Časopis Komenský

Výuková situace: Když spojky nejen spojují aneb Ke komunikačnímu pojetí výuky gramatiky

Výuková situace, které se budeme v tomto textu věnovat, je výňatkem z hodiny českého jazyka. Výuka jazyků se od výuky ostatních předmětů odlišuje v tom smyslu, že jazyk, který se jinde stává procesem učebních aktivit, je zde současně jejich produktem (Myhill, 2003, s. 356). Dovednosti získané v rámci učení se jazyku tak v důsledku mohou ovlivnit, jak si žáci povedou napříč ostatními školními předměty. Nejen z tohoto důvodu doufáme, že anotace, analýza a alterace této situace může být inspirativní také pro učitele s jinou aprobací.

Teoretické uvedení

Již delší dobu se nejen v českém kontextu vedou diskuse o tom, jakým směrem by se měla ubírat výuka gramatiky (srov. Hausenblas, 1996; Lefstein, 2009). Argumenty přibližující se jednomu či druhému pojetí výuky gramatiky jsou v podstatě vystavěny na různých představách toho, jaké kompetence si jedinec musí osvojit, aby adekvátně ovládl určitý jazyk. Na jedné straně tak stojí zastánci gramatické kompetence, na druhé straně kompetence komunikační. Současná podoba kurikulárních dokumentů (srov. RVP ZV, 2010) se snaží přiblížit druhému z obou přístupů – výuka jazyka má probíhat uvnitř konkrétního komunikačního kontextu a tento kontext má být jejím prostřednictvím (re)konstruován. Při rozboru předkládané výukové situace proto přezkoumáme vztah gramatického a komunikačního pojetí výuky české mluvnice, a to na učivu slučovacích spojek.

Pohled do školní praxe: anotace, analýza a alterace výukové situace

Anotace

Kontext výukové situace

Situace, které se budeme dále věnovat, pochází z výuky českého jazyka, mluvnice v 8. ročníku běžné základní školy. Jedná se o druhou hodinu tematického bloku, v němž se učitelka a žáci zabývají souřadným spojením vět či větných členů a jeho typům. V první hodině tematického bloku učitelka žákům vysvětlila, kde je v rámci skladby možné najít souřadná spojení a seznámila žáky s poměrem slučovacím a stupňovacím. Ke konci hodiny učitelka žákům rozdala nakopírovaný materiál, na němž byly ve dvou sloupcích vypsány všechny typy poměrů a odpovídající spojky (viz tabulka 1). V rámci poměru slučovacího, který nás bude nadále zajímat, se jedná o spojky a, i, ani, nebo, také, též, pak, ani – ani, jednak – jednak, dílem – dílem. Do následující hodiny, jejíž součástí je anotovaná ukázka, učitelka žákům zadala za úkol se spojky naučit nazpaměť.

Tabulka 1. Typy poměrů a jejich spojovací výrazy

Poměr Spojky
Slučovací a, i, ani, nebo, také, též, pak, ani – ani, jednak – jednak, dílem – dílem
Stupňovací ba, ba i, dokonce, dokonce i, nejen – ale i
Odporovací ale, avšak, však
Vylučovací nebo, anebo, buď – nebo
Příčinný vždyť, totiž, neboť
Důsledkový proto, a proto, tak, a tak, a tedy

Ve druhé hodině se třída po úvodním opakování výčtu spojek přesouvá k prvnímu cvičení vztahující se k tomuto učivu. Právě dané cvičení v tomto textu chápeme jako výchozí výukovou situaci. Žáci před sebou na nakopírovaném pracovním listu mají vždy dvojici jednoduchých vět. Jejich úkolem je spojit tyto věty tak, aby vzniklo souřadné spojení s větami spojenými v poměru slučovacím.

Didaktické uchopení obsahu

24:09 Učitelka nejprve sama rekapituluje zadání, které mají žáci napsané na svých pracovních listech – úkolem je spojit věty v poměru slučovacím. Jednotlivé body zadání říká pomalu a výrazně, zdůrazňuje přitom pojmy poměr slučovací a vztah, tedy pojmy, které jsou v rámci daného učiva nové. Jakmile zadání dořekne, vyvolává jednu z žákyň, aby zkusila spojit první dvojici vět. Žákyně následně vytváří souvětí a využívá přitom spojku a – první, kterou si třída uváděla. Do materiálu se spojkami se nepodívá, spojkusi pamatuje. Vztah vět a důvod pro volbu dané spojky nijak nekomentuje, slovosled původních vět v novém souvětí nijak nemění, není to nutné. Učitelka ve své zpětné vazbě třídě sděluje, že odpověď je správná, a následně dodává, že žákyně použila spojku a, nicméně že paleta možných spojek je širší, a proto od žáků očekává, že budou použité spojky variovat.

24:38 Učitelka vyvolává další žákyni, která stejně jako předcházející spolužačka rovnou říká vytvořené souvětí, opět se spojkou a. V následující zpětné vazbě učitelky je proto nejdříve obsažena určitá výčitka, že se žákyně nedržela požadovaného zadání a nezvolila jinou, dosud neuplatněnou spojku. Žákyně se rychle snaží svou „chybu“ napravit a spojku změnit. Nahlíží do materiálu se spojkami a zkouší souvětí říci znovu, tentokrát se spojkou i, která je v materiálu hned druhá v pořadí. Učitelka reaguje zopakováním její odpovědi, ve kterém lze zaznamenat radostnou intonaci.

(24:58–25:42 vynecháno kvůli nutnosti zkrátit ukázku)

25:43 Následující hlásící se žák sice splní část zadání, neboť sáhne po jiné spojce, zvolí však problematickou spojku nebo, která patří k doposud neprobranému poměru odporovacímu. Vzniklé souvětí je logické, nicméně poměr není slučovací. Učitelka se ho tedy nejprve snaží logickým dotazováním navést k tomu, že se nejedná o dva slučující se děje, záhy však vysvětlení raději přesouvá do jedné z následujících hodin. Souvětí je bez odůvodnění výběru uzavřeno se spojkou pak.

26:29 Žákyně, která se přihlášením ujímá další dvojice vět, se paralelně dívá do nakopírovaného materiálu se spojkami a zkouší dosadit zdvojenou spojku ani – ani. V polovině souvětí se však rozmyslí a volí dvojici jednak – jednak. Zpětná vazba učitelky je spíše negativní s tím, že věta není příliš logická. Žáci zkouší vykřiknout ještě spojku nebo, a proto učitelka tuto dvojici vět opouští.

27:25 Následuje další dvojice vět. Po nahlédnutí do materiálu volí vyvolaná žákyně spojku též, jež doposud nebyla použita, výsledné souvětí se však nesetkává s kladnou odezvou. Učitelka žáky vyzývá, aby se pokusili o lepší variantu, aniž by bylo dáno, v čem má být jiné řešení lepší. (27:43) Hlásící se žák po chvíli vytvoří souvětí logické, avšak podřadné, takže ani jeho odpověď není správná. Když se následně sám opravuje, volí opět spojku též, která předtím nebyla uznána. Učitelka reaguje konstruktivně a zdůrazňuje, že chyby jsou pro výuku důležité a že klíčové je nebát se alespoň zapojit do debaty. Opět přitom podtrhuje nutnost toho, aby se žáci spojky dobře naučili nazpaměť. Souvětí se spojkou též vzápětí uzná jako správné. (28:40)

Přepis části vyučovací hodiny

24:09

U: Tak podívejte se na ten úkol… Máme spojit ty věty (3 s) dohromady (3 s) v poměru slučovacím, aby ten vztah mezi těmi větami zůstal zachován. Souřadný vztah a v poměru slučovacím. Sáro, začni.

Sára (dívá se do pracovního listu a odpovídá): Eee, přišli jsme na náměstí a dali jsme se do řeči se známými.

U: Dobře. A zkusme v těch větičkách vystřídat trošičku víc těch spojek. Začala jsi a, tak zkusme další. Deni?

Denisa: Prší … a svítí slunce.

U: (lítostivě) Já jsem chtěla ještě nějakou jinou spojku. Je to dobře.

Denisa: I svítí slunce.

U: I svítí slunce (zasměje se). Dobře. Tak.

(24:58–25:42 vynecháno kvůli nutnosti zkrátit ukázku)

K: Paní učitelko, můžu zkusit čtverku?

U: Tak. Čtverku!

K: Stavím se u holiče, půjdu do kosmetického salonu (přečte věty). Stavím se u holiče, nebo půjdu do kosmetického salonu.

U: Pozor. Tady mám buď to, nebo to. Jedna možnost. Obojí nestihneš.

K: Aha.

K: Vždyť říkal nebo.

U: No. A je to slučovací ještě pořád?

K: Ne.

U: Buď to, nebo to?

Ž: Hmm (váhavě).

U: Tady tomu nebo se budeme ještě věnovat zvlášť. Takže to já bych ráda zatím nechala, protože nás to bude hodně zavádět. Takže zkus vybrat jinou spojku vhodnou.

K: Stavím se u holiče, pak půjdu do kosmetického salonu.

U: Pak půjdu do kosmetického salonu. Dobře, další. Eli?

26:09

Ela: Moc se nám tu neroztahujte, hmm, běžte raději odtud. (4 s) Ani se nám tu moc neroztahujte… (10 s, přemýšlí.) Jednak se nám tu moc neroztahujte, jednak běžte raději pryč.

U: Nevím, jestli to má logiku (tiše). Jinak. Nebo napadne někoho něco jiného?

K: Moc se nám tu neroztahujte nebo běžte raději pryč.

U: Zase to problematické nebo, ale my se k tomu vrátíme, dobře. Zatím vám ho vezmu a vrátíme se k tomu později. S tím nebo budeme mít trošičku problém. Ale uvidíte. Později. Hmm, šestka? Nikolo?

Nikola: Vzbudil jsem se, též koukl jsem na hodinky.

U: Též jsem se koukl na hodinky. No, moc logický to není, přeskočila jsi šestku, dobře. Nevadí. Sedmička. Zkusme tu sedmičku udělat lépe.

(6 s – žák přemýšlí)

27:46

Ríša: Vzbudil jsem se, protože jsem se koukl na hodinky.

U: To říkám, jdi do toho (paralelně do věty žáka). Jo. A máš tam to protože, a už to není hlavní věta. Ale to je dobře, žes to řekl. Já jsem moc ráda. Ríša nám tady udělal větu, teda chybu, kterou budete dělat všichni za chvilku. Protože zaměníte spojku souřadicí za spojku podřadicí a v tom momentě už nemáš souvětí souřadné, dvě věty hlavní, ale už jsi udělal větu hlavní, větu vedlejší. A to se vám bude plést. Takže naučte se ty souřadicí spojky, které máte v té tabulce, a budete to mít o devadesát procent snadnější. Proto vám to říkám. Jo? Naučit se to.

28:40

Analýza

Žáci v prezentovaném cvičení postupně pracují se sedmi dvojicemi jednoduchých vět, které mají paratakticky (souřadně) spojit do sedmi souvětí, a to za pomoci daného seznamu souřadicích spojek. Při spojování vět v souvětí přitom musí projít tímto kognitivním postupem:

a) uvědomit si, v jakém vztahu jsou významy nesené oběma větami;

b) reflektovat, že obě věty mají spojit souřadně;

c) v rámci poměrů náležejících pod souřadná spojení vybrat poměr slučovací;

d) vybavit si, které spojky náleží k poměru slučovacímu;

e) vyhodnotit, která z nabídnutých spojek nejlépe vyjádří vztah mezi oběma větami;

f) v návaznosti na umístění konkrétní spojky mezi obě věty jednoduché upravit slovosled nově vytvořeného souvětí.

Naznačená linearita postupu je pouze ilustrativní, neboť si uvědomujeme, že jednotlivé kroky u tohoto i podobných cvičení mohou probíhat paralelně, případně vytvářet určité cykly.

Zaměřme se nyní na realizaci jednotlivých kroků v analyzované výukové situaci:

Ad a) Vidíme, že vzájemné vztahy obou vět nejsou žáky ani učitelkou verbalizovány. Žáci tedy vztah obou vět posuzují buďto pouze v duchu, na základě své jazykové zkušenosti, nebo tento krok přeskakují a uchylují se ad hoc k výběru spojky, která mezi věty určitým způsobem pasuje.

Ad b) Požadavek souřadného spojení vět je dán samotným zadáním. V jednom případě však přesto můžeme sledovat chybnou implementaci zadání – žák věty spojuje podřadně a z druhé věty vytváří větu vedlejší (Vzbudil jsem se, protože jsem se koukl na hodinky.). Učitelka následně vysvětluje, že když žáci využijí spojky podřadicí, nejedná se již o dvě věty hlavní. Její vysvětlení se opírá o žákovskou znalost spojek, nikoli o změnu ve významu ve vzájemném vztahu obou vět, o jejich komunikační vyznění.

Ad c) Stejně jako krok b) je také krok c) dán zadáním, u žáků však dvakrát dochází k chybné konstrukci souvětí. Žáci využívají ke spojení spojku nebo, kterou mají napsanou mezi spojkami poměru slučovacího. V případě prvního souvětí (Stavím se u holiče, nebo půjdu do kosmetického salonu.) se učitelka otázkovým mechanismem snaží odpovídající žákyni navést k tomu, že informace v obou větách se při tomto spojení vzájemně vylučují a platí pouze jedna z nich. V tomto bodě tedy poukazuje na komunikační význam daný spojkou. Ve druhém případě, kdy tato spojka zazní (Moc se nám tu neroztahujte, nebo běžte raději odtud.), učitelka vzniklé souvětí nekomentuje a rovnou říká, že se ke spojce vrátí později. Nastíněný problém v tomto případě nevzniká neuvědoměním si zadání. Žáci vědí, že mají konstruovat souvětí v poměru slučovacím, nicméně poměr slučovací automaticky vytvářejí prostřednictvím „slučovací“ spojky. Zůstávají tedy na rovině zapamatování spojek, aniž by hodnotili komunikační význam obou souvětí. V případě, že znalost sady spojek nestačí, neboť jedna spojka náleží více poměrům, chybují, aniž by prozatím věděli proč, takže se chybě nemohou ani na podruhé vyhnout.

Ad d) Žáci si spojky ještě nepamatují, učitelka jim proto dovolí používat dívat se na jejich výčet.

Ad e) Mechanismus, kterým žáci vybírají vhodnou spojku, není v rámci komunikace nad cvičením verbalizován. Žáci spojky volí podle toho, že si ji pamatují a/nebo že je do daného souvětí lze včlenit (jako tomu je v prvních třech případech). Defektní souvětí, kdy žáci ze seznamu spojek pouze vyberou tu, která nekoresponduje s vyzněním vět, vzniknou dvakrát. Přestože žáci podle požadavků použijí „novou“ spojku, učitelka tato souvětí hodnotí jako nelogická (Jedná se o souvětí Jednak se nám tu moc neroztahujte, jednak běžte raději pryč. a Vzbudil jsem se, též koukl jsem na hodinky.). Ke správnému vyřešení úkolu učitelce tedy nestačí pouze volba jakékoli spojky a její umístění mezi věty. Kromě gramatického hlediska zohledňuje také komunikační funkčnost nového souvětí. Nelogičnost danou významem jednotlivých spojek, které neodpovídají sdělovanému obsahu, však z hlediska komunikačního vyznění nejsou diskutovány.

Ad f) Upravení slovosledu je nutné pouze ve dvou souvětích, v ostatních bylo možné převzít slovosled daný původní větou jednoduchou. V obou případech, kdy ke změně slovosledu dochází, se jedná o přirozenou, spontánní přestavbu věty, v níž žáci nikterak nechybují.

Na základě realizace cvičení vidíme, že sled myšlenkových operací je redukován. Žáci se snaží ze seznamu spojovacích výrazů z minulé vyučovací hodiny vybrat dosud nevyužitou a alespoň částečně vhodnou spojku, čemuž opakovaně podřizují také významy obou vět a jejich vzájemný vztah. S významy obou vět v nově vzniklém souvětí žáci pracují spíše neuvědomovaně – sami jsou schopni identifikovat případy, kdy je zvolená spojka v rámci souvětí nevhodná (například spojka ani – ani), a někdy proto volí řešení za hranicemi zadání, které s logikou vět vhodně koresponduje (viz případ se spojkou protože, kdy žák raději volí souvětí podřadné, ale logicky funkční). Je zřejmé, že žáci jsou schopni na základě své jazykové zkušenosti určit, které spojení je přijatelné a které nikoli (schopnost komunikačně vhodného uplatnění parataxe ve své promluvě ostatně mají již děti vstupující do primárního vzdělání). Tyto „skryté“ znalosti principu volby té které spojky pro konkrétní souvětí se však v rámci výuky nestávají explicitními. Pozornost je věnována volbě možné spojky z předepsaného seznamu, nikoli funkci, kterou daná spojka v rámci souvětí plní. Proto učitelka také opakovaně zdůrazňuje, aby se žáci spojky dobře naučili. Její výukový postup je přitom veden ve snaze poskytnout žákům určitou pojistku, jejímž prostřednictvím budou schopni vždy správně určit typ poměru – a to i ve chvíli, kdy nebudou schopni logicky určit vzájemný vztah mezi dvěma souřadně spojenými větami – pouze na základě spojek. Komunikativní kompetence v této fázi výuky stojí ve stínu kompetence gramatické.

Alterace

Posouzení kvality výukové situace

Předloženou výukovou situaci bychom mohli charakterizovat jako nerozvinutou.1 U žáků dochází k základnímu nácviku konstrukce souřadně spojených souvětí, důraz je kladen na pamětní osvojení spojek vlastních danému poměru. Cvičení napomáhá tomu, aby si žáci spojky opakovali a uvědomili si šíři jejich repertoáru. Situace by se mohla stát podnětnou, pokud by učitelka s žáky diskutovala význam spojek a jejich vliv na vyznění komunikační situace, k interakci na toto téma však nedochází. Důraz je kladen na zapamatování spojek a jejich přiřazení ke správnému poměru. Alteraci proto považujeme za žádoucí, přestože si uvědomujeme, že je nutné, aby si žáci v průběhu prvních cvičení osvojili základní poznatky vztahující se k učivu.

Návrh alterace

Cílem navržené alterace výukové situace je přesunout těžiště výuky směrem ke komunikačnímu pojetí výuky gramatiky. Alteraci demostrujeme pouze na jedné dvojici vět z daného cvičení, do jisté míry by však bylo možné takto pracovat se všemi dvojicemi.

Alterace výukové situace

U: Deni?

Denisa: Prší … a svítí slunce.

U: Hmm, správně. Tady vidíme, že ta spojka a je taková nejvíc obecná, že ji v tom poměru slučovacím můžeme použít v podstatě kdykoli. Proto se hodila taky předtím Sáře. Co spojka a o vztahu těch dvou vět vypovídá, Adame? Prší a svítí slunce?

Adam: Že se prostě obojí děje.

U: Přesně tak. Že oba ty meteorologické děje platí, že se oba dva odehrávají a jsou si rovnocenné. Proto to a můžeme v tom poměru slučovacím využít v podstatě vždycky, až na jeden případ. Zkus, Deniso, do toho stejného souvětí dát další z těch spojek, které jsme si uváděli.

Denisa: Prší, ani svítí slunce.

U: Může to souvětí znít takhle?

Lucie: Prší, ani nesvítí slunce.

U: Přesně. Co se nám s tou druhou větou v souvětí stalo?

Petr: Je záporná.

U: Určitě. Když si řekneme třeba větu: Odjel, ani se neohlédl, vidíme, že je to stejné. Ta věta, která je napojena spojkou ani, je prostě formulována záporně. Akorát ta věta, co říkala Lucka, je pořád taková kostrbatá. Zkuste tu větu během 30 vteřin všichni přeformulovat tak, aby měla stejný význam, ale zněla tak, jak bychom ji skutečně mohli říct nebo si někde přečíst.

(30 s – Žáci přemýšlejí nad sešity, někteří zapisují, jiní pouze hledí do prostoru, postupně se jich několik přihlásí.)

U: Ano, Filipe.

Filip: Celý den prší, ani paprsek slunce nevysvitne.

U: Perfektní. To zní spíše jak z nějaké krásné literatury. Fajn. Teď se ale vraťme k tomu našemu souvětí. My v tom našem seznamu spojek vidíme, že to ani může být dokonce v obou částech toho souvětí. Jak říkáme tady tomu typu spojek, Dito?

Dita: Zdvojené výrazy?

U: Ano. Zdvojené výrazy. Takže to ani existuje i jako zdvojený výraz. Zkuste mi to teď dosadit tady do té dvojice vět a říct, co to pro znamená pro význam toho výsledného souvětí. Verčo?

Verča: Ani slunce nesvítí, ani neprší, asi.

U: Hmm, dobře, ty sis ty věty otočila, což je klidně možné. A co se nám stalo s významem toho souvětí?

Verča: Ani jedno neplatí.

U: Takže jak může venku být?

Dominik: No asi tak nějak … pošmourno, zataženo, něco mezi.

U: Jasně.

V rámci navržené alterace jsou žáci vedeni k uvědomění si toho, že při konstruování souvětí v poměru slučovacím se nejedná pouze o libovolné umístění jedné z repertoáru nazpaměť naučených slučovacích spojek. Hledáním významových nuancí stejného souvětí s různými spojkami si žáci uvědomují, jaké důsledky jednotlivé spojky mají z hlediska komunikačního vyznění. Mohou tak precizněji vyjádřit vztah rovnocenných vět a informací, které jsou jimi zprostředkovány. Také v tomto případě je nutné, aby žáci disponovali znalostí spojek. Navržená alterace však vede k tomu, že žáci budou rozumět tomu, co mají tyto spojky společného a proč společně vytvářejí jeden typ, ale současně budou schopni uvědomit si, v čem se dané spojky odlišují.

Přezkoumání navržené alterace

Problémem navrhované alterace je na prvním místě její časová náročnost. V rámci výukové situace stačí ke spojení každé dvojice vět jedna žákovská odpověď. Pokud bychom však chtěli poukázat na významové posuny mezi souvětími v závislosti na umístění různých spojek a přiblížit se tak komunikačnímu pojetí výuky, znamenalo by to vytvořit z dvojice vět místo jednoho až deset různých souvětí. Pokud by tak učitelka chtěla projít celým cvičením, potřebovala by desetinásobek času jen na vytváření souvětí, čas na diskusi významu spojek by byl jistě ještě delší.

Cílem cvičení v prezentované hodině bylo přispět k zapamatování spojek a spojit jejich výčet s poměrem slučovacím. Analytická práce s jednotlivými spojkami, která by vedla k explicitnímu porozumění jejich významu v  souvětí, v němž vystupují, by proto mohla být dvojsečná. Žáci by s významem jednotlivých spojek mohli pracovat na úkor jejich propojení se zastřešujícím pojmem slučovacího poměru.

Závěr

V úvodu tohoto textu jsme zmínili, že myšlenkové postupy osvojené prostřednictvím učení se jazyku mohou ovlivnit, jak si žáci povedou napříč školními předměty. Prostřednictvím metodiky anotace, analýzy a alterace jsme se proto v tomto textu pokusili představit komunikační pojetí výuky gramatiky, které má paralelně se získáváním odborných jazykových znalostí a dovedností vést žáky zejména k rozvoji jejich komunikačních kompetencí. Dostáváme se tak daleko za hranice vyučovacích hodin jazyka. Pokud totiž žák bude vědět jakým způsobem se nejvýstižněji vyjádřit, může tyto schopnosti uplatnit stejně tak v českém jazyce, jako třeba v dějepise nebo ve fyzice.

Literatura

Gee, J. P. (1994). First language acquisition as a guide for theories of learning and pedagogy. Linguistics and Education, 6, 331–354.

Hausenblas, O. (1997). Vrátíme smysl hodinám češtiny. Praha: Pedagogická fakulta UK.

Janík, T., Slavík J., Najvar, P., Hajdušková, L., Hesová, A., Lukavský, J., Minaříková, E., Píšová, M., & Švecová, Z. (2011). Kurikulární reforma na gymnáziích: od virtuálních hospitací k videostudiím. Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze.

Lefstein, A. (2009). Rhetorical grammar and the grammar of schooling: Teaching „powerful verbs“ in the English national literacy strategy. Linguistics and Education, 20(4), 378–400.

Myhill, D. (2003). Principled understanding? Teaching the active and passive voice. Language and Education, 17(5), 355–370.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit