Časopis Komenský

Školy zaujímají jedinečné místo v systému primární prevence rizikového chování žáků. Jsou totiž institucí, kterou procházejí téměř všechny děti. Díky tomuto „plošnému pokrytí“ mohou napomoci předcházet vzniku rizikového chování u těch, u kterých se ještě nevyskytlo. Jak ale prevenci realizovat, aby měla efekty a aby dokonce nebyla kontraproduktivní? A jsou i ve 21. století největší hrozbou návykové látky nebo jejich místo již zaujaly nelátkové závislosti (např. hraní počítačových her)? I o tom jsme hovořili s lektorem preventivních programů z organizace Podané ruce Radovanem Voříškem.

Začala bych zcela praktickou otázkou. Co byste doporučil učiteli, který má podezření, že je v jeho třídě přítomen žák pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky?

Patrně by měl podezření na konkrétního žáka. Potom je třeba s žákem téma otevřít, zeptat se jej jak to s ním je, promluvit s ním o tom. Tady už se to začíná větvit podle konkrétní situace. Pojal učitel podezření v průběhu své hodiny? Poznal to o přestávce? Je učitel metodikem prevence? Je třídním učitelem onoho žáka? … Já jsem vždy pro přímý rozhovor mezi čtyřma očima. To znamená zajistit ve třídě dozor, abych se žákovi mohl věnovat naplno, odvést jej např. do kabinetu … A dále se nám to větví na varianty: je vliv užití látky zjevný, a žák to nepopírá nebo popírá, odmítá se dát otestovat nebo neodmítá, chová se agresivně, zmateně, nebezpečně … kolik má žák roků, zapojení jeho rodičů, policie … Vyčerpávající odpověď na tuhle otázku může být předmětem mnoha hodin kurzu.

 V létě 2016 ses stala vedoucí redaktorkou časopisu Komenský. Jak se ti psal první editorial?

První editorial se mi psal dobře. Až mě to samotnou překvapilo. V posledních letech se mi totiž stala zajímavá věc a může za to třeba i to, že jsem měla možnost pracovat v redakci Deníku Dětské scény. Objevila jsem v sobě talent pro psaní. Nebo alespoň nějakou dovednost psát. Já jsem se nikdy předtím nepokoušela psát a nenapadlo mě, že takovou schopnost mám. A v Deníku Dětské scény jsem překvapivě zjistila, že mě psaní baví, že mi samo jde a že jsem s výsledkem nakonec spokojená. Naplňuje mě to. A v této době přišla nabídka být šéfredaktorkou časopisu Komenský. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

 

S jakou vizí jsi nastoupila do čela redakce? Co sis stanovila jako své redakční cíle? Kam s časopisem míříš?

Vize se formuluje postupně. Stala jsem se šéfredaktorkou v situaci, kdy má kolegyně Jana Kratochvílová obhájila docenturu a přihlásila se do konkurzu na pozici vedoucího katedry pedagogiky (pozn. red.: katedra pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) a vyhrála ho. V tu chvíli bylo jasné, že redakci dál nemůže zvládat. Ze všech redaktorů si vybrala mě. Já jsem tím byla překvapená. Ptala jsem se, proč vybrala mě. Já osobně bych vybírala jinak. Ale Jana byla přesvědčená o tom, že to mám být já, protože věděla, jak pracuju. Já jsem nikdy nic nevedla, ale řekla jsem si, že to zkusím. Teď se ale více než šéf cítím být někým, kdo tomu časopisu dělá službu. Snažím se udržet věci, co v tom časopise fungovaly.

V roce 2012 hrozilo, že Komenský zanikne. Vycházel pod Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity a vedení se rozhodovalo, zda bude jeho vydávání dále finančně podporovat. Školy jej odhlašovaly a budoucnost vypadala špatně. Tehdy se šéfredaktorování ujala mladá asistentka Zuzana Šalamounová, která měla zkušenost s prací v redakci periodika Studia Paedagogica (pozn. redakce: odborný časopis vydávaný Ústavem pedagogických věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity). Pod Zuzčiným vedením se vytvořila stávající koncepce časopisu Komenský. Vznikly rubriky, které existují doteď, a hlavně časopis dostal novou grafickou podobu, Zuzka mu celkově vlila do žil novou krev. Přesvědčila vedení fakulty, že má cenu pokračovat. Podle mého to byl významný čin, protože časopis představuje určitou historickou hodnotu. Jeho zrušení by možná bylo snadné, ale nenávratně by se ztratila ta historická kontinuita, kterou považuji za určitý zázrak: v roce 1873 časopis založil v Olomouci Jan Havelka. Časopis vydával vlastním nákladem. Některé roky vycházel, někdy ani ne. Řízením osudu se pak dostal na Pedagogickou fakultu. Zuzka mi nabídla, abych se stala členkou redakce a mě nová koncepce časopisu oslovila. Práce v redakci mě moc bavila. A to je ten důvod, proč nemám potřebu koncepci měnit, ale chtěla bych ji rozvíjet a pokračovat.

Zapnete-li Český rozhlas, stanici Vltava, často můžete slyšet pevný, čistý hlas a osobitě jemnou dikci herečky Jany Frankové. Současně se můžete ponořit do hloubky obsahu, poučit se i potěšit novými souvislostmi či pozapomenutými osudy v pořadech, které připravila Jana Franková, redaktorka. Tato práce však tvoří jen část toho, čemu se Jana Franková věnuje. Působí především jako umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O tom, co taková práce obnáší, v čem spočívá její pedagogický význam, ale třeba i o tom, že je možné si do školy objednat edukační program o pohnutém osudu P. Josefa Toufara, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.

Před dvěma lety jste se stala uměleckou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. O jaký soubor se jedná a jak jste se dostala k jeho vedení?

Dismanův rozhlasový dětský soubor založil v roce 1935 učitel, rozhlasový režisér a dramaturg Miloslav Disman[1]. „Dismančata“ hrála a hrají v rozhlasových hrách, natáčejí reportáže, hostují v divadlech a věnují se dabingu. Přesto Miloslav Disman nechtěl, aby soubor byl jen líhní a zásobárnou talentů pro rozhlas, televizi nebo film. Jeho hlavním záměrem bylo děti vést k tvořivosti, rozhledu, povědomí o našich kulturních a historických kořenech. Vychovávat v tom nejlepším slova smyslu.

V tomto duchu vedli soubor i Dismanovi následovníci, nejprve režisér Jan Berger, po něm Zdena a Václav Fleglovi. Před třemi roky bylo vyhlášeno výběrové řízení na místo uměleckého vedoucího. Dozvěděla jsem se o tom na poslední chvíli, během několika dní vypracovala všechny požadované materiály a říkala si, že i kdyby to nevyšlo, možnost pracovat dva měsíce s tak talentovanými a zapálenými dětmi je úžasná. Jsem herečka, s rozhlasem jsem spolupracovala jako interpretka i jako autorka, učím na různých školách dvacet let, a říkala jsem si, že v téhle práci by se mohla propojit moje herecká, rozhlasová i pedagogická práce. Teď jsem uprostřed třetí sezóny, ta práce mne hodně těší a velmi si jí vážím.

 

Co je to vlastně matematika a proč se má ve škole vyučovat?

            Matematika je nerozlučně spjata s vývojem člověka, od počátku lidské kultury jsou součástí jazyka člověka i matematické pojmy typu jeden, dva, několik, mnoho, málo, od počátku je život člověka spjat s geometrickými realitami typu uvnitř, vně, přímo, daleko. Tyto jevy jsou nástroji porozumění člověka světu. Od nich je ovšem daleko k „sofistikované“ matematice současné produkce, jíž rozumějí jen specialisté. Z druhé strany na matematice je historicky budována přírodověda i technika, matematika proniká i do věd společenských. Tvoření pojmů, nezbytný nástroj orientace člověka ve světě, má charakter abstrakcí takřka matematického typu, bez matematiky si nedovedeme představit ani každodenní život současného člověka. Učí-li se dítě chápat matematické vztahy, kultivuje sebe sama, učí se myslet. Jak je přesto možné, že část populace se k takto užitečnému nástroji staví negativně? K této otázce se vrátíme.

            Ačkoli ani pro bádání profesionálního matematika, ani pro vyučování není explicitní odpověď na otázku Co je to matematika nutná, položila si ji řada autorů. Připomeňme si některé odpovědi. Logickou stránku matematiky zdůrazňuje formulace: Matematika je deduktivní systém axiomů, definic, vět a jejich důkazů. Autoři zaměření na aplikace ztotožňují matematiku s řešením problémů.

            Petr Vopěnka[1], náš nedávno zesnulý významný matematik, charakterizoval matematiku jako metodu předpovídání pomocí formálních kalkulů. Školskou matematiku bychom mohli chápat jako řešení úloh výpočty (tedy formálními kalkuly). Deskriptivní geometrii a část geometrie můžeme vymezit v souladu s Vopěnkou jako řešení úloh rýsováním.

Souhlasím s Václavem Jamkem[2], že škola není místo, kde by dítě mělo získat co nejvíce vědomostí a přitom se – pokud možno – nenamáhat. Koncept škola hrou spíše žádá, aby škola využívala spontánní objevovací schopnosti dítěte, a tak je k námaze motivovala, ne však, aby je veškeré námahy ušetřila. Škola bez námahy a píle není žádoucí: především ve škole si dítě může vštípit základní kulturu úsilí, která je v naší civilizaci potřebná. Požadovat výkon – a to výkon smysluplný – je jednou ze základních funkcí školy.

Eduard Čech[3], snad náš největší matematik dvacátého století, uvádí, že bychom měli odstraňovat strach před matematikou a učit lásce k matematice. Ovšem ne tím, že bychom z ní udělali předmět lehký. Matematika byla, je a zůstane předmětem těžkým. Láska k matematice je podstatnou částí lásky k práci. Bílá kniha, základní dokument naší současné reformy, zná bohužel práci pouze v její fyzické podobě, jako je třeba práce v dílnách.

            Protože nepoznáme v první třídě, ba někdy ani před maturitou, zda z dívky bude baletka nebo atomová fyzička, zda z hocha bude inženýr nebo hokejista, musí se všechny děti učit na základní škole matematice. Společnost usiluje o to, aby všechny děti byly připraveny pro život, tedy k pozdějšímu vzdělávání, praktickému nebo teoretickému. To je ovšem jen jeden pohled. Druhý souvisí s významem matematiky pro rozvoj dítěte. Dobrý učitel dokáže učit matematiku tak, že rozvíjí pozornost, vnímání a paměť žáků. Dnes se někdy říká, že v době, kdy si můžeme informace o všem najít na počítači, význam paměti klesá. To je vážný omyl. Podle psychologů je učení ve své podstatě paměťový pochod. Člověk je do určité míry určen tím, co má ve své paměti k dispozici. Paměť zakládá možnost řeči, způsob smysluplného vnímání, ba dokonce i porozumění, které je základním rysem dobrého matematického vzdělávání. Porozumění znamená totiž propojení paměti se schopností vhledu. Ovšem učení orientované na paměť bez porozumění, tedy biflování, je velkým nebezpečím našeho školství. Dobré vyučování matematice kultivuje myšlení žáka, učí ho vidět souvislosti a řešit problémy, rozvíjí jeho představivost. Zde zdůrazňuji dobré vyučování. Ne každé vyučování matematice rozvíjí myšlení. Hodiny matematiky mohou i myšlení ubíjet tím, že učitel přistupuje k učení formálně, uvádí poznatky a vyžaduje jejich reprodukci.