Časopis Komenský

„Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“

S Mgr. Jitkou Altmanovou, didaktičkou vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura v Národním ústavu vzdělávání v Praze, o kladech a záporech současného kurikulárního dokumentu pro základní vzdělávání (RVP ZV) a o jeho další inovaci.

Paní magistro, brzy uplyne 10 let od zavedení RVP ZV do škol. Mohla byste čtenářům našeho časopisu přiblížit, co se v souvislosti s kurikulem za tuto dobu ve školách změnilo? Při zavádění RVP proběhly v médiích dokonce informace o „revoluci“ ve školství. Vidíte to také tak? A jak situaci vnímají sami učitelé?

Zavedení rámcových vzdělávacích programů znamenalo pro školy opravdu velmi výraznou změnu. Z rozhovorů s učiteli a z monitoringu, který byl k zavedení RVP ZV proveden, víme, že učitelé přivítali zejména možnost podílet se na tvorbě učebních osnov svých předmětů. Jako přednost uváděli především zavedení průřezových témat, která podporují integraci vzdělávacího obsahu, navýšení časové dotace vyučovacích předmětů a možnost organizovat učivo podle vzdělávacích potřeb žáků a podmínek školy. Někteří respondenti v souvislosti s pozitivy vlastních učebních osnov uváděli posílení pedagogické svobody spočívající v příležitosti uplatnit pedagogické zkušenosti, zvýšení aktuálnosti učebních osnov a jejich většího propojení s „každodenním“ životem žáků a také podporu moderních metod výuky. K přednostem řadili rovněž zvýšení přehlednosti a sjednocení obsahu učebních osnov. Jako negativa uváděli učitelé nejčastěji nedostatek času ke splnění tak závažného úkolu, jakým byla příprava ŠVP, oceňovali však možnost učební osnovy aktualizovat.

V čem vidíte nedostatky současného kurikula? Určitě máte od učitelů zpětnou vazbu. Na co si nejvíce stěžují?

K nejčastěji uváděným nedostatkům patří přílišná obsáhlost učebních osnov, jejich variabilita vedoucí k problémům při přestupu žáka na jinou školu, přílišná obecnost spočívající v nedostatečně konkrétním formulování vzdělávacích strategií, dále náročnost zvládnutí osnov žáky. Několikrát byla v rozhovorech s učiteli uvedena složitá terminologie a nejasné formulace, dále nevyhovující organizace učiva a málo prostoru pro jeho vlastní rozvržení. Učitelé rovněž poukazovali na zvýšenou administrativu, která se zaváděním a vytvářením učebních osnov souvisela. Za nedostatek byla považována také malá míra reflexe požadavků vyšších stupňů vzdělávání v učebních osnovách, malý inovační přínos, kladení vysokých nároků na žáky, stejně jako orientace na „neadekvátní“ cíle vzdělávání. V souvislosti s obsahovým vymezením daného vyučovacího předmětu byly respondenty navrhovány nejčastěji dvě základní změny, a to redukování množství učiva, jehož zvládnutí je náročné, a změna v organizaci učiva, spočívající v odlišné distribuci učiva do ročníků. Vedle těchto hlavních změn byla respondenty monitoringu uváděna i potřeba výstižněji formulovat obsah jednotlivých vyučovacích předmětů.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 01/ září 2015/ ročník 140)

Doma, nebo ve škole?

Rozhovor s Ivonou Princlíkovou o domácím vzdělávání

ČR patří mezi země s povinnou školní docházkou. Od 1. 1. 2005 bylo zákonem č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů schváleno pro žáky prvního stupně také individuální vzdělávání (IV), které je ve světě i u nás spíše známo pod pojmem domácí vzdělávání (DV). Z tohoto důvodu se k tomuto pojmenování přikláníme také v tomto příspěvku.

Podle MŠMT ČR se individuální vzdělávání za dobu své platnosti na 1. stupni ZŠ osvědčilo a nevyskytly se žádné zásadní problémy ani v průběhu pětiletého pokusného ověřování na 2. stupni ZŠ. I přes tyto výsledky a doporučení sněmovního školského výboru však domácí vzdělávání na 2. stupni schváleno nebylo.

V zákoně je individuální vzdělávání vymezeno jako vzdělávání, které se uskutečňuje bez pravidelné účasti ve škole. Školský zákon současně řeší organizaci a upravuje podmínky, za nichž je individuální vzdělávání umožněno (jakým způsobem se rozhoduje o zařazení dítěte do DV; jaké jsou cíle DV; financování; způsoby hodnocení; kdo je za DV zodpovědný; kdo DV kontroluje). Domácí (individuální) vzdělávání reaguje na individuální potřeby jedince a umožňuje mu efektivně využívat jeho schopností a možností k dosažení stanovených cílů. Žáka v domácím vzdělávání na 1. stupni je možné zapsat do kterékoli školy. Bohaté zkušenosti s domácím vzděláváním mají pedagogové ZŠ a MŠ Nížkovice. V současnosti má tato málotřídní škola zapsáno 28 dětí v domácím vzdělávání z různých koutů naší země. Proč tomu tak je a jaké zkušenosti tato forma vzdělávání přináší, jsem se ptala paní ředitelky školy Mgr. et Bc. Ivony Princlíkové.

Ve vaší škole je v současnosti v domácím vzdělávání zapsáno 28 žáků, což je u škol vaší velikosti méně obvyklé. Kdy a z jakého důvodu jste se začali domácí vzděláváním zabývat?

První dva žáky – sourozence – jsem přijala v prosinci 2012. Chlapec nastoupil v průběhu prvního ročníku, dívka ve třetím. Před tím byli oba vzděláváni na privátní základní škole, kde se vyměnilo vedení, a proto odešla i řada kvalifikovaných pedagogů. Rodiče hledali pro své děti kvalitu, respektující a klidný přístup. Abych získala s domácím vzděláváním zkušenosti pod odborným vedením, oslovila jsem Asociaci domácího vzdělávání a domluvila jsem se s Hanou Tůmovou na spolupráci. Přijela se svojí kolegyní Juditou Kapicovou a pomohly nám s přezkoušením žáků. První přezkoušení vedly samy, my jsme jen pozorovaly jeho průběh. Do druhého přezkoušení jsem se již také zapojila, další jsme zvládly s kolegyněmi samy. Přezkoušení se zúčastnilo mnoho rodičů z různých míst, kteří se na nás postupně začali obracet s žádostí o přestup jejich dítěte na naši školu, nebo přicházeli s dalšími dětmi k zápisu do prvního ročníku. Zřejmě řešili vzdálenost svého bydliště a místo školy. Také je oslovila atmosféra školy a pohoda mezi pedagogy.

Jak jste na tuto novou situaci reagovali?

Jsme otevřená, podnětná škola s respektujícím přístupem k rodičům i dětem. Změnu jsme přijali velmi pozitivně. Bylo to v době, kdy jsme měli nízký počet žáků ve škole. Byla jsem před rozhodnutím, koho ze stávajících pedagogů propustit. Moje obavy rozptýlili rodiče a děti, kteří měli zájem o přijetí na naši školu právě v režimu DV, neboť na každé dítě v režimu domácího vzdělávání přichází určitý finanční příspěvek jako na běžně docházející děti.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2015/ ročník 139)

Radost žáků z objevování matematiky

S profesorem Milanem Hejným o radosti žáků z objevování matematiky

Profesor Milan Hejný je předním českým a slovenským odborníkem v didaktice matematiky. Rozvinul účinný způsob výuky matematiky metodou nazvanou vyučování orientované na budování schémat (VOBS). Pro tuto metodu se svým pracovním týmem vytvořil sadu učebnic matematiky pro 1. stupeň, které jsou, podle sdělení České školní inspekce z roku 2014, rozšířeny asi na 800 školách. Českou řadu učebnic pro první stupeň základních škol schválilo MŠMT v roce 2007. Na učebnicích pro 2. stupeň se právě pracuje, měly by být k dispozici od jara 2015. S profesorem Milanem Hejným jsme hovořili o jeho životní cestě s matematikou a také o tom, jakými způsoby může svět matematiky
zprostředkovat učitel žákům.

Pane profesore, kudy vůbec vedla vaše cesta k matematice?

Dominantním prvkem byl můj táta, který byl v jisté opozici k tradičnímu vyučování, kterého se mi dostávalo ve škole. On mě vedl spíše k intelektuálnímu spekulování a rozvíjení myšlení, nikoliv k tomu numerickému počítání. Pak to byl můj gymnaziální učitel, ten mě naučil přesnějšímu matematickému myšlení a matematické kultuře a na vysoké škole to byl vynikající kantor, matematik a člověk, docent Karel Havlíček. Všichni tři, otec samozřejmě nejvíce, mi otevřeli matematiku jako způsob nahlížení na svět.

Co bylo impulsem k vytvoření tzv. Hejného metody, jestli ji takto můžeme nazvat?

Ano, ale nesmíme říct Milana Hejného, musíme říct Víta Hejného, tedy mého tatínka. Kdybych byl troufalý, přidal bych za toho Víta jméno Milan. Hejného metoda má počátky ve 30. letech, kdy můj táta učil na obchodní akademii. Tam jsou spíše kupecké počty než matematika, ale i ty se mohou učit inteligentně, a on bádal nad tím, jak to udělat. A když jsem pak chodil do školy já, jeho syn, tak začal mít zájem, jak to udělat s tím malým dítětem. Věnoval tomu hodně práce a svoje zkušenosti a myšlenky si zapisoval. Ty nejdůležitější jsou v knize Archív Víta Hejného I. Můj vstup do didaktiky matematiky způsobil můj syn. Bylo to v roce 1974, kdy jsem byl velice nespokojen se způsobem, kterým jej učili ve škole matematice. Rozhodl jsem se, že od 5. ročníku půjdu učit matematiku do jeho třídy. Tato práce mě do té míry vtáhla, že už jsem od toho neutekl. Tvrdou matematiku jsem pověsil na hřebík a zůstal jsem u didaktiky. Vždycky jsem měl štěstí na spolupracovníky, měli jsme tým mladých lidí, učitelů nebo posluchačů z fakulty. Na fakultě jsem stále učil topologii a diferenciální geometrii. Nebylo mi dopřáno učit didaktice, protože to byl tenkrát ideologický front, a ten byl vymezen pro kované straníky, a ne pro mě.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2015/ ročník 139)

Montessori nejen na prvním stupni základní školy

S Markétou Olbertovou o pedagogice M. Montessori na druhém stupni základní školy a o soužití dvou vzdělávacích koncepcí

Učitelé Základní školy Brno, Gajdošova 3 mají dlouhodobé zkušenosti s alternativní výukou Marie Montessori. Začínali s ní již v roce 2005 jako jediní na Moravě otevřením prvního ročníku základní školy. Před třemi roky se jejich zkušenosti s montessoriovskou pedagogiko opět rozšířily – tentokrát implementací tohoto pedagogického konceptu i na druhý stupeň základní školy, což není v České republice obvyklé. Vedle dvou tzv. běžných tříd má škola i třídy s touto – dnes již žádanou – alternativou. Na to, jak tato změna zasáhla do života pedagogů školy, jejich žáků a rodičů, jsme se optali osoby k tomu nejpovolanější, ředitelky školy Mgr. Markéty Olbertové. Začaly jsme pěkně od začátku.

Paní ředitelko, první třídu pedagogiky M. Montessori jste otevřeli před devíti roky. Co bylo impulsem k jejímu otevření a jak se postupně tato alternativa na prvním stupni rozvíjela?

Celý můj život je od mládí spojen s dětmi. Vystudovala jsem nejdříve střední pedagogickou školu a s nadšením začala pracovat s předškolními dětmi. Působila jsem také v mateřské škole při dětské nemocnici, zakládala křesťanskou třídu jiné mateřské školy. Pak se mi narodili tři synové a já jsem v průběhu mateřské dovolené začala studovat speciální pedagogiku, která mě uchvátila. Díky tomuto studiu jsem se naučila pohlížet na každé dítě jako na jedinečnou osobnost, která si zaslouží, abych mu dala přesně to, co potřebuje. Neohlížet se na to, jak to umí ve srovnání s jinými, ale jak se rozvíjí ono samo, jaké dělá pokroky, jaké jsou jeho možnosti a jak mu mohu na jeho cestě pomoci. Během praxe jsem měla možnost jako logoped působit v mateřské škole Montessori a tento systém mi byl od počátku velmi blízký. To, co jsem dělala spontánně, tak jak jsem cítila, najednou dostalo nějaký název. Jediné, co je mi stále nepříjemné, je nazývat tento systém alternativním. Alternativní je z mého pohledu bohužel systém většinového školství, založený na výkonech, srovnávání, poznámkách, nálepkování dětí a vytváření žebříčků jejich úspěšnosti už od útlého věku. První třída Montessori byla na naší škole otevřena v roce 2005. Jsem velmi ráda, že se moje vize spojila s nadšením rodičů a že se s podporou zřizovatele podařilo třídu otevřít.

Zavádění „něčeho“ nového s sebou přináší vždy mnoho otázek a odpovědí, příznivců i odpůrců inovativních snah. Co znamenalo zavádění této ucelené z vašeho pohledu „nealternativní“ koncepce do již zaběhnutého systému školního vzdělávání? Jak bylo zřízení těchto tříd vnímáno rodiči, zřizovatelem a kolegy?

 Když jsme otevřeli první třídu Montessori, nebyla na Moravě žádná jiná. Byla jsem se podívat v Praze na škole s tímto programem. Viděla jsem motivované žáky, kteří nepřestali pracovat ani ve chvíli, kdy paní učitelka se mnou odešla na chodbu. Nebyli závislí na vnější motivaci, nepotřebovali neustálý dohled. Byl to pro mě úžasný zážitek.

Dnes zpětně opravdu obdivuji důvěru rodičů v tento nový projekt. Nemohli jsme jim ukázat práci s dětmi v Montessori třídě ani třídu samotnou. Přesto přišli k zápisu. Rodiče, kteří měli pochybnosti, a jeli se podívat na třídu do pražské školy, poté trvali na tom, aby jejich syn určitě do této třídy nastoupil. Organizovali jsme besedy, schůzky s rodiči, pro novináře jsme uspořádali
tiskovou konferenci. Pak jsme společně rodiči během prázdnin třídu budovali. Náš zřizovatel vznik třídy Montessori také podpořil, což byla pro školu výhoda.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2014/ ročník 139)