodnocení skupinové práce.

To mě přivedlo k další změně v souvislosti s hodnocením. Na naší škole se výsledky žáků hodnotí klasifikační stupnicí. S využitím sebehodnocení používám ve větším rozsahu formativní hodnocení a méně hodnocení sumativní, které je vyjádřeno známkami. Na počátku jsem měla obavy, jak žáci i jejich rodiče zareagují, až neuvidí známku. Budou si umět moje hodnocení přetlumočit, nebude jim něco chybět? Měla jsem radost, že si na nové hodnocení všichni celkem rychle zvykli. Neupustila jsem od známkování úplně, ale postupem času jsem vytvořila systém, kde se mísí hodnocení podle klasifikační stupnice se slovním hodnocením či hodnocením již zmiňovanými symboly Ú, O, Č, JN. Díky tomu, že žáci tyto symboly používají pro sebehodnocení, rychle se jim vryly do paměti a nedělají problémy ani rodičům. Dnes asi ze 60 % používám slovní hodnocení, známky uplatňuji spíše ve fázi ověření již probraného a zafixovaného učiva.

Popisný jazyk, o který se slovní hodnocení opírá, musím neustále zdokonalovat. Není jednoduché popsat dítěti, jak jeho práci hodnotím, co udělalo správně a co se mu ještě nepovedlo, co je třeba zlepšit. Popisný jazyk by měl popisovat fakta a poskytovat žákům i rodičům jasné informace. Zároveň by neměl vypovídat o pocitech učitele, o jeho vztahu k výkonu žáka (proto sem nepatří nic neříkající obecné výroky typu super, dobrá práce, to se ti nepovedlo atd.). Přestože je pro mě slovní hodnocení náročné, mám vždy radost, když vidím, jak se žáci těší, až si moje slova přečtou, a dokonce dochází k tomu, že si je čtou navzájem. A to dokonce i ti, kteří si v první třídě počítali, kolik mají jedniček, popřípadě kolik dostanou za dobré známky od rodičů korun.

Dostávám se k dalšímu impulzu, který mě přiměl vyzkoušet nový systém hodnocení a začít pracovat se sebehodnocením žáků. A tím je přístup některých rodičů ke vzdělání a k hodnocení jejich dětí. Každý rodič má samozřejmě radost ze školních úspěchů svého dítěte, bohužel v některých rodinách se ocenění omezuje pouze na odměnu finanční. Což pak ovlivňuje vztah žáků ke známkám. Dochází k situacím, kdy dítě, zvyklé na samé jedničky (doma je kontrolováno jen z tohoto hlediska), dostane známku horší než tu, kterou rodiče očekávají a uznávají. Dítě pak prožívá veliký stres, pláče a psychicky se hroutí, ale ne proto, že by bylo zklamané, že něco neumí (a může se to naučit), ale proto, že nedostalo jedničku. Nyní si již i zarytí „sběratelé jedniček“ raději přečtou popisné slovní hodnocení. Jedním z hlavních přínosů tohoto přístupu k hodnocení je totiž skutečnost, že po sebehodnocení neznamená další hodnocení pro žáka žádné překvapení.

 Co přináší nový systém hodnocení do života druhé třídy

 Celý tento systém hodnocení je jakousi symbiózou mezi učitelem a žákem. Nejen že žák ví, co se má naučit a proč, ale vidí, že mu je učitel opravdu nápomocen. Na povrch vyplavou slabiny i silné stránky jednotlivců. A přesto třída více drží při sobě. Snad proto, že si jednotlivci uvědomují, že všichni jdeme za stejným cílem, ale každý trochu jiným tempem. U takto malých dětí se musí počítat s neskrývanou dětskou upřímností. Měla jsem obavy, jak budou někteří reagovat na rozdílné tempo svých spolužáků, zda budou tolerantní, nebo dokonce nápomocní těm slabším. Postupně se ukazuje, že není čeho se obávat. Ze třídy se vytratila nezdravá soutěživost a porovnávání. 

Nedávno jsme si například četli, co si jednotliví žáci stanovili za cíl na měsíc listopad. Tento cíl si každý vymyslel sám a směřoval do oblastí, které žákovi dělají ještě problémy. Někdo se chce naučit lépe číst nahlas, jiný potřebuje procvičit počítání do sta, další by už rád přepisoval texty bez chyb. Jen náš Michal pořád trval na tom, že on už všechno zná, nic zlepšovat nepotřebuje a je úplně nejlepší. Tento postoj zaujímal celkem dlouho, ale postupem času a pozorováním dění ve třídě došel k závěru, že je přece jen něco možné zlepšit. Dlouho přemýšlel, jak by měl toto zjištění vyjádřit. Nakonec ale napsal: „Budu se snažit!“ Svůj cíl sice neformuloval tak konkrétně, jak bych si přála, ale i přesto jsem byla ráda, že o sobě zapřemýšlel. A co víc, od spolužáků se dočkal spontánního potlesku. Jakoby tím chtěli říct: „Hurá, už je s námi!“

 Co na to rodiče?

 Rodiče nás podporují. Žádný z nich na vlastní kůži podobné hodnocení nezažil, jsou odkojeni známkami. Měla jsem velké obavy, jak se k takové novince postaví. Na první třídní schůzce v září jsem je se svým záměrem seznámila. Měli možnost poprvé nahlédnout do hodnoticích sešitů a udělat si obrázek, o čem je řeč. Už tehdy jsem měla pocit, že je nové hodnocení zaujalo. Postupem času ubývalo známek a v sešitech se rojily popisky, ocenění, tabulky a další způsoby hodnocení a sebehodnocení. Řada žáků se začala zlepšovat v úpravě sešitů, v krasopisu i dílčích vědomostech. Pozorovala jsem, jak jim na výsledku jejich práce záleží a že tato touha po zlepšení nepramení pouze z pocitu „to musím“, nýbrž z pocitu „to chci“. Na poslední třídní schůzce jsem měla možnost s rodiči diskutovat. Potvrdili mi, že pozorují na dětech změny, které vedou ke zlepšení. Jedna maminka mi sdělila, že její Veronika se tak těší na „ocenění“ (měla na mysli slovní hodnocení a užívání popisného jazyka), že si dává více záležet v psaní. Druhá maminka mi zase potvrdila, že Anička má potřebu doma procvičovat počítání, které jí moc nejde a chce je úspěšně zvládnout. Převážná většina rodičů byla překvapena, jak rychle žáci tento typ hodnocení přijali, jak se jejich děti umí ohodnotit a že mají touhu na sobě pracovat. A myslím si, že sami rodiče se už těší, až se budou moci zapojit do hodnocení jejich dítěte, brzy totiž přijde i jejich čas.

Co přináší změna

Vedle již zmíněných kladů tohoto systému hodnocení musím zmínit i obtíže, které přináší. Zavádění něčeho tak obsáhlého jako je systém hodnocení a sebehodnocení, zabere spoustu času a energie. Učitel i žáci se musí prokousat řadou změn, naučit se systematičnosti. Poskládat si nová fakta do souvislostí a umět s nimi pracovat. Při tomto způsobu hodnocení brzy zjistíte, že každého žáka začínáte poznávat z jiných úhlů pohledu, současně se pokoušíte tyto poznatky analyzovat a dále s nimi pracovat. Musela jsem se naučit svou práci dobře plánovat tak, aby na sebe vše navazovalo. Nejen učivo, ale i postupy a didaktické metody, které konkrétním žákům pomohou dosáhnout daného cíle. Osobně si na tomto způsobu hodnocení nejvíce cením toho, že každý žák má šanci dosáhnout svého cíle. Někdo dříve, někdo později. A já mohu být nápomocna všem těm, kteří za svým cílem jdou. A to za to stojí.

Literatura

Kratochvílová, J., & Černá, K. (2012). Hodnocení a sebehodnocení žáka. Brno: Sabing.

Komentáře  

 
# PublikacePavla Svozílková 2013-05-19 20:02
Dobrý den,
tento článek mě velmi zaujal, prosím nevíte kde je možné sehnat výše uvedenou publikaci Hodnocení a sebehodnocení žáka? Nejde mi to nikde vygooglovat.
Děkuji Pavla Svozílková
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit