Časopis Komenský

Rodiče vítáni

Se Zdeňkem Slejškou o otevírání škol rodičům a rodičů školám

Zdeněk Slejška je výkonným ředitelem obecně prospěšné společnosti EDUin, která usiluje o to, aby se ve společnosti více mluvilo o vzdělávání. V rozhovoru představuje značku Rodiče vítáni jako způsob jak oslovit rodiče školních dětí a současně jim dát vědět o školách, které jsou k rodičům vstřícné.

Proč je podle vás důležité, aby byli rodiče i široká veřejnost více zapojeni do diskuse o vzdělávání dětí?

Zkušenost říká, že politická reprezentace dělá jen věci, pro které existuje veřejná objednávka. Jestliže tedy veřejnost a rodiče nevědí, jak by mohla vypadat dobrá škola, pak na politiky netlačí, a nemůžeme se tedy divit, že oni nejsou ochotni do vzdělávání investovat. Proto hledáme cestu jak co největší části veřejnosti přiblížit podobu moderního vzdělávání. Potřebujeme rodiče, kteří vědí, co mají a mohou po škole chtít.

V roce 2011 jste proto se společností EDUin stáli u zrodu značky Rodiče vítáni. Jaké jste si stanovili cíle a kdo se stal hnací silou této značky?

Smyslem bylo zvěcnit debatu na téma, co je to škola vstřícná k rodičům. Po konzultaci se školami i s rodiči jsme stanovili 24 kritérií, sedm povinných a sedmnáct volitelných, z nichž si škola vybere ta, která chce rodičům garantovat. Pro školu to znamená reklamu, dává tímto způsobem o sobě vědět, objeví se na mapě škol se značkou RV. Pro rodiče je to služba. Podívají se na mapu a mohou si ve svém okolí vybrat ze škol, které značku RV získaly a u nichž tedy existuje větší pravděpodobnost, že se oni i jejich děti setkají s vlídným zacházením. Jasně stanovená kritéria umožňují oběma stranám věcně debatovat o tom, které z navržených opatření je, či není užitečné. A kdo je hnací silou? No přece rodiče a školy. My jsme jim jen připravili hřiště. Významnou roli samozřejmě hraje i manažerka značky. Na tomto postu teď střídá kolegyni Kateřinu Kubešovou Gabriela Kynclová.


Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 3

Desatero kvalitního vzdělávání

S Janem Kordou o mapách učebního pokroku a cestách kurikulární reformy

Jan Korda je prezidentem Asociace profese učitelství (APU), která začátkem letošního roku vydala Desatero obnovy kvality vzdělání, jímž oživila diskuse odborné i široké veřejnosti o kvalitě českého školství. APU také započala spolupráci s dalšími asociacemi na poli vzdělávání (Asociace pedagogů základního školství ČR, Asociace ředitelů ZŠ ČR, Asociace základních uměleckých škol ČR atd.). Patnáct nově spolupracujících organizací předalo na ministerstvo školství Memorandum o kvalitě ve vzdělávání. Jan Korda hovoří o slabých stránkách českého školství a o tom, jak je posílit. V neposlední řadě ukazuje konkrétní recepty na příkladu základní školy, které je ředitelem.

Hovoříte-li o obnově kvality ve vzdělávání, znamená to, že „dobře již bylo“? Ke které etapě českého školství se chcete vracet?

Obnovou je myšlen návrat k systémovému koncepčnímu školství. Největším problémem současného školství je totiž chybějící dlouhodobá neměnná koncepce. Příkladem systémové koncepce může být už koncepce Jana Amose Komenského, která obsahovala jednoznačnou vizi a kritéria, například škola hrou. Byla všeobecně přijímána a je platná dodnes. Nechceme se však vracet ke konkrétním modelům z minulosti, voláme po nové moderní koncepci, která by zabezpečila kvalitu vzdělávání. V současnosti chybí pojmenování kvality školy, učitele a vzdělávání. Učitelé, ředitelé a nakonec ani stát nevědí, co ve vzdělávání chtějí. Bílou knihou byly odstartovány koncepční změny, v současnosti však stát ustupuje od reformy, kterou započal. Systémové školství je takové, ve kterém stát pojmenuje kvalitu a na základě toho vytvoří standard učitele a kariérní řád. Pak budou také školy vědět, zda kráčejí správným směrem, a stát je podle toho bude moci podpořit i finančně. Koncepce kvality ve vzdělávání zahrnuje nejen vzdělávací obsah, ale i učitele a jejich další vzdělávání. V dalším vzdělávání je třeba například certifikovat vzdělávací instituce tak, aby přinášely učitelům vzdělávání, které skutečně potřebují. V současnosti získávají akreditace různé vzdělávací kurzy, které nejsou systémovou součástí dalšího vzdělávání učitelů.

Z Asociace profese učitele vzešly dva významné dokumenty – Desatero obnovy kvality vzdělání a Memorandum o kvalitě ve vzdělávání. Jaký je vztah mezi těmito dvěma dokumenty a jaké výsledky od celé iniciativy očekáváte?

Asociace profese učitelství (APU) je asociace, která sdružuje vedoucí pracovníky škol a fakult, připravující budoucí učitele. Tuto velmi různorodou skupinu sjednocuje pojem kvalita. APU nechce být asociací, která pouze kritizuje a volá po změnách. Snažíme se i konstruktivně přicházet s návrhy a nápady, jak kvalitu vzdělávání zlepšit. Desatero je toho důkazem.

Memorandum je výstupní dokument ze setkání 15 pedagogických asociací na téma kvalita českého školství, které APU svolala. Ve školství je mnoho asociací, které hájí svá témata a své problémy. Hlavním cílem společného setkání asociací bylo zmapovat názory účastníků na současnou kvalitu vzdělávání a hledání společných variant řešení, které bychom mohli nabídnout politikům a MŠMT. Výsledkem celého setkání bylo Memorandum zaslané premiéru a ministrovi školství a dohoda, že takto široká setkání by měla pokračovat. Současné vedení MŠMT volá po silném partnerovi, se kterým bude spolupracovat na zlepšování kvality školství. V oblasti zaměstnanosti jsou tímto partnerem odbory, v oblasti kvality vzdělávání však takový partner chybí. Ani pro ministerstvo není praktické oslovovat tolik asociací. Toto společné plénum asociací by tímto silným partnerem mohlo být.

Nejprve Desaterem a poté i Memorandem chceme hlavně otevřít spolupráci s ministerstvem. Nechceme tvořit koncepci vzdělávání, ale chceme být v této věci ministerstvu partnerem.


Celý rozhovor je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 2

S Ondřejem Hausenblasem o mnohoučenosti, moudrosti a profesionalismu ve vzdělávání

Určitou dobu jste působil v občanském sdružení Přátelé angažovaného učení, od roku 1998 působíte jako lektor programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Čím Vás která z těchto koncepcí ovlivnila?

V PAU (Přátelé angažovaného učení – pozn. redakce) mě těšilo, že šlo (a dosud jde) o volné sdružení lidí v profesi, hlavně učitelů. Byl to projev skutečné a zodpovědné svobody, která byla před převratem vzácná. Učitelé v PAU se od 90. let o své vůli chtěli zlepšovat a potřebovali se setkávat s lidmi podobného profesního zájmu. Dnes se leckde ve světě cíleně provádí takové „svážení“ učitelů na setkání bez předem vymezeného programu, aby si po svém popovídali, vzájemně si předvedli, jako co dělají, společně vymysleli různá řešení toho, co je trápí – a ukázalo se, že je to velice účinná forma profesního růstu. Mě PAU obohatilo o osobní poznání stovek nebo snad tisíce tvořivých učitelů a jejich potřeb a problémů.

RWCT (Čtením a psaním ke kritickému myšlení – pozn. redakce) je také velice účinná forma vzdělávání učitelů, je to ale současně skutečný program profesního vzdělávání a uskutečňování změny k lepšímu ve výuce. Učitelé se zde učí velmi promyšleným postupem a krok za krokem vyučovat tak, aby učení každého dítěte probíhalo tou cestou, která je pro něj nejúčinnější. Díky RWCT jsem mnohem více porozuměl procesům učení i výuky, a podobně, jako se to stalo tisícům dalších účastníků kursů, se i mně poznatky a zkušenosti, které jsem ve vzdělávání už měl, „scvakly“ v smysluplný celek a získal jsem navíc i mnoho nových. Taky zde jsem poznal další (dnes mohu říct) tisíce učitelů, a také kolegy a praxi leckde v zahraničí.

Jakožto zastánce kritického myšlení na druhou stranu zdůrazňujete myšlení divergentní, tvořivé. Nejsou tyto dvě tendence protichůdné?

Proč by měly být protichůdné? Kritické myšlení znamená hlavně myšlení s odstupem, při kterém nepodléháme osobním předsudkům nebo představám ani své izolované zkušenosti, ale jsme schopni vidět a pochopit různé další verze řešení, odlišné pohledy, jinak uspořádané hodnoty druhých lidí. K tomu, abychom uměli za různými sděleními nebo činy rozpoznat projevy moci (má to speciální název: kritická gramotnost), potřebujeme právě uvažovat jinak, než jak nám někdo vnucuje nebo podsouvá. Tvořivost i kritický odstup by měl mít každý, kam až to jen dokáže.


Celý rozhovor je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 1