Časopis Komenský

Dlouhá cesta profesionalizace učitelů

S Michaelou Píšovou o tom, co z učitelů dělá profesionály, a o tom, co tak jen vypadá

V minulém čísle časopisu Komenský jsme představili spletitý vývoj kariérního systému učitele, který prozatím nevyústil v široce akceptovanou koncepci. Na toto téma bychom chtěli v rozhovoru navázat tak trochu „od konce“ a diskutovat s docentkou Michaelou Píšovou, jak vypadá učitel profesionál, a zda jsou jednou z cest k profesnímu růstu učitele navrhované standardy, jež jsou součástí kariérního systému.

Pojmy profese a profesionalita jsou hojně užívány v odborném i laickém jazyce. Jaký je vztah mezi profesí a profesionalitou? Lze ilustrovat tyto pojmy konkrétně na příkladu učitelství? V čem je učitelství specifické oproti tradičním profesím, jako je lékař či právník?

Volání po profesionalizaci učitelství je často slyšet u nás i v zahraničí. Profesionalizace je prezentována jako všelék, je považována za ekvivalent zkvalitňování práce učitelů, ale zároveň za podmínku tohoto zkvalitňování. Co vlastně je profese a profesionalizace? Někteří sociologové se na problematiku profese dívají například skrze model vymezující celou řadu charakteristik, které by měla etablovaná profese naplňovat. Jsou to například rozsáhlá příprava na vykonávání odborné práce, specifické znalosti, existenční důležitost a nezastupitelnost, autonomnost práce a rozhodování, spojování se do profesních organizací, služba hodnotám atd. Tím je ale vzbuzován mylný dojem, že se povolání stává profesí v momentě, kdy je možné všechny tyto položky odškrtnout. Jiní sociologové namítají, že to takto úplně nefunguje, že získání profesionálního statutu je historicko-společenský proces. Znamená to, že společnost v určitém stupni svého vývoje uzná, že povolání je autoritativní a prestižní do té míry, že jej lze považovat za profesi. A to je docela důležité pro současný emancipační boj učitelství. Teď je totiž jiná doba, než když etablované profese, například lékaři či právníci, získávaly tento status. 

Další věc je, že učitelství se od těchto etablovaných profesí v mnohém liší. Tři hlavní rozdíly velmi pěkně shrnul v roce 1990 Fenstermacher. První je v oblasti znalostí. Etablované profese si své znalosti poměrně žárlivě střeží, zatímco v případě učitelství je důvodem jeho existence právě předávání znalostí. Druhý rozdíl, na který poukazoval, se týká vztahu mezi klientem a profesionálem. V etablovaných profesích se nestaví na osobních vztazích, ale naopak – osobní záležitosti klientů jsou mimo oblast zájmu profesionála. Učitel však musí svého žáka dobře znát – osobní věci žáka mají přímý vliv na jeho učení.

Třetí rozdíl Fenstermacher nazýval reciprocitou úsilí. Aby mohla učitelova snaha vést k úspěchu, musí se nejprve setkat se snahou či úsilím na straně žáka. Dnešní výzkumy ukazují, že až 50% výsledků vzdělávání závisí na žákovi, jeho osobnosti, úsilí atd. Přitom pokud žáci nedosahují očekávaných výsledků, jsou za to kritizováni učitelé. To je u jiných profesí nemyslitelné.

Z toho vyplývá, že učitelství musí hledat vlastní cestu, a ta nevede přes naplňování formálních charakteristik profese, ale klíčem je spíše profesionalismus učitelské komunity. Profesionalismus zahrnuje profesionalitu jednotlivých členů komunity, tedy znalosti, dovednosti a postupy, které jednotliví členové komunity využívají v kvalitní výuce. Profesionalita je označením pro kvalitní výkon profese ve prospěch druhých.

Je pro kvalitní výkon profese nutné formální vzdělání učitele? Je formální vzdělávání nezbytným předpokladem profesionality učitele?

Ano, to je v současnosti velká otázka. Částečně už jsem se této oblasti dotkla v předchozí odpovědi, kdy jsem mluvila o  jednom z rozdílů mezi učitelstvím a etablovanými profesemi – o sdílení znalostí. Vyplývá z toho, že učitelství staví na znalostní základně (mimochodem, specializované a kodifikované znalosti jsou jedním ze sociologických znaků profese). V učitelství je důležité si uvědomit, že se jedná o specifické znalosti, odlišné od znalostí odborníka v oboru. Aby mohl učitel s obsahem pracovat, musí znát nejen fakta, ale i procesy utváření znalostí a dovedností u žáků. To, co je pro něj zásadní, jsou
procesy poznávání v oboru, a také vědět, jak pro ně vytvářet příležitosti a jak je podporovat. Tím se učitel liší od odborníků v oboru, ať už od teoretiků či praktiků. Formální vzdělání je základní podmínkou. Pokud nemá učitel znalosti oboru a neumí je komunikovat, nemá kvalitní nástroje pro výuku či diagnostiku, postupuje cestou pokus – omyl, což je v rozporu s etikou profese.

Děti nemohou být pokusnými králíky, na kterých se učitel učí vyučovat. Musí být k jejich výuce vybaven. S tím souvisí i legitimita jeho působení. Jak může učitel působit ve formálním vzdělávání, když bude sám formální vzdělání postrádat a formální vzdělávání odmítat? Častou námitkou je, že začínající učitelé nejsou dostatečně vybaveni pro výkon profese. Jsou ale vybaveni tak, aby mohli působit kvalifikovaně a dále se rozvíjet v praxi skrze reflexi zkušeností. To je srovnatelné s dalšími profesemi.

Celý rozhovor je dostupný v časopise Komenský, roč. 138, č. 4

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit