Časopis Komenský

Malotřídka – prostředí jako stavěné pro inkluzi

Jako dítě jsem první stupeň základní školy vychodila v malotřídní škole. Na tu dobu mám jen ty nejlepší vzpomínky: malá školička sloučená v jedné budově s mateřskou školou, dvě třídy po dvou ročnících, paní ředitelka a jeden pan učitel. Od nástupu se učíme ohleduplnosti.

Ohleduplnosti k mladším dětem ze školky, které spí, toleranci k dětem, které spolupracují s pedagogem, když my ostatní pracujeme samostatně. Pokud práci dokončí starší žák, pomůže mladšímu s tím, co mu nejde. Jsme stále spolu, jsme sice věkově rozdílní, ale v malotřídce to nehraje žádnou roli. Jako žák mohu klidně předvést, že spojení se starším ročníkem je deviza – nenudím se. Pokud jsem nadaný žák – poslouchám a ukládám si učivo starších spolužáků. Pokud mi něco nejde, je nás ve třídě jen tolik, abychom se u tabule dostatečně vystřídali a učivo si upevnili.

Nikdy jsem nepocítila žádný problém vyplývající z toho, že jsem základy získávala v malotřídce. Naopak – na druhém stupni jsme měli oproti žákům z plně organizovaných škol výhodu ve schopnosti samostatné práce. Už v páté třídě jsme dosahovali kompetencí, které leckdy ostatním spolužákům chyběly.

Do malotřídky jsem se vrátila po studiu na vysoké škole, nejprve ve speciální třídě při základní škole. Po pěti letech jsem přešla jako ředitelka do současné školy, ve které působím již 15 let. Jsme škola s kapacitou 80 žáků, kterou bohužel naplňujeme pouze z 50 %. Pracují u nás tři učitelky, a to včetně mne jako ředitelky, jedna asistentka pro žáky se zdravotním postižením a jedna pro žáky se sociálním znevýhodněním. Máme jedno oddělení školní družiny a vlastní kuchyň s jídelnou.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2015/ ročník 139)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit