Časopis Komenský

Jana Létalová

Rozhovor s Josefem Šmajsem o významu biofilního vzdělávání

Josef Šmajs, profesor filozofie na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně, se dlouhodobě zabývá problematikou ekologické krize, jejími příčinami, možnými důsledky a způsoby řešení. Je autorem filozofického konceptu evoluční ontologie[1], z něhož vyplývá, že podstatou dnešní globální ekologické krize je opozice dvou ontických řádů – řádu kultury a řádu přírody. Jde tedy o systémový konflikt člověkem uměle vytvářené kultury s přirozeně vzniklou přírodou, nikoli o rozpor člověka a přírody. Zdůrazňuje skutečnost, že dnešní rozvinutá kultura může vznikat pouze na úkor ničení systému přírody, který je mnohem rozvinutější a s lidským organismem biologicky sourodý. Tím, že se kultura obrátila proti svému přirozenému hostitelskému prostředí, ohrožuje i svého tvůrce – člověka.   

Podle Josefa Šmajse (2011, s. 5) jsme „produkty velkolepé přirozené evoluce, ale pyšníme se pouze vlastní přirozeností … Myslíme si – a vyučuje se tomu ve školách – že bezduchou přírodu lidskou kulturou dotváříme, že ji humanizujeme. Pravda je ale jiná. Příroda je svébytná, soběstačná a dokonalá, dotvářet ani humanizovat ji nemůžeme. Všem živým bytostem (i kultuře) je nadřazená, neboť je předcházela a představuje jejich jediný možný přirozený domov“.  

Pane profesore, co vás přivedlo k evoluční ontologii?

Bylo to hlavně zjištění, že ve vědě a filozofii už nejméně padesát let víme, že dochází k nevratnému pustošení Země, ale pro pozitivní obrat nic neděláme. Evropská filozofie po Kantovi se vyhýbala ontologickým úvahám. Immanuel Kant[2] svou autoritou totiž zpochybnil věrohodnost všech obecných ontologických úvah o světě. Myslím, že mnohým z nás je známá jeho teze, že věci o sobě jsou nám neznámé a že to, co nazýváme vnějšími předměty, jsou představy naší smyslovosti. To je sice hluboce pravdivé, ale zároveň to neříká nic, co by lidé ve vědě již několik století nevěděli. Ta teze pouze oponuje staré eleatské[3] myšlence o identitě myšlení s bytím. V dnešní ekologické krizi, v konfliktu kultury se Zemí, ale primárně nejde o adekvátnost lidského myšlení a bytí. Jde o ontickou neslučitelnost umělých kulturních struktur se strukturami přirozenými.

Pes je zakopán v ontologii, jak to před třiceti lety na jedné konferenci prohlásila slovenská sinoložka Marina Čarnogurská[4]. A protože tehdy žádná vhodná ontologie pro postižení podstaty ekologické krize nebyla k dispozici, pokusil jsem se se svými spolupracovníky vytvářet ontologii novou, ontologii evoluční. Byl to ovšem velmi obtížný proces, protože dnešní filozofie je poměrně konzervativní disciplínou, ochotně interpretuje zavedené směry a autory, ale brání se obsahovým změnám. Dodnes musím na straně svých kolegů překonávat nezájem i nepochopení.

 

Problematice konfliktu kultury s přírodou se věnujete řadu let. Poukazujete na skutečnost, že se kultura v důsledku své abiofilní (protipřírodní) orientace ocitla v historicky bezprecedentním existenčním ohrožení. To se pochopitelně vztahuje i na člověka jako jejího tvůrce. Kdy došlo k onomu „smrtícímu“ nastavení kultury, které je příčinou její opozice vůči přírodě?

To je důležitý, ale zapeklitý problém. Myslím, že má tři etapy. Lidstvo je sice normálním biologickým druhem, ale má zvláštní genom (souhrn genetické informace populace nebo druhu – pozn. redakce). Ten pomohla formovat přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky.[5] Došlo tu k proměně klimatu, a proto ke ztrátě přirozeného domova našich hominidních předků. Ti obývali koruny stromů afrických deštných pralesů. Život na stromech byl jakoby životem v ráji. Poskytoval dostatek rostlinné potravy ve formě plodů, hmyzu a jedlých výhonků. Když se hominidé ocitali v křovinaté savaně, pod hrozbou vyhynutí se museli relativně rychle přizpůsobit novým podmínkám.

Vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, vyžadoval obtížnější formy obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula. Nepočetné populace, které se dokázaly přizpůsobit, se ocitly v období genomové plasticity. Právě v této době se do konzervativní lidské přirozenosti spolu s potřebou jazykové komunikace prosazovala útočná adaptivní strategie.

Druhá velká změna, která v poslední třetině existence neolitické společnosti paradoxně odklonila kulturu od živé přírody, byla nepřímým produktem vývoje zemědělství. Téměř na konci neolitu se totiž objevují odlišné základy kdysi spontánně biofilního lidského myšlení. Jde o období velkého duchovního vzepětí, v němž vznikají nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filozofie. Protože Řekové ještě neměli biologii, jak ukazuje Bernal,[6] vzniká tu teoretický i hodnotový odklon od živé přírody a příklon ke studiu neživého světa. Genetickou predispozici k útočné adaptivní strategii tak skrytě posilují ideály a pojmy vznikající teoretické kultury.

Řecká filozofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje jednoúrovňový makroskopický způsob interpretace skutečnosti, ale na druhé straně prosazuje – pod vlivem Eleatů, zejména Parmenida[7] – ideu identity myšlení a bytí. A právě tuto identitu Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem podsouvaly pojmy falešného předporozumění přírodě jako mrtvé látce, již mohou lidé, v souladu s Aristotelovou představou, tvarovat a přetvářet.

Ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen silami domestikovaných zvířat a jejich vlastními bytostnými silami.

Teprve novověká galileovsko-newtonovská věda dokázala prolomit toto omezení. Svými technologickými pojmy, využitím matematiky a kauzální jednoúrovňovou interpretací neživé přírody navazovala na duchovní odkaz antiky. V souladu s Baconovou[8] metaforou, že „vědění je moc“, měnila vědu v praktickou výrobní sílu. Myslím, že právě v tomto období došlo k onomu „smrtícímu nastavení“ kultury, které dnes musíme co nejrychleji opustit. Odklon od skrytého predátorského paradigmatu a jeho nahrazení paradigmatem biofilním, tj. vstřícným a uctivým vztahem k přírodě, by měl být proto obsahem třetí etapy lidské kulturní adaptivní strategie.

Zaznamenal jste u odborné veřejnosti nějaký výraznější pozitivní posun při promýšlení ekologických témat? Máte pocit, že se začínáme „probouzet z dogmatického spánku“ a brát v potaz fakta?

Bohužel pozitivní posun je nepatrný. Dospělí lidé jsou již světonázorově zformovaní, a systém školní výuky ještě nestihl na potřebné obsahové změny zareagovat.

Ve své knize Ohrožená kultura hovoříte o „stagnaci tradiční lidské vzdělanosti“. V čem spočívá?

Tradiční základní škola učila člověka číst, psát a počítat. Pokud bylo lidstvo chudé, nebylo třeba se zabývat tím, co člověka navádí ke stupňování kulturního tlaku na přírodu. Technický pokrok byl synonymem kulturního vzestupu. Ještě připomenu, že po celou dobu neolitické společnosti, tj. až do průmyslové revoluce se pomalu rozvíjela kultura i lidská „vzdělanost“. Zemědělec či řemeslník byl pro nové poznání relativně otevřenějším pólem, tj. byl „chytřejší“ než prostředek, jímž na přírodu působil, než nářadí či nástroj. Na vzdělanosti, zkušenostech, zručnosti a důvtipu řemeslníka závisela efektivita jeho práce. Marx to vyjádřil tezí, že „dobrý řemeslník hraje na nástroj jako virtuóz“. Ale už zavádění strojů tento vztah obrací.  Otevřenějším pólem pro vědu se stává stroj. To souvisí s tím, že vědecké poznání může působit na společnost jen dvěma základními způsoby: za prvé tím, že prostřednictvím vzdělávacího systému ovlivňuje vzdělanost lidí, a za druhé tím, že se zpředmětňuje v technice a materiální kultuře. Nemusím ani připomínat, jak to nakonec dopadlo.

Dnes se nové vědecké poznání pohotově aplikuje ve výrobě, zpředmětňuje se v technice, ale lidé zůstávají stranou jeho působení. Zpředmětněné poznání si pak jako spotřebitelé kupují. Kupují si vědění, které si aktivně neosvojili. Dobře to vidíme u dnešních dětí, které bravurně používají chytré mobilní telefony. Ani školy nemohou deficit chybějícího vzdělání a pochopení světa zachránit. Jednak proto, že tempo, jímž nové technologie nasávají vědu, se zvyšuje, a jednak proto, že obsah jejich výuky nebere v úvahu ani hodnotový primát přírody, ani neodhaluje skryté duchovní nastavení kulturního systému. Naopak, už na školách se prosazuje tlak dnešní samovolně se strukturující protipřírodní kultury, skrytý diktát požadavků ekonomického růstu a spojenectví vědy a kapitálu. Je tedy logické, že vysokou sofistikovanost spontánně vznikajícího kulturního systému provází úpadek obecné vzdělanosti lidí. Dnes i u nás vycházejí práce jako Teorie nevzdělanosti od Konrada Liessmanna nebo Digitální demence od Manfreda Spitzera. Všichni snad cítíme, že úpadek vzdělání je vážnou hrozbou nejen pro demokracii, ale i pro překonávání ekologické krize.

Ale abych explicitně odpověděl na otázku. Tradiční vzdělanost respektovala vědu a vědění, škola důvěřovala vědě, kterou v souladu s duchem osvícenství považovala za garanta humanitárního pokroku. Evoluční ontologie však ukazuje, že také novověká věda byla predátorsky nastavená, že se už v průmyslové revoluci propojovala s kapitálem, a že presumpce neviny proto pro ni platit nemůže. Právě proto si myslím, že tradiční vzdělanost dnes nechtěně napomáhá prohlubování konfliktu kultury s přírodou. Ale ještě jeden moment musím připomenout. Tradiční vzdělanost upadá také proto, že školní výuka se stále více technologizuje, že se posouvá k digitalizaci, která může snižovat úlohu učitele. Ale přemýšlející učitel hraje v procesu vyučování nesrovnatelně větší roli než nemyslící stroj. Na školy, povím-li to vyhroceně, spíše než počítače patří osobnosti.    

 

Přestože jste kritikem soudobého vzdělávacího systému – často zmiňujete encyklopedičnost, důraz na rozvoj dílčí racionality nebo účelovost sloužící kariéře jako jeho základní charakteristiky – spatřujete ve vzdělávání šanci pro překonání ekologické krize? Může obsahově transformované vzdělání zajistit vytváření kultury slučitelné se Zemí i s člověkem?

Samo o sobě nemůže. Je pouze součástí procesu formování kultury lidskou aktivitou. Dnes je stále ještě oporou skrytě predátorsky nastavené a dlouhodobě neudržitelné spotřební kultury. Často proto připomínám, že nepotřebujeme více tradičního vzdělání. Potřebujeme, aby vzdělání šířilo, zdůvodňovalo a podporovalo biofilní obrat kultury, aby mělo jinou orientaci i jiný obsah. Už dnes by hlavním úkolem vzdělání měla být výchova ekologicky odpovědných občanů. A k té patří teoretická rehabilitace přírody, pochopení odvozenosti a dočasnosti kultury. Evoluční myšlení žáků musíme proto rozvíjet co nejdříve, aby je dětská mysl, nezatížená stereotypy, přijímala v době, kdy je novým přístupům otevřená.

Zdá se, že v rovině vysoké teorie je již tento nový směr i obsah vyznačen. Právě koncept evoluční ontologie umožňuje teoreticky postihnout konflikt kultury s přírodou. Odhaluje nejen způsob, jak a proč tato krize vznikla, nýbrž nabízí i hlavní procedury jejího překonávání.  

Jak může evoluční ontologie pomoci pedagogům v procesu biofilní přestavby vzdělávání?

Tato otázka byla již částečně zodpovězena. Evoluční ontologie je nejvyšším racionálním patrem pochopení ekologického problému. Nižším patrem je všeobecně srozumitelné ontologické minimum, které se však vinou nezájmu hlavních médií šíří pomalu. Na internetu je však dostupná řada článků a rozhovorů. Školský systém vzdělání by měl být základní úrovní interpretace a probouzení zájmu o evolučně ontologické minimum u nejmladší generace. Zní to sice mechanisticky a autoritativně, ale nic takového nemám na mysli. Ještě připomenu, že v průběhu několika posledních let vznikly z pozice evoluční ontologie také méně teoreticky náročné apelativní texty, které jsou dostupné na internetu i v řadě knižních publikací. Jde o Nájemní smlouvu se Zemí; Deklaraci závislosti; Jedenáct podmínek biofilního obratu kultury; Biofilní kodex – nové desatero. Nejkomplexnějším dokumentem, který byl vydán knižně v pěti jazycích a který je dostupný také na internetu (www.ustavazeme.cz, www.earthconstitution.eu), je filozofický návrh Ústavy Země.

Můžete filozofický návrh Ústavy Země stručně představit?

Dlouholeté ujasňování a výuka filozofické ontologie mě přivedly k hledání kořenů ekologické krize. Ta, jak jsem již řekl, není rozporem člověka a přírody, protože člověk je produktem a částí Země, ale existenciálním konfliktem kultury jako umělého lidského výtvoru s širší a starší přírodou. Protože v pojetí přírody dosud převládá koperníkovské pojetí Země jako planety obíhající kolem Slunce, připomínám, že Země včetně biosféry i člověka vznikala přirozenou kosmickou evolucí. V Ústavě Země hájím názor, že naše planeta je nestarší a nejmocnější subjektivitou. Subjektivitou, kterou jsme po Descartovi připisovali pouze člověku. Nejen pod tíhou nejnovějších vědeckých poznatků, ale také pod hrozbou vlastního vyhynutí, musíme subjektivitu, tj. nejvyšší hodnotu a právo na integritu, přiznat Zemi. Není tu místo na podrobnosti, ale je třeba zdůraznit, že subjektivita se nepřiznává nějakou uznávanou filozofickou autoritou, ale měří se tím, co vytvořila, čím je. A pozemská příroda dávno před člověkem subjektivitou je, samovolně vytvořila všechny neživé i živé struktury Země včetně anatomicky moderního člověka. Ten sice zapálil opoziční kulturní evoluci a vytvořil vysoce sofistikovanou kulturu, ale zároveň ublížil svému jedinému možnému domovu – planetě Zemi. Stal se sice druhým pozemským tvůrcem, malým opozičním bohem, ale zničil tím část uspořádanosti, která vznikala dlouhou přirozenou evolucí. Nezávisle na tom, že to popírá, je ohroženým druhem. Filozofický návrh Ústavy Země je výzvou všem citlivým a přemýšlivým lidem planety, aby prozřeli, zbavili se předsudků o lidské výjimečnosti a pomohli prosadit sebezáchovný biofilní obrat v lidské adaptivní strategii.

Zastáváte názor, že vstřícný a uctivý vztah k přírodě, založený na rozlišování mezi „přírodním“ a „umělým“, bychom měli v dětech probouzet od útlého dětství. Jak výrazně může zanedbání této fáze v raném věku limitovat environmentální citlivost a odpovědnost v budoucím vývoji jedince?

Formativní aspekt včasné propřírodní výchovy a vzdělání považuji za klíčový. S námi srovnatelné živé systémy jsou konstruovány tak, že se po svém narození jen minimálně učí a že toto krátké neverbální učení obvykle postačuje na celý jejich individuální či skupinový život. U člověka se sice doba dospívání a učení prodloužila, ale první formativní fáze u našich dětí zůstaly určující. Vzniká tu např. neverbální a nejtrvalejší forma osvojení světa, které říkáme imprinting, vtištění. Dítě tu bezděčně přebírá hodnoty rodiny, přírody i kultury, učí se správně interpretovat pocity, přemýšlet, mluvit i jednat. Už dlouho to formuluji tak, že dítě má jakoby tři pomyslné matky. Skutečnou matku biologickou, kterou může částečně nahradit i jiná dospělá dítě milující osoba, matku přírodu a matku důvěrně známého kulturního prostředí např. vesnice, městské části, základní školy. Některé dnešní děti však poslední dvě pomyslné matky ztrácejí. Mohou sice vystudovat a v životě se uplatnit, ale cosi podstatného jim bude chybět. Mohou postrádat integritu osobnosti, širší altruismus, environmentální a sociální empatii. Právě proto je biofilně transformovaná základní škola tak důležitá. Mohla by částečně nahradit formativní vliv dnešních neúplných rodin i chybějící volné přírody. A pochopitelně být tím už zmíněným prvním patrem či základem k přírodě celoživotně uctivého jednání a myšlení. 

Co podle vás nejvíce brání dnešním učitelům v tom, aby se stali nositeli žádoucích změn? Je to nedostatek odvahy, nepochopení podstaty ekologické krize, absence nařízení z vyšších míst nebo něco jiného?

Už formulací otázky jste naznačila všechno podstatné. Ano, u mnoha učitelů je to nedostatek odvahy samostatně myslet, přijímat odpovědnost za budoucí generace. Může to být očekávání, že změnu přístupu někdo prosadí, nařídí a bude kontrolovat. Ale to nejpodstatnější je chybějící přehled, který umožňuje pochopení závažnosti ekologické krize. Ekologické téma je didakticky složité, zasahuje do všech předmětů, a učitel nemůže dobře učit to, v čem se nevyzná. K tomu přičtěme fakt, že obsah výuky na pedagogických fakultách je v této oblasti zastaralý, že pokud jde o pojetí člověka, přírody a kultury odpovídá první polovině minulého století. Připomenu to jen na předmětu fyziky. Uzrál čas, aby byl její předmět chápán v souladu s antickým termínem „fysis“, tj. včetně přírody živé i neživé. Tak to už prosazuje celá řada dnešních badatelů, např. i u nás dobře známý původně částicový fyzik Fritjof Capra[9].

Chybí však také společenská objednávka, a to nejen na straně společnosti, ale přeneseně i na straně žáků. Dobré široké vzdělání dnes nikdo nevyžaduje. Obsah výuky je orientován nikoli na evolučně ontologické pochopení dnešního světa, ale na možnost uplatnění žáků v zaměstnání, v přijetí na vyšší stupeň školy. Do našeho kdysi relativně dobrého školského systému rychle pronikla pragmatická potřeba uplatnění absolventů na národním i globálním trhu práce. Obecnou vzdělanost a chápání problémů dnešního světa dnes nepodporují ani politické reprezentace, ani hlavní média. Na pomoc učitelům a širší veřejnosti nevycházejí totiž potřebné vzdělávací časopisy, většina novin nepřináší ani myšlenkově hluboké texty pro pedagogy, ani povídky začínajících autorů a nové básně. Pod tíhou reklamy a špatných zpráv bulvarizovala většina tištěných médií.

Náš rozhovor nevyzněl příliš optimisticky. Utvrdil mě v přesvědčení, že se od skutečných problémů stále tvrdošíjně odvracíme a odmítáme přijmout odpovědnost za zdevastovanou Zemi. Dokážeme podle vás včas pochopit, že v sázce je naše druhové přežití a schopnost realizovat potřebné změny?

Kdybych tomu nevěřil, věnoval bych se jiným tématům. Ale přiznám se, že se tímto kardinálním problémem zabývám bez větší společenské pozornosti, bez jakékoli vnější podpory, jen se souhlasem rodiny a s morální pomocí nejbližších přátel. Pro konvenční myšlení nepříjemná pravda pochopitelně nezíská ani sponzory a granty, ani žádný větší ohlas. Zatím má zaryté odpůrce, opatrné stoupence a všude kolem lhostejnou většinu.

Ve změně kdysi nastaveného směru kulturní evoluce, která se ocitla pár kroků od propasti, vidím velkou intelektuální výzvu pro světonázorově zmatené lidstvo. Vidím tu příležitost biofilně reformovat duchovní i materiální kulturu včetně vzdělávacího systému. A pouze biofilní, přírodu ochraňující a s živými systémy spolupracující kultura, by mohla lidem vrátit ztracenou historickou naději a étos. Mohla by přinést jistotu, že věda a vzdělání budou konečně stát nejen na straně člověka, ale také na straně Země, že nezmizí přirozené prostředí, kolébka a domov člověka.

Čím déle se nám s přispěním biofilního obsahu vzdělání podaří udržet zdravou nezamořenou Zemi, tím více se přiblížíme možnosti, že plně využijeme biologicky stanovený čas lidské druhové existence. V opačném případě nás spolu s blahobytem, bídou a válkami čeká předčasný druhový zánik z vlastního zavinění.  

Vážený pane profesore, děkuji vám za rozhovor a přeji vám mnoho zdaru ve vaší další činnosti.

 

 

Prof. PhDr. Ing. Josef Šmajs, CSc. (nar. 1938) vystudoval strojní inženýrství a filozofii. Působí jako profesor filozofie na Masarykově univerzitě v Brně. Je autorem řady knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou hojně překládány do cizích jazyků. Publikoval více než 300 vědeckých statí a studií. Výsledky své práce často popularizuje v tisku, v rozhlase a televizi. Za knihu Ohrožená kultura (1995) obdržel Cenu ministra životního prostředí České republiky. Pro světovou americkou encyklopedii Encyclopedia of Anthropology (2006) zpracoval hesla culture, nature, technology, environmental philosophy.

Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

Literatura

Brugger, H. (2006). Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko.

Coreth, E., & Schondorf, H. (2002). Filosofie 17. a 18. století. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.

Hora-Hořejš, P. (1985). Toulky českou minulostí. Díl 1., Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného středověku. Praha: Práce.

Ricken, F. (2002). Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc.

Šmajs, J. (2011). Potřebujeme filosofii přežití. Brno: Doplněk.

 

 

 

 

 

 



[1]Ontologie je základní filozofická disciplína, která se zabývá jsoucnem a bytím v jejich nejobecnějším určení.

[2]Immanuel Kant (1724–1804) – německý filozof, který svým dílem významně ovlivnil tradiční filozofické myšlení. Tím, že bytí považoval za zásadně nepoznatelné, v podstatě zrušil ontologii.

[3]Eleaté – představitelé řecké filozofické školy (6. – 5. stol. př. n. l.). Ústředním předpokladem eleatského myšlení je jednota a totožnost veškerého bytí. Eleaté odhlížejí od smyslových kvalit věcí a zabývají se tím, co mají všechny společné – jejich bytím. V tom se neliší, jsou tedy totožné.

[4]Marina Čarnogurská (*1940) – slovenská sinoložka, filozofka a překladatelka klasické čínštiny.

[5]V poslední fázi třetihor se Země začala ochlazovat, pralesy ustoupily stepní vegetaci, v důsledku toho se lidoopi začali pohybovat bipedicky, došlo ke vzpřímení postavy. Horní končetina se uvolnila a díky všestranné, stále jemnější uchopovací a manipulační schopnosti nabyla obratnosti, palec se postavil proti ostatním prstům. V důsledku toho se tvor, který se dosud živil vegetariánskou potravou, začal proměňovat v lovce. Masitá potrava měla vliv na výživu mozku, vývojový proces se zrychlil a byla zahájena dlouhá cesta lidské civilizace (Hora, 1985, s. 16).

[6]John Desmond Bernal (1901–1971) – britský přírodovědec a historik vědy. Je rovněž autorem popularizačních textů, v nichž tematizuje vědu a společnost.

[7]Parmenidés z Eleje (asi 510 př. n. l. – asi 450 př. n. l.) – nejvýznamnější představitel tzv. eleatské školy. Položil základy ústřední filozofické disciplíny – ontologie.

[8]Francis Bacon (1561–1626) – anglický filozof, v jehož myšlenkovém odkazu vystupují do popředí utilitární a instrumentální motivy lidského poznávání světa. Bacon klade důraz na praktický užitek vědy. 

[9]Fritjof Capra (*1939) – americký fyzik a systémový teoretik rakouského původu. Zabývá se mj. filozofickými a sociálními důsledky současného pojetí vědy a propagací ekologických témat.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit