Časopis Komenský

Hledání logiky ve výchově bez trestů

S Václavem Mertinem o školní nekázni a nelogičnosti trestání

Václav Mertin je jedním z nejznámějších českých dětských psychologů. Více než třicet let působí v pedagogicko-psychologické poradně, současně vyučuje pedagogickou psychologii a školní a poradenskou psychologii na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jejímž je sám absolventem. Jedním z mnoha témat, kterým se věnuje, je problematika kázně. Sám je zastáncem výchovy bez trestů, o níž letos vydal také stejnojmennou knihu.

Jaký je podle vás největší kázeňský neduh v českém školství?

Naprostá většina přestupků ve škole se u nás léta nemění. Jde o zapomínání úkolů a pomůcek, vyrušování při hodině, zlobení o přestávkách, žáci odmítají pracovat, dávají ostentativně najevo nezájem, jsou drzí, agresivní. Přibývá však otevřené vulgarity i násilí vůči učitelům. Jde jednak o nadávky a výhružky, současně i o fyzické napadání. Přestupky se posouvají do nižšího věku. Učitelé si rovněž mnohem častěji než dřív stěžují, že rodiče s nimi nejsou ochotni spolupracovat, a leckdy se dokonce staví proti nim i před dítětem, jsou vůči nim vulgární. Ale abychom nezůstali jen u dětí a rodičů. Za velkou „nekázeň“ části učitelů pokládám fakt, že nejsou nastaveni na pomoc a podporu žákům a že nepřijímají osobní zodpovědnost za výsledky vzdělání. Stranou nechávám, že někteří učitelé mluví nevhodně ve třídě, ponižují a zesměšňují děti, odmítají zajistit jejich bezpečí, a tak se významným způsobem podílejí na odporu dětí ke škole.

Jste zastáncem výchovy bez trestů. V čem tento typ výchovy spočívá?

Při koncipování výchovy bez trestů jsem původně poněkud víc myslel na rodiče, nicméně zmíněný přístup pokládám za vhodný i pro učitele a vyhovující rovněž podmínkám školy. Nejde o dramaticky odlišné postupy oproti těm, které známe a které máme běžně zažité, ale jde o poněkud jiný způsob uvažování a rámec, v němž některé tradiční postupy použijeme. Vycházím z toho, že vychovatelé chtějí pro dítě to nejlepší a chtějí toho co nejvíc, přitom mají omezený čas na působení. Současně vědí, že spokojené, důvěřující, pozitivně naladěné, bezpečně se cítící dítě je mnohem nakloněnější nechat se vychovávat i vzdělávat. A také mu mnohem déle vydrží původní dychtivost po- znávat i ochota podřizovat se vedení dospělých. Hledají proto takové způsoby působení na dítě, které mají vést k naplnění všech uvedených parametrů.

Co si pod novými způsoby působení lze představit?

Když vychovatelé zvolí trestání, tak může být bezprostřední efekt větší, ovšem z hlediska budoucnosti nejde o perspektivní nástroj. Neměli bychom totiž zapomínat na tzv. habituaci, tedy fakt, že si časem zvykneme skoro na všechno. Snažil jsem se vnést do výchovy víc logiky. Trest nemá logiku, protože je jen odplata. Jestli dítě něco provede, musíme je vést k tomu, aby za přestupek doopravdy přijalo zodpovědnost a snažilo se fakticky ho napravit. A úplně nejlepší je, když se nám podaří problémům předejít. To trestem opravdu nejde. Do preventivních opatření patří například být s dětmi, být citlivý na signály, které vysílají. I učitel by měl maximálně předvídat, co bude následovat.

Celý rozhovor je dostupný v časopise Komenský, roč. 138, č. 1

Když je škola férová

S Eliškou Sokolovskou o inkluzivním vzdělávání, speciálním školství a o tom, co je fér

Téma inkluzivního vzdělávání je v současnosti hojně diskutováno zejména v souvislosti se Strategií boje proti sociálnímu vyloučení (2011–2015), která počítá s postupným útlumem speciálního školství. Podle ní by se i děti vyžadující zvláštní péči mohly učit v běžných školách. Inkluzivní vzdělání podporuje také Liga lidských práv, nezisková organizace, která základním školám naplňujícím principy inkluzivního vzdělávání uděluje certifikát „Férová škola“. S Eliškou Sokolovskou, ředitelkou jedné z „férových škol“, Základní školy a mateřské školy Šaratice v okrese Vyškov, jsme se proto bavili o tom, co to znamená, když se škola stává férovou.

Jak jste se o projektu „Férová škola“ dozvěděla?

Na konferenci pořádané Pedagogickou fakultou v Brně v roce 2008 se mimo jiné řešila problematika nadaných a talentovaných žáků. Vystoupila jsem tam s příspěvkem o nadaných žácích a zkušenostech naší školy, a v důsledku toho mě oslovila zástupkyně Ligy lidských práv s tím, zda by se naše škola nechtěla do projektu „Férová škola“ přihlásit.

Jak jste pro myšlenku „Férové školy“ získávala kolegy?

Pro nás v té době byla důležitá hlavně pomocná ruka, kterou nám v souvislosti s tímto projektem Liga lidských práv nabízela. Mám na mysli jak aktivity pro žáky, ve kterých si například rozšířili informace o diskriminaci, tak i vzdělávání pro učitele. Učitelé se hodně dozvěděli o vypracování individuálního vzdělávacího plánu, což nám v té době pomohlo. V naší škole už tehdy pracoval asistent pedagoga, ale díky tomuto impulzu jsme dál hledali cesty, jak co nejlépe změnit charakter výuky bez újmy na kvalitě. A to pochopili téměř všichni učitelé. Pouze jedna kolegyně potřebovala více času, aby myšlenku inkluze přijala.

Šlo všechno hladce, nebo jste z něčeho měla obavy?

Největší obavu jsem měla z organizace výuky, protože žáci s lehkým mentálním postižením mají jiný učební plán. Musím ale říci, že propojení více individuálních učebních plánů nebylo tak těžké. Výchovné předměty, např. výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu a pracovní činnosti, zvládají naši žáci s postižením společně s ostatními, odbornou pomoc asistenta potřebují a využívají hlavně v českém jazyce a v matematice. Obavy jsem měla také z toho, jak se budou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami cítit mezi ostatními žáky ve třídách a jestli budou podpůrná opatření účinná. Mám tím na mysli zejména individuální vzdělávací plán, použití speciálních učebnic a kompenzačních pomůcek, jako jsou např. Logico Piccolo, didaktické hry, početní kostky, různé skládačky, ze sociálních aktivit například komunitní kruh.

 

Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 4

Rodiče vítáni

Se Zdeňkem Slejškou o otevírání škol rodičům a rodičů školám

Zdeněk Slejška je výkonným ředitelem obecně prospěšné společnosti EDUin, která usiluje o to, aby se ve společnosti více mluvilo o vzdělávání. V rozhovoru představuje značku Rodiče vítáni jako způsob jak oslovit rodiče školních dětí a současně jim dát vědět o školách, které jsou k rodičům vstřícné.

Proč je podle vás důležité, aby byli rodiče i široká veřejnost více zapojeni do diskuse o vzdělávání dětí?

Zkušenost říká, že politická reprezentace dělá jen věci, pro které existuje veřejná objednávka. Jestliže tedy veřejnost a rodiče nevědí, jak by mohla vypadat dobrá škola, pak na politiky netlačí, a nemůžeme se tedy divit, že oni nejsou ochotni do vzdělávání investovat. Proto hledáme cestu jak co největší části veřejnosti přiblížit podobu moderního vzdělávání. Potřebujeme rodiče, kteří vědí, co mají a mohou po škole chtít.

V roce 2011 jste proto se společností EDUin stáli u zrodu značky Rodiče vítáni. Jaké jste si stanovili cíle a kdo se stal hnací silou této značky?

Smyslem bylo zvěcnit debatu na téma, co je to škola vstřícná k rodičům. Po konzultaci se školami i s rodiči jsme stanovili 24 kritérií, sedm povinných a sedmnáct volitelných, z nichž si škola vybere ta, která chce rodičům garantovat. Pro školu to znamená reklamu, dává tímto způsobem o sobě vědět, objeví se na mapě škol se značkou RV. Pro rodiče je to služba. Podívají se na mapu a mohou si ve svém okolí vybrat ze škol, které značku RV získaly a u nichž tedy existuje větší pravděpodobnost, že se oni i jejich děti setkají s vlídným zacházením. Jasně stanovená kritéria umožňují oběma stranám věcně debatovat o tom, které z navržených opatření je, či není užitečné. A kdo je hnací silou? No přece rodiče a školy. My jsme jim jen připravili hřiště. Významnou roli samozřejmě hraje i manažerka značky. Na tomto postu teď střídá kolegyni Kateřinu Kubešovou Gabriela Kynclová.


Celý text je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 3

Desatero kvalitního vzdělávání

S Janem Kordou o mapách učebního pokroku a cestách kurikulární reformy

Jan Korda je prezidentem Asociace profese učitelství (APU), která začátkem letošního roku vydala Desatero obnovy kvality vzdělání, jímž oživila diskuse odborné i široké veřejnosti o kvalitě českého školství. APU také započala spolupráci s dalšími asociacemi na poli vzdělávání (Asociace pedagogů základního školství ČR, Asociace ředitelů ZŠ ČR, Asociace základních uměleckých škol ČR atd.). Patnáct nově spolupracujících organizací předalo na ministerstvo školství Memorandum o kvalitě ve vzdělávání. Jan Korda hovoří o slabých stránkách českého školství a o tom, jak je posílit. V neposlední řadě ukazuje konkrétní recepty na příkladu základní školy, které je ředitelem.

Hovoříte-li o obnově kvality ve vzdělávání, znamená to, že „dobře již bylo“? Ke které etapě českého školství se chcete vracet?

Obnovou je myšlen návrat k systémovému koncepčnímu školství. Největším problémem současného školství je totiž chybějící dlouhodobá neměnná koncepce. Příkladem systémové koncepce může být už koncepce Jana Amose Komenského, která obsahovala jednoznačnou vizi a kritéria, například škola hrou. Byla všeobecně přijímána a je platná dodnes. Nechceme se však vracet ke konkrétním modelům z minulosti, voláme po nové moderní koncepci, která by zabezpečila kvalitu vzdělávání. V současnosti chybí pojmenování kvality školy, učitele a vzdělávání. Učitelé, ředitelé a nakonec ani stát nevědí, co ve vzdělávání chtějí. Bílou knihou byly odstartovány koncepční změny, v současnosti však stát ustupuje od reformy, kterou započal. Systémové školství je takové, ve kterém stát pojmenuje kvalitu a na základě toho vytvoří standard učitele a kariérní řád. Pak budou také školy vědět, zda kráčejí správným směrem, a stát je podle toho bude moci podpořit i finančně. Koncepce kvality ve vzdělávání zahrnuje nejen vzdělávací obsah, ale i učitele a jejich další vzdělávání. V dalším vzdělávání je třeba například certifikovat vzdělávací instituce tak, aby přinášely učitelům vzdělávání, které skutečně potřebují. V současnosti získávají akreditace různé vzdělávací kurzy, které nejsou systémovou součástí dalšího vzdělávání učitelů.

Z Asociace profese učitele vzešly dva významné dokumenty – Desatero obnovy kvality vzdělání a Memorandum o kvalitě ve vzdělávání. Jaký je vztah mezi těmito dvěma dokumenty a jaké výsledky od celé iniciativy očekáváte?

Asociace profese učitelství (APU) je asociace, která sdružuje vedoucí pracovníky škol a fakult, připravující budoucí učitele. Tuto velmi různorodou skupinu sjednocuje pojem kvalita. APU nechce být asociací, která pouze kritizuje a volá po změnách. Snažíme se i konstruktivně přicházet s návrhy a nápady, jak kvalitu vzdělávání zlepšit. Desatero je toho důkazem.

Memorandum je výstupní dokument ze setkání 15 pedagogických asociací na téma kvalita českého školství, které APU svolala. Ve školství je mnoho asociací, které hájí svá témata a své problémy. Hlavním cílem společného setkání asociací bylo zmapovat názory účastníků na současnou kvalitu vzdělávání a hledání společných variant řešení, které bychom mohli nabídnout politikům a MŠMT. Výsledkem celého setkání bylo Memorandum zaslané premiéru a ministrovi školství a dohoda, že takto široká setkání by měla pokračovat. Současné vedení MŠMT volá po silném partnerovi, se kterým bude spolupracovat na zlepšování kvality školství. V oblasti zaměstnanosti jsou tímto partnerem odbory, v oblasti kvality vzdělávání však takový partner chybí. Ani pro ministerstvo není praktické oslovovat tolik asociací. Toto společné plénum asociací by tímto silným partnerem mohlo být.

Nejprve Desaterem a poté i Memorandem chceme hlavně otevřít spolupráci s ministerstvem. Nechceme tvořit koncepci vzdělávání, ale chceme být v této věci ministerstvu partnerem.


Celý rozhovor je dostupný v časopise Komenský, roč. 137, č. 2