Časopis Komenský

DIDACTICA VIVA

V časopise Komenský by čtenář po právu očekával spíše rubriku Didactica magna než Didactica viva. Nutno přiznat, že redaktoři Komenského si na rozdíl od Komenského na didaktiku velkou netroufnou, a tím spíše by rádi pořídili didaktiku živou. Zkrátka, aby to bylo živé a jako ze života, jak nabádá jiný náš klasik. V této rubrice budou postupně uveřejňovány a k úvaze předkládány přepisy autentických situací z výuky různých vyučovacích předmětů. Bude tak činěno nikoliv proto, aby přepisy situací posloužily jako recept či námět k okamžitému využití ve vlastní výuce, ale proto, aby se v úvahách nad možnostmi jejich změn k lepšímu rozvíjel učitelský ostrovtip…

za redaktory a garanty rubriky Tomáš Janík

Výuková situace: First read it and then complete it aneb Jak rozvíjet žákovu autonomii při výuce angličtiny

Co je to autonomie žáka a jak ji rozvíjet? Autonomie žáka je důležitým tématem didaktiky cizích jazyků. Představuje významnou součást moderních metod ve výuce cizích jazyků, např. v rámci komunikačního přístupu či u přístupu zaměřeného na učícího se žáka. Je také nezbytným předpokladem pro celoživotní učení. Rozvíjení autonomie je zakotveno také v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV, 2007), a to zejména v podobě kompetence k učení. V souvislosti s touto kompetencí je v RVP ZV uvedena následující charakteristika žáka na konci základního vzdělávání: „vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení“ (RVP ZV, 2007, s. 14). O kompetenci k učení a možnostech jejího rozvíjení píše v časopise Komenský Veronika Lokajíčková (1/2013).

Navzdory zvýšenému zájmu neexistuje jednoznačná shoda ohledně toho, co vše autonomie žáka zahrnuje. Společným prvkem různých pohledů je, že jedinec jedná na základě vlastních rozhodnutí, která vzešla z jeho vlastních motivů, potřeb a hodnot a za která nese zodpovědnost. Autonomie při výuce cizích jazyků je charakterizována jako „schopnost převzít zodpovědnost za vlastní učení“ (Holec, 1981, s. 3). Na tomto místě nutno podotknout, že autonomii žáka ve výuce chápeme v ještě širším pojetí. V tomto příspěvku na ni nahlížíme z hlediska následujících dimenzí autonomie žáka. Jedná se o dimenzi didaktickou, psychologickou a politickou.

Číst dál: Výuková situace: First read it and then complete it aneb Jak rozvíjet žákovu autonomii při výuce...

Výuková situace: jak zjistit délku kružnice (obvod kruhu) aneb Jak na to šel Archimédés

V praxi nejeden učitel matematiky řeší, jak motivovat žáky k učení se matematice s chutí a porozuměním, jak jim matematiku zprostředkovat, ale hlavně jak to dělat účinně. V tomto článku si přiblížíme konkrétní problémovou úlohu, která by mohla být podnětná, pokud by byl lépe využit její potenciál. V duchu metodiky 3A: anotace – analýza – alterace (Janík et al., 2013) navrhneme variantní možnost práce s touto úlohou tak, aby více napomáhala rozvíjet matematické myšlení žáků, a tím i produktivní kulturu vyučování a učení (se) matematice.

Produktivní kultura vyučování a učení je dána zejména náročnými a motivujícími učebními úlohami, kognitivní aktivizací žáků, konstruktivní prací s chybami, rozvíjením žákovské metakognice a kumulativností učebních procesů, transferem naučeného aj. (srov. Janík, 2013). Těmto obecným charakteristikám odpovídá také pojetí kultury vyučování matematice podle Stehlíkové (2007). Ta charakterizuje kulturu vyučování z pohledu činností učitele takto: učitel probouzí zájem dítěte o matematiku a její poznávání, předkládá žákům podnětná prostředí (úlohy a problémy), podporuje žákovu aktivní činnost, rozvíjí u žáků schopnost samostatného a kritického myšlení, nahlíží na chybu jako na vývojové stadium žákova chápání matematiky a impulz pro další práci, iniciuje a moderuje diskusi se žáky a mezi žáky o matematické podstatě problémů, u žáků se orientuje na diagnostiku porozumění.

Uvedené principy byly inspirovány např. prací Hejného a Kuřiny (2001) a dále také analýzami videozáznamů vyučovacích hodin matematiky natočených v rámci TIMSS 1999. Zmíněná videostudie ukázala, že v českých hodinách se úlohy kódované jako důkazové nebo odvozovací nevyskytovaly příliš často. Jednalo se o pouhých 5 % hodin, kde se takovýto typ úlohy řešil. Právě tyto úlohy odpovídají pojetí produktivní kultury vyučování a učení, a právě o ně jde v tomto článku.

Číst dál: Výuková situace: jak zjistit délku kružnice (obvod kruhu) aneb Jak na to šel Archimédés

Dechová frekvence aneb jak neztratit dech při rozvíjení kompetence k řešení problémů

V tomto čísle se seznámíme s výukovou situací z hodiny přírodovědy na 1. stupni ZŠ, jejímž tématem je dýchací soustava člověka. Jádrem dané situace je učební úloha, kterou rozebereme podle metodiky AAA neboli anotace – analýza – alterace (Janík et al., 2013), a to se zaměřením na to, jak daná úloha rozvíjí kompetenci k řešení problémů. Tuto kompetenci považujeme za jednu ze stěžejních, neboť její rozvíjení výrazně přispívá k dovednosti aplikovat znalosti nabyté ve škole v běžném životě.

Číst dál: Dechová frekvence aneb jak neztratit dech při rozvíjení kompetence k řešení problémů

Výuková situace: Teplá a studená fronta aneb Jak rozvíjet kompetence k učení v zeměpise

Kompetence k učení, zakotvená v rámcových vzdělávacích programech, je „vlajkovou lodí” pro všechny vzdělávací snahy, protože bez ní by ztratily smysl. Pokud je kompetence k učení rozvíjena, lze výuku vnímat jako kvalitní, protože kompetence k učení je jedním z rysů kvality výuky. Proto je pro učitele důležité vědět, jakými komponenty a charakteristikami disponuje výuková situace, která podporuje kompetenci k učení, a jak tyto situace v zájmu kvality výuky optimalizovat. Kvalita výuky je závislá na kvantitě a kvalitě dostupných příležitostí k učení. V užším vymezení mají příležitosti k učení povahu výzvy, která podněcuje žáky k tomu, aby se zabývali učivem, resp. učebními úlohami (Najvar et al., 2011, s. 91).

Číst dál: Výuková situace: Teplá a studená fronta aneb Jak rozvíjet kompetence k učení v zeměpise