Časopis Komenský

            Smrti, jako tématu našich hovorů, se obvykle vyhýbáme.[1] Zejména je pak pro nás náročné, máme-li o smrti mluvit s dětmi. Téma smrti je bezesporu v mnoha ohledech tématem výjimečným. Smrt nás děsí, zneklidňuje. Není jen posledním bodem našeho života, ale setkáváme se s ní i v jeho průběhu, čteme knihy, v nichž umírají hrdinové, vídáme na silnicích mrtvá zvířata, učíme se o lidech, kteří zemřeli, vyprávíme si o předcích, nasloucháme zprávám o zabitých; se smrtí se setkáváme na každém kroku. Přesto na osobní setkání se smrtí ‒ máme tím na mysli smrt někoho, koho jsme znali, měli k němu vztah ‒ mnohdy nejsme připraveni. Cítíme se zaskočeni, zavalí nás úzkost a smutek, pocit, že nechceme žít dál. Nejsme připravováni ani na to, jak pomáhat druhým vyrovnávat se se smrtí blízkých. Raději bychom se jim vyhnuli, protože nevíme, jak bychom se k nim měli chovat, co bychom jim měli říci.

Mluvit a přemýšlet o smrti bychom měli již od dětství, dříve než se nás osobně dotkne (Goldman, 2015, s. 84; Žaloudíková, 2015, s. 39). O „preventivním“ seznamování dětí se smrtí hovoří již Zdeněk Matějček (1992, s. 143). Vyzývá k posilování odolnosti dětí, k povzbuzení jejich schopnosti přijmout smrt a smrtelnost. U dětí se téma smrti objevuje v podobě znepokojivých tušení nebo je spojeno s konkrétním úmrtím. Rodiče si náhlé zamlklosti a skleslosti dítěte, což jsou nejběžnější reakce, vesměs nevšimnou nebo je přejdou jako něco, u čeho nestojí za to se zdržovat. Otázky dítěte odbývají a převádějí hovor na běžná každodenní témata.[2] V situacích, kdy zemřel člen rodiny či širšího společenství – známý člověk, jsou děti často ze společného truchlení vyřazovány.[3] Dospělí zmlknou, když je dítě na doslech. Obecně přijímaným názorem je, že by děti neměly chodit na pohřby. Tímto však dětem vyrovnání se ztrátou komplikujeme,[4] brzdíme je v přijetí smrti a truchlení jako přirozené součásti života. Tím, že se tomuto tématu my, dospělí, vyhýbáme, připravujeme se o možnost doprovázet dítě na cestě k vyrovnání se smrtí či k jejímu přijetí; o možnost vybavit dítě schopností pomoci kamarádovi, když to potřebuje.

            V následujícím textu se budeme zabývat tím, jak je téma smrti zakomponováno do dnešní školy. Škola se změnila z instituce pouze vzdělávací na instituci široce socializační. Jejím úkolem je připravit děti pro život. Velkým inspiračním zdrojem pro tuto přeměnu je pojetí čtyř pilířů výchovy a vzdělávání pro 21. století (Delors, 1997). Jedním z těchto pilířů je učit se být. Témata bytí, která jsou základem učení se být, jsou rozvíjena v tradici humanistické psychologie, logoterapie, existencialismu (např. Maslow, 2014; Yalom, 2014, 2010, 2006; Frankl, 1994). Otázky hledání smyslu a bytí rozvíjí také pozitivní psychologie (např. Selingman, 2014; Slezáčková, 2012; Křivohlavý, 2006). Jsou to témata, která v určitých životních fázích či situacích zásadním způsobem vstupují do prožívání každého člověka. Jmenovitě jde o téma smrti, osamělosti, svobody a smyslu života (Yalom, 2006, s. 16‒17).

 

Patří tato témata do školy?

Jsme přesvědčeny, že ano.[5] Jedná se o témata, která jsou společná nám všem. Dotýkají se každého člověka, ale různě, v závislosti na jeho věkovém a životním kontextu, přesto jsme s nimi konfrontováni všichni. Příprava na život, ke které se škola hlásí, by tedy měla připravit i na setkávání se se smrtí a smrtelností. Současně tato témata silně souvisejí s naší odolností. Dle Irvina D. Yaloma (2006, s. 37) je strach ze smrti nejhlubším zdrojem úzkosti. Vědomé čelení tomuto tématu, zejména možnost sdílet je otevřeně s druhými, povzbuzuje schopnost čelit i jiné zátěži. Pokud přijmu smrtelnost do své životní perspektivy, potom mohu dílčí nesnáze vnímat v jiném kontextu, proměňuje se i pohled na osobní vztahy, více vystupuje téma odpovědnosti. Naopak, pokud před otevíráním tématu uhýbáme, tabuizujeme jej či ho bagatelizujeme, úzkost a strach spojené s tématem smrti narůstají a mají tendenci skrývat se za jiné symptomy, zaplavovat nás ve chvílích životních krizí, kdy prožíváme jiné ztráty, třeba rozchod, nemoc, ztrátu zaměstnání apod.

 

Jak se tématu smrti může učitel věnovat?

O možnostech, jak otevírat téma smrti, umírání a truchlení v rámci výuky se již v současné české pedagogické literatuře diskutuje (viz např. Žaloudíková 2015; Franclová, 2013; Preissová Krejčí a Špatenková, 2013; Šubrtová, 2007). Učitel ale nejprve musí být připraven se tímto tématem zabývat. Tato připravenost v první řadě znamená, že sám před tímto tématem neuhýbá, smrt vnímá jako přirozenou součást života. Pokud má v myšlenkách a prožívání člověka smrt své místo, potom tento dokáže být oporou pro druhého, zaplaveného úzkostí ze smrti a smrtelnosti. Dokáže vytvářet bezpečný prostor pro otázky: Co je po smrti? Setkám se ještě někdy se svými milovanými? Co se stane s mým tělem? Bolí smrt? Jak probíhá umírání? Dostanu se do ráje? Je peklo? Narodím se znovu? Dokáže vytvářet prostor pro sdělování nejistoty, úzkosti. Být oporou rozhodně neznamená dávat jednoznačné odpovědi. Být oporou znamená vést rozhovor, podporovat dítě ve svobodě vytváření a hledání vlastních odpovědí a teorií, podporovat další tázání a ukazovat možné cesty, na kterých lze odpovědi nacházet.

Nabízí se otázka, jak se učitel může na toto téma připravit? Kde najít oporu, návod, jak o smrti přemýšlet? Nejvhodnější se jeví literatura. Máme-li být konkrétnější, připomeňme knihy již výše citovaného Irvina D. Yaloma, představitele existenciální psychoterapie.[6] Učiteli může pomoci i literatura dětská, která se smrtí také zabývá.[7] V neposlední řadě nás vybavují naše životní zkušenosti, naše setkání se smrtí a přijetí ztrát.

Následující kazuistika představuje situaci, kdy zemřela paní učitelka. Můžeme ji vnímat jako doklad toho, že smrt zasahuje i do života školy, týká se nás i v učitelské profesi. V takové situaci může jednání učitele být vzorem, který si děti odnesou do svých dalších životů. Toto vyprávění nám nabízí inspiraci pro zvládání setkání se smrtí v prostředí školy a školní třídy.

 

Z vyprávění paní učitelky a ředitelky školy Ivany[8]

Přijala jsem mladou paní učitelku. Od první chvíle si s prvňáčky i s jejich rodiči vzájemně sedli. Kolem Vánoc onemocněla. Diagnostikovali jí rakovinu. Pro všechny to byl šok. Po roce to vypadalo, že znovu nastoupí do práce. Pak se ale objevily nové zdravotní komplikace a během krátké doby zemřela. Přestože Štěpánka děti učila jen pár měsíců, byla během nemoci s některými rodiči žáků v kontaktu a vzniklo mezi nimi pouto. Pro mne bylo náročné sledovat, jak různý přístup k situaci jednotliví rodiče mají. Jedni zastávali názor dětem nic neříct, druzí průběh a rizika nemoci Štěpánky s dětmi probírali do detailů. Po její smrti jsem zvažovala, jak o tom s dětmi promluvit z mé pozice ředitelky. Rozhodla jsem se pro přirozený spontánní rozhovor bez příprav. V přítomnosti jejich zastupující učitelky Lucie jsem si sedla mezi ně do kruhu a chvíli mlčela. Děti mi pomohly svou upřímností a jasností. Někteří z nich se chytli za ruce a čekali, co bude. Se slzami v očích jsem řekla: „Děti, asi víte, proč jsem k vám dnes přišla.“

„Protože umřela Štěpánka.“ (V naší škole jsme si s dětmi i rodiči vzájemně tykali.) A pak se spustilo několik reakcí, někdo řekl, že o tom nemáme mluvit, abychom zbytečně nebyli smutní, druhý to vyvracel, že je důležité vědět, že Štěpánka umřela, aby si například někdo nemyslel, že se jí u nás nelíbilo a že od nás odešla. Padlo i pár praktických otázek typu: „To už ji nikdy neuvidíme?“ „Bolelo ji to?“ a celé to odlehčila otázka: „Bude dnes normálně oběd?“ Někdo z dětí navrhl, že bychom se měli se Štěpánkou nějak rozloučit. Domluvili jsme se, že to společně s Lucií proberou a zrealizují. Každé dítě přineslo květinu, o které bylo přesvědčeno, že ji měla Štěpánka ráda. Kdo chtěl, napsal dopis na rozloučenou a připojil nějaké přání. Pak se vydaly na procházku k potůčku, kde zapálily svíčky, a přáníčka složená do papírových lodiček poslaly po vodě. Někteří svá přání vyslovili nahlas, jiní mlčky. Někdo u toho plakal, někdo se objímal s Lucií, jiní se tvářili, že se jich to netýká. Děti měly velké štěstí, že jejich nová učitelka Lucie měla velké a čisté srdce. Dětem, které potřebovaly určitou dobu truchlit, byla chápající oporou a zároveň se dokázala radovat a provázet je životem dál.

 

Inspirace a doporučení do praxe

Na základě uvedeného příkladu můžeme přemýšlet o strategiích, které dětem napomáhají smrt a smrtelnost zpracovat, přijmout. Ilustruje také některé prvky dětského postoje a chápání smrti.

Kolem školy se vždy vytváří určitá komunita a lze očekávat, že některé děti již o konkrétním úmrtí vědí (obvykle to slyší od rodičů), a to i v případě, že jde o smrt v rodině jejich spolužáka. Je důležité toto téma otevřít v diskuzi s danou třídou. Pokud téma neotevřeme, stává se z něj často šeptaná fáma, která může děti o to více zúzkostňovat či zraňovat. Pro sdělení prvních informací doporučuje Linda Goldmanová (2015, s. 22) volit jasné, stručné formulace a na dětech nechat, aby se doptávaly. Paní učitelka v ukázce dala dětem možnost, aby samy řekly, co už ví. Od dětského vyjádření se potom odvíjí další informace. Iva Žaloudíková (2015, s. 105) zdůrazňuje, že intervence či povídání o smrti by mělo začít zmapováním, jak děti událost chápou. Teprve potom lze doplňovat informace, mírnit případné úzkosti. Navíc dětské formulace nám pomohou zachytit, jak některé z dětí na tuto zprávu reagují.

Je také třeba věnovat pozornost tomu, jak děti rozumějí smrti obecně. Koncept smrti, pochopení toho, co to smrt je, se vyvíjí a přijetí smrti jako univerzální, nevratné, spojené s nefunkčností těla i mysli, se objevuje až ve středním školním věku (Dudová, 2013, s. 248; Vymětal, 2009, s. 54). Otázka dětí: To už ji nikdy neuvidíme? odkazuje právě k mapování si podstaty toho, co smrt je. Z dalších otázek lze vnímat, že děti potřebují konkrétní informace – např. Bolelo ji to? Současně je zřejmé, že pokud mají děti oporu, dokáží se ke smrti vztahovat věcně. Součástí konceptu smrti jsou i představy o tom, co je po smrti. Důležité je dát dětem možnost tyto představy formulovat. Zda mají nějakou představu o životě po smrti či naopak věří, že smrt je koncem všeho. Není naším úkolem tyto představy zpochybňovat, upravovat, ale můžeme je sdílet.

Současně je přínosné, pokud dítě s dospělým může nahlas přemýšlet nejen o smrti, ale i o životě před tím, než smrt přinesla zásadní změnu, a také o životě po zásahu smrti – hledat možnosti, jak žít dál.

V uvedeném příkladu se setkáváme s pestrostí dětských reakcí na smrt. Někdy děti navenek nereagují. Nelze předpokládat, že děti, které se tvářily a chovaly tak, že se jich to netýká, se necítily smutně, bezradně, nejistě (více viz Dudová, 2013, s. 249). Stává se, že děti reagují na smrt tím, že se snaží rozveselovat druhé, jsou statečné, snaží se podpořit truchlící rodiče (Cleveová, 2004; Kubíčková, 2001). Tato role je přetěžuje a potřebují podporu, aby se mohly se svými emocemi potkat. Současně je důležité umožnit dítěti, aby se mohlo bezpečně, beze strachu, že tím někoho raní, znejistí, rozpláče, radovat, přemýšlet o běžných věcech, na něco se těšit, prostě žít tak, jako by se smrt jejich života netýkala. Potřeba chvíli netruchlit je součástí dětských reakcí na smrt blízkého člověka (Bowlby, 2013, s. 255). Otázka na oběd ve vyprávění je jasným sdělením dítěte, že se nechce nechat pohltit smutkem, strachem, úzkostí. Tento postoj je patrný i z toho, že některé děti nechtěly o smrti paní učitelky mluvit, aby nebyly smutné. Je důležité respektovat taková rozhodnutí. Paní učitelka toto dokázala, nezlobila se: Jak je možné, že někdo v takovéto chvíli myslí na jídlo?

Učitel může být pro děti určitým vzorem, jak emoce vyjádřit. Paní učitelka cítila dojetí, nevěděla, jak zprávu o smrti kolegyně sdělit, a přesto zůstala opravdová, autentická. Ukázala, že cítit nejistotu a smutek je „v pořádku“ a že je možné toto sdílet. Byla to paní učitelka, kdo otevřel prostor pro sdílení prožitků a myšlenek i prostor pro hledání možností, co bude dál. Neurčila konkrétní podobu dalších událostí, „jen“ povzbudila děti k tomuto sdílení, hledání, pojmenovávání a k realizaci toho, co potřebují či chtějí udělat. Možnost aktivně ovlivňovat další dění a zapojit se příprav napomáhá vyrovnání se se ztrátou (Goldman, 2015, s. 55, 74).

Ve vyprávění je zachycen obřad, který děti si vytvořily, rituál rozloučení. Takový soukromý obřad nahrazuje účast na pohřbu, pomáhá uvolnit, projevit a prožít emoce, což je stejně důležité, jako sdělování, formulace pocitů do slov. Psaní vzkazů zemřelému, zvlášť pokud jsme se s ním nemohli rozloučit, je jednou z terapeutických cest umožňujících přijetí ztráty (Goldman, 2015, s. 73; Látalová, Kamarádová, & Praško, 2013, s. 185). Z vyprávění je také zřejmé, nakolik posilující může být prožití smrti ve společenství spolužáků. Posilující pro každé dítě – může se s někým chytit za ruku, plně prožívá sounáležitost. Skrze prožitek každého jednotlivého dítěte dochází k posílení pospolitosti, soudržnosti skupiny, k plnému prožitku „my“ – my jsme přišli o paní učitelku, umřela nám paní učitelka, truchlíme po paní učitelce, my se loučíme s paní učitelkou….

Častější než setkání se smrtí v rámci školní komunity je situace, kdy dítěti zemře někdo blízký v rodině. I těmto situacím je potřeba věnovat pozornost. Škola může být pro tyto děti ostrovem, kde je ještě vše v pořádku, zatímco doma se svět zhroutil. Mohou zde nalézt prostor, ve kterém lze být chvíli veselý. Ale k tomu je potřeba, aby učitel podpořil spolužáky a kamarády dítěte v tom, aby se truchlícímu dítěti nevyhýbaly a chovaly se k němu přirozeně. V situaci, kdy se ztráta týká pouze jednotlivce, totiž hrozí, že bude ze společenství vyloučen, izolován.[9] S dětmi je potřeba o tomto otevřeně mluvit, aby truchlící dítě nevyčleňovaly a lépe rozuměly svým pocitům. I v tomto případě je důležité, aby bylo toto téma otevřeno a učitel by měl pozůstalému dítěti pomoci v rozhodování, jak oznámit spolužákům zprávu o tomto úmrtí. „Balíček informací pro školy“ od nadace Wiston’s Wish[10] doporučuje kontaktovat rodinu truchlícího žáka ještě před jeho návratem do školy. Pokud si to dítě přeje, lze mu domluvit na první den doprovod kamaráda nebo jinak ošetřit jeho vstup do třídy. Učitel by měl být citlivý vůči prožívání truchlícího dítěte a být připraven mu pomoci. Mezi projevy zármutku patří únava a s ní spojená podrážděnost, časté jsou problémy se soustředěním, ztráta zájmu o svět a vyhýbání se kontaktu s lidmi. Někdy jsou truchlící děti natolik zaplaveny svými pocity, že se chovají nepříjemně či agresivně k ostatním. Není na místě nepřípustné chování přehlížet, omlouvat, ale doporučuje se postupovat podle třídních či školních pravidel.[11] Je však potřeba tomu rozumět v kontextu ztráty. Dítě by mělo mít jistotu, že s ním soucítíme a že za učitelem (či jiným zaměstnancem školy) může přijít a své pocity a trápení mu sdělit.

 

Závěr

Děti se se smrtí setkávají a tato setkání zasahují do života školy. Je možné a z našeho úhlu pohledu i nutné, věnovat tomuto setkávání v rámci školy pozornost. Aby učitel mohl býti v tématu smrti dítěti oporou, musí se sám tímto tématem zabývat, přijímat smrtelnost jako součást života, vyrovnávat se s vlastními ztrátami. Pomoc nabízí jednak odborná literatura, ale i beletrie či filmy. Podpora truchlícího dítěte přesahuje běžné požadavky spojené s rolí učitele. Téma smrti není součástí vzdělávacích programů pro základní školy a ani není zahrnuto do pregraduální přípravy učitelů. Někteří učitelé spatřují smysl své profese pouze ve vzdělávání dítěte. Ve snaze po maximální objektivitě se vyhýbají jakémukoli kontaktu, který vybočuje ze vzdělávacího rámce. A smrt z tohoto rámce vybočuje. Takový učitel pro dítě bezpečný prostor nevytvoří. Měl by ale být schopen dítě na někoho ve škole odkázat, doprovodit jej k někomu, kdo mu tento prostor vytvoří (ať již je to školní psycholog, výchovný poradce nebo jakýkoli kolega), k někomu, kdo vnímá smysl své profese i v podpoře, kultivaci, rozvoje roviny lidské, osobnostní, spirituální. Smíření se smrtí blízkých a přijetí smrtelnosti je jedním z úkolů, které na nás život klade. Pokud se mu nevyhýbáme, můžeme žít svůj život plněji (Kast, 2015, s. 117; Yalom, 2006, s. 169). V tomto kontextu potom můžeme vnímat důležitost otázky po vřazování tématu smrti do výuky a života školní komunity.

 

Literatura

Bowlby, J. (2013). Ztráta. Praha: Portál.

Cleveová, E. (2004). Drž tátu za ruku; krizová terapie s dvouletým chlapcem. Praha: NLN.

Delors, J. (1997). Učení je skryté bohatství. Praha: Karolinum.

Dudová, I. (2013). Smutek a truchlení dítěte. Pediatrie pro praxi 2013(4).

Engarhos, P., Talwar, V., Schleifer, M., Renaud, S. J. (2013). Teacher‘s attitudes and experiences regarding death educatoin in the classroom. Alberta Journal of Educational Research 59(1).

Franclová, M. (2013). Zahájení školní docházky. Praha: Grada.

Frankl, V. E. (1994). Člověk hledá smysl. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.

Goldman, L. (2015). Jak s dětmi mluvit o smrti. Praha: Portál.

Kast, V. (2015). Truchlení. Praha: Portál.

Kastová, V. (2010). Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál.

Kubíčková, N. (2001). Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: Nakladatelství ISV.

Křivohlavý, J. (2012). Psychologie smysluplného života. Praha: Grada.

Látalová, K., Kamarádová, D., & Praško, J. (2013). Komplikované truchlení a jeho léčba. Psychiatrie, 17(4), s. 181–187.

Maslow, A. H. (2014). O psychologii bytí. Praha: Portál.

Matějček, Z. (1992). Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN.

Preissová Krejčí, A., & Špatenková, N. (2013). Detabuizace problematiky smrti v prostředí školy jako cesta k nové spiritualitě. Paidagogos 2.

Slezáčková, A. (2012). Průvodce pozitivní psychologií. Praha: Grada.

Selingman, M. (2014). Vzkvétání. Praha: Jan Melvil Publishing.

Šubrtová, M. (2007). Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita.

Winston’s Wish. Shools information pack. Autoři a datum vydání neuvedeno. Získáno 31. 3. 2015 https://winstons-wish.myshopify.com/collections/free-downloadable-resources.

Yalom, I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

Yalom, I. D. (2010). Léčba Schopenhaurem. Praha: Portál.

Yalom, I. D. (2014). Pohled do slunce. O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.

Žaloudíková, I. (2015). Dětské pojetí smrti. Brno: Muni Press.

 

 

PhDr. Marta Franclová, Ph.D. (1967) pracuje řadu let jako dětský (školní) psycholog, kdy se opakovaně setkává s dětmi, kterým smrt v různých podobách vstoupila a vstupuje do života. Dále učí psychologii na katedře pedagogiky a psychologie PF JU v Českých Budějovicích.

Kontakt: marta.franclova@seznam.cz

Mgr. Veronika PLACHÁ (1976) učí psychologii na katedře pedagogiky a psychologie PF JU v Českých Budějovicích a smrti se věnuje v rámci disertační práce, kde mapuje zkušenosti a postoje učitelů spojené s tématem smrti.

Kontakt: veverek@email.cz

 

[1]Přesto se nám zdá, že v posledních letech se téma smrti objevuje ve veřejném prostoru častěji (např. několikadílný seriál Brána smrti na ČT 2, výstava Smrt v Národním muzeu apod.).

[2]Na druhou stranu, dle výzkumu STEN/MARK 2013, naprostá většina dotázaných uvedla, že je s dětmi potřeba o smrti mluvit, dokonce 30 % uvedlo, že by se s dětmi o smrti mělo mluvit i ve škole. Blíže viz Umírání a péče o nevyléčitelně nemocné 2013, dostupné z data.umirani.cz/download/file/fid/20.

[3]Jako možný důvod, pro vyřazování dětí uvádí Kubíčková (2001) to, že dospělí sami jsou žalem natolik přemoženi, že nedokáží být dětem oporou.

[4]Jako pozitivní hodnotí účast dítěte na pohřbu např. Bowlby, 2013; Goldman, 2015; Matějček, 1992.

[5]Preissová Krejčí a Špatenková (2013, s. 230) k tomu přímo uvádějí: Neměla by být např. škola takovým prostorem, který by mohl být v tomto ohledu „tréninkový“, formulující postoje a předávající informace vzhledem k danému tématu? Smrt je v naší každodenní sociální realitě (všudy)přítomná, pedagogická teorie ani praxe ji ale dostatečně nereflektují.

 

[6] Tématu smrti se věnuje jak ve svých odborných textech, tak v beletrii. Pro inspiraci uvádíme některá díla: Existenciální psychoterapie, Léčba Schopenhauerem, Pohled do slunce; O překonávání strachu ze smrti.

[7] Např. A. Lingrenová: Bratři Lví srdce; Mio, můj Mio; I. Procházková: Myši patří do nebe, ale jenom na chvíli; J. Gaarder: Jako v zrcadle, jen v hádance; Dívka s pomeranči či J. Green: Hvězdy nám nepřály a další. Problematice knih s tematikou smrti a jejich rozboru se ve své knize věnuje M. Šubrtová (2007).

[8] Na základě přání paní učitelky jsou ponechána reálná křestní jména, protože „v pravdě a sdílení zranitelnosti cítí sílu“.

[9] Tendenci vyhýbat se pozůstalým vysvětluje Kastová (2010, s. 76) tím, že se sami obáváme, že by takováto ztráta mohla postihnout i nás, tímto nás upozorňují na realitu smrti. Současně cítíme bezmoc, neboť spolu s pozůstalým vnímáme jako jedinou pomoc návrat zemřelého. Tíživost sdílení s truchlícím je i v tom, že on se soustředí sám na sebe.

[10] Anglická nadace poskytující podporu truchlícím dětem, viz https://www.winstonswish.org.uk/.

[11] Schools Infromation Pack, nadace Wiston’s Wish , s. 8‒9.