Časopis Komenský

Rozhovor s Markem Cottonem a Caitlin Walker

PS (Petr Svojanovský): Chtěl bych se vás zeptat, jak jste se vy a vaše škola rozhodli pracovat s čistým jazykem a začít ho používat ve vaší škole?

MC (Mark Cotton): Jedna z našich učitelek, Amanda Maney, byla první, která se s čistým jazykem setkala. Je vyškolenou facilitátorkou, a velmi se o čistý jazyk zajímá a už skoro rok. A my jsme samozřejmě úplně nerozuměli tomu, co měla na mysli, když říkala: „Tohle je to, co potřebujeme“. Nejsem si totiž jistý, zda jsme my sami vůbec věděli, co potřebujeme. A nakonec Amanda navrhla: „Pojďme to vyzkoušet, pojďme to prostě zkusit“. A my jsme zjistili, že shoda mezi tím, co ve škole potřebujeme, a tím, co čistý jazyk nabízí, je pozoruhodná. Předpokládám, že budete chtít vědět, co ta shoda je, a proč ji chceme.

JN (Jan Nehyba): Ano, to by bylo skvěle, kdybyste nám o tom řekl víc.

MC: Myslím si, že je to shoda na mnoha úrovních. Když se na to podíváte velmi zjednodušeně, ve škole máme model vedení a ten model vedení potřebuje být trochu jasnější, měl by být více zaměřený, účinný. Zároveň my, na úrovni vedení, potřebujeme mít větší porozumění tomu, co vlastně děláme. A přesně tohle nám první zkušenost s čistým jazykem dala. Dovoluje nám mluvit spolu a porozumět, co si kdo myslí, a to v takové míře, do jaké jsme si do té doby nikdy nerozuměli a ani si to nedovedli představit.

CW (Caitlin Walker): Jedna z věcí, co jsme udělali v počátku, kterou Mark udělal, je, že svolal svůj tým vedení ve škole a já jsem jim ukázala jak použít čistý jazyk pro prozkoumání vzájemného porozumění a společné vize. A poté jsme toto porozumění použili při utváření sdíleného modelu. Co má každý z nás na mysli při vyslovení určitého slova a ověřování si, zda jsme opravdu ve shodě. Tak se tvořila pevnější sdílená vize ve škole.

MC: Je to jeden z těch momentů, kdy si uvědomíte, že pracujete s těmito lidmi už deset let a všechny nás zajímá učení a jeho hloubka, ale až teď jsme objevili další rozměr, o jakém jsme si neodvažovali předtím ani přemýšlet - mluvím zde o učení „nejhlubšího“ typu. A jak jsme se tak poslouchali, jen jsme na sebe zírali: „Á, tohle jsi tím ve skutečnosti myslel?“ Míjeli jsme se po deset let, aniž bychom si doopravdy rozuměli. A přijde mi, že to, kam to nyní vede, je že se postupně dostáváme k jazyku beze slov. Vyvíjí se mezi námi hlavně porozumění. Takže to byla jedna úroveň.

PS: Někdo Vám s tím pomáhal nebo jste už byli proškoleni v metodě čistého jazyka?

MC: V té situaci jsme byli jen facilitováni Caitlin. V tu dobu naše znalost toho, co čistý jazyk je, nebyla moc rozsáhlá, nevěděli jsme o té metodě nic moc, tak jsme se jenom dívali, pozorovali jsme mistrovskou facilitaci.

MC: A další úroveň (teď budu postupovat hierarchicky, ne podle důležitosti) byl onen rozvoj školy, její rozvojový plán, jádro, které svým způsobem pohání školu. Chtěli jsme umožnit služebně starším kolegům se na tom podílet, proto jsme pozvali Caitlin, aby nás školila v této metodě, abychom společně spěli k většímu porozumění jak se více vést samostatně.

MC: A předem upozorním, že jsme v tom byli sice úplně ponoření, ale i tak to bylo velmi těžké, opravdu těžké.

Jan Opatřil je mladým spisovatelem píšícím knihy o rybách (nejen) pro děti. Jeho poslední kniha pro školáky, Kapřík Metlík – útěk, vypráví o různých dobrodružstvích hlavního hrdiny a jeho kamarádů. Je určena především dětem ve věku 5–12 let.  Narativnost příběhů a humor postav autor propojuje s reálným vykreslením života ryb, čímž čtenářům odkrývá řadu přírodovědných témat. Poznatky a zajímavosti o rybách, stejně jako samotný děj se snaží v myslích dětí ukotvit prostřednictvím pracovních listů, které sám ke svým knihám vytváří. Jan Opatřil se kromě psaní knih věnuje také autorským čtením na základních školách a v knihovnách, kde si o svých knihách s dětmi povídá. Čtení u dětí podporuje i prostřednictvím své účasti v projektu Celé Česko čte dětem.

Vystudoval jste obor rybářství a jste vášnivý rybář. Co vás vedlo k tomu věnovat se rybám i jako spisovatel?

Jednoduše proto, že je miluji. Ze stejného důvodu rybařím a ze stejného důvodu jsem šel studovat rybařinu. Miluji celý podvodní svět. Už od dětství mě přitahoval. Zejména proto, že je tichý a tajemný. Podívejte se. Dokážeme si dnes mikroskopem posvítit na jednotlivé části genomu stejně podrobně a čistě jako na vzdálené galaxie, ale to, co je pod vodou, je stále skryté. Třeba hlubokomořské příkopy. Nikdo dosud pořádně neví, co ukrývají. Jsou tajemnější než povrch Měsíce, přestože jsou na naší planetě. Stejně tak naše české řeky, rybníky a přehrady. Můžeme se na ně dívat celý den, a neuvidíme nic. Abychom pochopili a odhalili jejich tajemství, nestačí nám dalekohled a mikroskop kdesi v teplé suché místnosti. Musíme jít do vody a namočit se. Ten druhý pohodlnější způsob průzkumu podvodního světa je skrz rybářský prut. Už Ota Pavel napsal: „Do oblohy člověk vidí, do lesa prohlédne, ale do pořádné řeky nevidí nikdo. Do pořádné řeky lze nahlédnout jedině prutem.“ Ano, jsem vášnivý rybář hlavně pro to tajemství. Myslivec svoji oběť vidí před tím, než zmáčkne spoušť, ale rybář nevidí nic. Může jen tušit, tahá-li mu za vlasec dvoumetrový sumec nebo malá bělička. V neposlední řadě píši o kapříkovi i proto, že je v ČR kolem 300 000 sportovních rybářů a kapr je nejpopulárnější lovená ryba. Když se při besedách ptám, kdo už kapra viděl, sáhl si na něj, nebo mu dokonce dal pusu, vidím pokaždé les rukou. A úplně ten poslední důvod je prostý. Už byly napsány knížky o psech, o kočkách, o zajících, ale o malém kapříkovi ještě ne. Tak jsem si řekl, že budu první.

Svoji první knihu o kapříku Metlíkovi jste vydal ve 20 letech. Proč píšete o rybách právě pro děti?

Hned na začátku odhalím velké tajemství. Kapříka Metlíka jsem původně nepsal pro děti. Psal jsem jej pro sebe. Knihu jsem nikdy neměl v úmyslu vydat. Byl to můj způsob relaxace, úniku a sebereflexe. Původní vize byla vytvořit svět, v němž by dobro vítězilo nad zlem a kde by těmi největšími hodnotami byly láska a přátelství. Až posléze, kdy byla půlka knihy napsaná, mě mamka řekla, že to je přece pro děti. To zjištění mě zaskočilo. Jak běžel čas, připouštěl jsem stále více, že píši pro mladé sportovní rybáře. A teď, když je na světě již čtvrtý díl, zjišťuji, že příběh čtou i nerybáři, a dokonce dívky, které se normálně kapra štítí i dotknout. Psaní pro děti je pro mě výzva. Víte, dětský svět je kouzelný a čistý. Je velmi snadné jej rozbít. Děti neřeší starosti dospělých, nepřetvařují se, nelžou, jsou spontánní a zranitelné. Psát pro ně je pro mě velmi zavazující. Jak vychováme naše děti, takový svět jednou bude. Pokud v nich nastavíme, že můžeme podvádět a beztrestně ubližovat druhým, tak si podřezáváme svoji vlastní větev. Snažil jsem se, aby knihy o Kapříku Metlíkovi byly čisté. Aby v dětech podporovaly a rozvíjely jen ty dobré vlastnosti.

S Mgr. Jitkou Altmanovou, didaktičkou vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura v Národním ústavu vzdělávání v Praze, o kladech a záporech současného kurikulárního dokumentu pro základní vzdělávání (RVP ZV) a o jeho další inovaci.

Paní magistro, brzy uplyne 10 let od zavedení RVP ZV do škol. Mohla byste čtenářům našeho časopisu přiblížit, co se v souvislosti s kurikulem za tuto dobu ve školách změnilo? Při zavádění RVP proběhly v médiích dokonce informace o „revoluci“ ve školství. Vidíte to také tak? A jak situaci vnímají sami učitelé?

Zavedení rámcových vzdělávacích programů znamenalo pro školy opravdu velmi výraznou změnu. Z rozhovorů s učiteli a z monitoringu, který byl k zavedení RVP ZV proveden, víme, že učitelé přivítali zejména možnost podílet se na tvorbě učebních osnov svých předmětů. Jako přednost uváděli především zavedení průřezových témat, která podporují integraci vzdělávacího obsahu, navýšení časové dotace vyučovacích předmětů a možnost organizovat učivo podle vzdělávacích potřeb žáků a podmínek školy. Někteří respondenti v souvislosti s pozitivy vlastních učebních osnov uváděli posílení pedagogické svobody spočívající v příležitosti uplatnit pedagogické zkušenosti, zvýšení aktuálnosti učebních osnov a jejich většího propojení s „každodenním“ životem žáků a také podporu moderních metod výuky. K přednostem řadili rovněž zvýšení přehlednosti a sjednocení obsahu učebních osnov. Jako negativa uváděli učitelé nejčastěji nedostatek času ke splnění tak závažného úkolu, jakým byla příprava ŠVP, oceňovali však možnost učební osnovy aktualizovat.

V čem vidíte nedostatky současného kurikula? Určitě máte od učitelů zpětnou vazbu. Na co si nejvíce stěžují?

K nejčastěji uváděným nedostatkům patří přílišná obsáhlost učebních osnov, jejich variabilita vedoucí k problémům při přestupu žáka na jinou školu, přílišná obecnost spočívající v nedostatečně konkrétním formulování vzdělávacích strategií, dále náročnost zvládnutí osnov žáky. Několikrát byla v rozhovorech s učiteli uvedena složitá terminologie a nejasné formulace, dále nevyhovující organizace učiva a málo prostoru pro jeho vlastní rozvržení. Učitelé rovněž poukazovali na zvýšenou administrativu, která se zaváděním a vytvářením učebních osnov souvisela. Za nedostatek byla považována také malá míra reflexe požadavků vyšších stupňů vzdělávání v učebních osnovách, malý inovační přínos, kladení vysokých nároků na žáky, stejně jako orientace na „neadekvátní“ cíle vzdělávání. V souvislosti s obsahovým vymezením daného vyučovacího předmětu byly respondenty navrhovány nejčastěji dvě základní změny, a to redukování množství učiva, jehož zvládnutí je náročné, a změna v organizaci učiva, spočívající v odlišné distribuci učiva do ročníků. Vedle těchto hlavních změn byla respondenty monitoringu uváděna i potřeba výstižněji formulovat obsah jednotlivých vyučovacích předmětů.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 01/ září 2015/ ročník 140)

Rozhovor s Ivonou Princlíkovou o domácím vzdělávání

ČR patří mezi země s povinnou školní docházkou. Od 1. 1. 2005 bylo zákonem č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů schváleno pro žáky prvního stupně také individuální vzdělávání (IV), které je ve světě i u nás spíše známo pod pojmem domácí vzdělávání (DV). Z tohoto důvodu se k tomuto pojmenování přikláníme také v tomto příspěvku.

Podle MŠMT ČR se individuální vzdělávání za dobu své platnosti na 1. stupni ZŠ osvědčilo a nevyskytly se žádné zásadní problémy ani v průběhu pětiletého pokusného ověřování na 2. stupni ZŠ. I přes tyto výsledky a doporučení sněmovního školského výboru však domácí vzdělávání na 2. stupni schváleno nebylo.

V zákoně je individuální vzdělávání vymezeno jako vzdělávání, které se uskutečňuje bez pravidelné účasti ve škole. Školský zákon současně řeší organizaci a upravuje podmínky, za nichž je individuální vzdělávání umožněno (jakým způsobem se rozhoduje o zařazení dítěte do DV; jaké jsou cíle DV; financování; způsoby hodnocení; kdo je za DV zodpovědný; kdo DV kontroluje). Domácí (individuální) vzdělávání reaguje na individuální potřeby jedince a umožňuje mu efektivně využívat jeho schopností a možností k dosažení stanovených cílů. Žáka v domácím vzdělávání na 1. stupni je možné zapsat do kterékoli školy. Bohaté zkušenosti s domácím vzděláváním mají pedagogové ZŠ a MŠ Nížkovice. V současnosti má tato málotřídní škola zapsáno 28 dětí v domácím vzdělávání z různých koutů naší země. Proč tomu tak je a jaké zkušenosti tato forma vzdělávání přináší, jsem se ptala paní ředitelky školy Mgr. et Bc. Ivony Princlíkové.

Ve vaší škole je v současnosti v domácím vzdělávání zapsáno 28 žáků, což je u škol vaší velikosti méně obvyklé. Kdy a z jakého důvodu jste se začali domácí vzděláváním zabývat?

První dva žáky – sourozence – jsem přijala v prosinci 2012. Chlapec nastoupil v průběhu prvního ročníku, dívka ve třetím. Před tím byli oba vzděláváni na privátní základní škole, kde se vyměnilo vedení, a proto odešla i řada kvalifikovaných pedagogů. Rodiče hledali pro své děti kvalitu, respektující a klidný přístup. Abych získala s domácím vzděláváním zkušenosti pod odborným vedením, oslovila jsem Asociaci domácího vzdělávání a domluvila jsem se s Hanou Tůmovou na spolupráci. Přijela se svojí kolegyní Juditou Kapicovou a pomohly nám s přezkoušením žáků. První přezkoušení vedly samy, my jsme jen pozorovaly jeho průběh. Do druhého přezkoušení jsem se již také zapojila, další jsme zvládly s kolegyněmi samy. Přezkoušení se zúčastnilo mnoho rodičů z různých míst, kteří se na nás postupně začali obracet s žádostí o přestup jejich dítěte na naši školu, nebo přicházeli s dalšími dětmi k zápisu do prvního ročníku. Zřejmě řešili vzdálenost svého bydliště a místo školy. Také je oslovila atmosféra školy a pohoda mezi pedagogy.

Jak jste na tuto novou situaci reagovali?

Jsme otevřená, podnětná škola s respektujícím přístupem k rodičům i dětem. Změnu jsme přijali velmi pozitivně. Bylo to v době, kdy jsme měli nízký počet žáků ve škole. Byla jsem před rozhodnutím, koho ze stávajících pedagogů propustit. Moje obavy rozptýlili rodiče a děti, kteří měli zájem o přijetí na naši školu právě v režimu DV, neboť na každé dítě v režimu domácího vzdělávání přichází určitý finanční příspěvek jako na běžně docházející děti.

Celý text rozhovoru naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2015/ ročník 139)