Časopis Komenský

Rozhovor se sestrou Cyril Mooney o škole, která připravuje děti k tomu, aby měnily společnost

Sestra Cyril vystoupila v panelové diskusi na téma Vzdělávání a leadership na festivalu Eduspace v Brně. Také zde vedla workshop na téma Školní leadership versus školní management. Na festival navazoval týdenní seminář hodnotového vzdělávání vedený sestrou Cyril, který byl určen profesionálům ve vzdělávání i rodičům. Rozhovor ses sestrou Cyril vznikl v květnu tohoto roku v průběhu festivalu  Eduspace a vycházel z podkladů projektu Škola Cyril Mooney.

Na čem je založen váš systém vzdělávání?

Vychází především ze zdravého rozumu. Děti nejsou stvořeny k tomu, aby seděly rovně a bez hnutí v lavicích několik hodin denně. Přicházejí na svět s mozkem, který byl stvořen k tomu, aby ho používaly, ne aby byl jen plněn informacemi, kterým často nerozumějí nebo je neocení. Děti by měly být ponechány, aby samy objevovaly, nacházely vlastní informace a dávaly je dohromady. To dělá život zajímavým, ne? Děti často sedí ve školách tváří v tvář učiteli, který nekonečně dlouho o něčem vypráví. Sedí tam, poslouchají a snaží se vypadat, že je to zajímá, ale po prvních minutách lekce už se k smrti nudí, pokud učitel není neobvykle skvostný. Proto jsem si řekla, že by bylo lepší nechat děti pracovat ve skupinách po pěti až osmi a nechat je hledat odpovědi samy.

Když jsem převzala školu Loreto Sealdah, zjistila jsem, že mám třikrát týdně učit hodinu „hodnotového vzdělávání“. Je to předmět, kde se děti učí reflektovat hodnoty, podle kterých žijí, a pokud možno přijmout dobré hodnoty, které jim v dospělosti (ale i v současnosti) pomohou pozitivně přispívat společnosti. Zjistila jsem, že v těchto hodinách, které byly vtěsnány mezi ostatní předměty, byly děti zaměstnány přemýšlením o testu, který zrovna psaly nebo který budou psát v další hodině. Ve skutečnosti příliš nevnímaly, co jsem se jim snažila sdělit, a proto jsem přesunula tyto hodiny tak, aby menší děti měly jeden a půl hodiny týdně vkuse a starší se mnou jednou za měsíc celý den. Každé úterý jsem tak byla dětem celý den k dispozici a nikdo mě nesměl rušit. Jeden týden jsem pracovala s 9. třídou, další s 10., s 11., s 12. a tak dále. Dětem jsem dala práci, nad kterou samostatně přemýšlely a reflektovaly ji, pak se přesunuly do skupin, kde sdílely, na co přišly a naslouchaly ostatním. Potom jsem pro ně měla otázky na téma, které měly společně diskutovat. Shodly se na odpovědi a tu jsem napsala na tabuli a přidávala jsem i svoji reflexi učitelky v oblastech, kde potřebovaly vedení nebo ujasnění. To byl okamžik, kdy jsem byla schopna zjistit, o čem přemýšlejí. Díky tomuto systému mi děti nedávaly odpovědi, o kterých si myslely, že je chci slyšet. Říkaly mi, co si opravdu myslí, i když to mohlo být negativní nebo příkré. A pak jsme to mohly všichni otevřeně a upřímně diskutovat a dosáhnout dobrého, pravdivého závěru. V té chvíli jsem je nechala pracovat potichu, aby o samotě reflektovaly lekci a přemýšlely, jak mohou upravit své chování a rozhodnout se, co ve svém životě změní. Tuto metodu, jsem pak adaptovala na ostatní předměty a podporovala jsem učitele, aby ji používali. Fungovalo to velmi dobře.

Co je tajemstvím úspěchu vašeho vzdělávacího systému?

První věc, kterou je třeba udělat, je zbavit se soutěžení ve škole. Soutěže ve smyslu známkování a toho, kdo je ve třídě první, druhý a třetí.  Je třeba děti naučit, aby soutěžily samy se sebou, ne aby se neustále srovnávaly s ostatními. To je osvobozuje od tlaku a obav z toho, jakou mají známku, jestli za ni budou odměněni rodiči a tak dále. Děti jsou pak mnohem svobodnější a mohou dělat lépe svoji práci a pomáhat ostatním, místo aby neustále sledovaly přes rameno, jestli je někdo nejde kritizovat. Jakmile odstraníte ze školy soutěž, máte téměř vyhráno.

Co může učitel udělat, aby se tomuto soutěžení vyhnul?

Ředitel jednoduše ustanoví, že ve škole nebudou existovat struktury založené na soutěži. Každý bude rozvíjet svůj potenciál a nikdo nebude porovnáván s ostatními. Takže toto musí být prostě nařízeno a dodržováno – od raného věku až po chvíli, kdy děti školu opouštějí. V naší škole neoceňujeme děti na základě toho, že jsou první, ale kolik snahy vynaložily na to, aby se zlepšily. Když se dítě zlepší o deset procent, dostane nějaké ocenění. Také upravujeme hodnocení. Když má dítě devadesát procent na prvním stupni, v sedmé či osmé třídě už mu stačí k dobré známce jen sedmdesát, protože látka je náročnější. Děti dostávají ocenění za skóre, kterého dosáhly, nebo za to, že se zlepšily, ale to závisí pouze na jejich vlastní snaze a vůli na sobě pracovat. Tak mohou být motivovány i děti, které přicházejí z domovů, kde neměly nutně soukromé doučování, dobrou stravu a podporu rodičů. Jejich startovní čára je jiná než u dětí z bohatých rodin a v systému, kde je ohodnocen jakýkoli jejich přínos, se mohou cítit bezpečně a šťastně. Do naší školy posílali děti, které měly velmi špatné výsledky, máme děti, které přicházejí z ulice a ze slamů. Polovina našich dětí musí být zcela finančně podporována, druhá polovina pochází z velmi zámožných, elitních rodin a všichni studují ve stejné třídě. Za 35 let ve funkci ředitelky se mi stalo jen jednou, že dítě školu nedokončilo. Většina dětí pokračuje na vysokou školu, protože ta je v Indii téměř zadarmo. Jakmile mají děti dobrý základ, mohou pokračovat. A pokud například pocházejí z velmi chudého prostředí, může se tak změnit dynamika celé rodiny.

Jak pomáháte ujasnit si hodnoty nejen studentům, ale také učitelskému týmu?

S učiteli pracuji ve skupinách podobnou metodou, jakou pracují děti, jen s odpovídajícím tématem. Všechny materiály, které jsem pro učitele vytvořila, vycházejí z nějaké potřeby, kterou jsem v danou chvíli vycítila mezi svými zaměstnanci. Na základě toho jsem vždy připravila materiály, které jsme spolu pak probrali. Je to způsob, jak si učitelé mohli ujasnit některé věci, změnili své chování či pohled na věc a cítili se při tom bezpečně. Dám vám příklad. Napsala jsem na tabuli otázku: Je pro mě učení profese nebo povolání? A požádala učitele, aby na ni odpověděli.Tedy profese ve smyslu dostanu zaplaceno za dobře odvedenou práci, nebo povolání ve smyslu cítím se speciálně povolána dělat tuto práci. Učitelé odpovídali samostatně a pak odpověď sdíleli ve skupinách. Měla jsem jednu velmi komplikovanou učitelku, která byla vždycky proti tomu, co jsem chtěla dělat, vždycky si stěžovala a byla nepřátelská. Tehdy vstala a řekla: Před tím, než přišla sestra Cyril do školy, jsem byla pyšná na to, že jsem velmi profesionální. Vkročila jsem ráno do třídy a ujistila se, že učím vše, co mám, lekce jsou perfektní a nikdo mě nemůže napadnout, že dobře nepracuji. Když přišla sestra Cyril, nejprve se mi to nelíbilo, trávit dva dny reflexí svých hodnot a uvažováním nad tím, jak věci dělám, ale teď, když se dívám zpět, uvědomuji si, že jsem se změnila. Vidím své vyučování jako povolání. Vidím rozzářené obličeje dětí přede mnou a jsem odhodlaná každé dítě ve třídě naučit na maximum, co mu dovolí jeho potenciál. To je příběh jedné učitelky.

Jak ve své škole zacházíte se svobodou? Kde jsou její hranice?

Když jsem převzala školu, převzala jsem ji po ředitelce, která praktikovala až militantní styl vedení. Když řekla lidem, aby vyskočili, očekávala, že zůstanou ve vzduchu, dokud jim neřekne, že mohou spadnout na zem. Takže když jsem přišla, všechno fungovalo velmi dobře, ale absolutně bez svobody. Byla tam neustálá supervize v každém ohledu. Takže první, co jsem udělala, bylo, že jsem supervizi zrušila, protože supervize je neproduktivní aktivita. Když představíte supervizi v systému, který je svobodný, setkáte se s velkým odporem, ale po nějaké době si lidé zvyknou natolik, že jsou kontrolováni, že přestanou být schopni fungovat bez supervize. Vysvětlila jsem učitelům, že jsou dospělí a že mají profesionální trénink, a proto očekávám, že se tak budou chovat. Prvních šest měsíců byl ve škole naprostý chaos. Učitelé nechodili včas do hodin a podobně. A tehdy jsem napsala text, který se zabývá svobodou, uvolnila jsem učitele na celý den a společně jsme reflektovali, co je svoboda a jak jsme se chovali posledních šest měsíců, kdy jsem odstranila kontrolu a kdy učitelé byli svobodní. Většina lidí nevěděla, jak se svobodou nakládat a chyběla jim vnitřní kontrola. Chovali se jako loutky čekající na nějakou vnější sílu. Po tomto dnu se celá situace změnila a všichni začali fungovat samostatně. Všimla jsem si v jiných školách, že ředitel nikdy neopouštěl školu, protože učitelé by přestali dobře pracovat, ale já jsem mohla odjet na tři měsíce do Irska a po návratu zjistit, že škola fungovala perfektně. Nedovolovala jsem ani, aby mě v době mé nepřítomnosti někdo zastupoval, a to se pak rozšířilo i do našich ostatních loretánských škol. Učitelé zjistili, že jsou šťastnější, více konzistentní a svobodnější, když fungují samostatně.

Jak pracujete s rodiči? Co byste doporučila škole, která by ráda změnila svůj přístup ke vzdělávání?

Využívala bych příležitostí na rodičovských schůzkách. S rodiči pracujeme stejným způsobem, ve skupinách, kde mohou mezi s sebou diskutovat o určitém problému či o nastavení školy, stejně tak, jak to dělají děti v hodině „hodnotového vzdělávání“. Rodiče mají vždy možnost ptát se a rozhodnutí a názory rozporovat. Ve skupině mohu mít rodiče, kteří nesouhlasí, ale jsou tam i ti, kteří souhlasí. A tak probíhá debata mezi dvěma otci a spousta věcí se takto vyřeší. Mimo jiné jim to také přiblíží způsob, jakým se jejich děti vzdělávají.

Pokud jde o druhou otázku, nechala bych dítě, aby jednoduše pracovalo v novém systému, a pokud by se to rodičům nelíbilo, setkali bychom se a probrali bychom to.  Když jsem poprvé s novým systémem začala, zavolala jsem si rodiče a zeptala se jich, jaké kvality a hodnoty chtějí, aby si děti ze školy odnesly, až školu dokončí. Na tabuli jsme napsali jejich seznam: velmi dobrou kariéru, smysl pro službu, patriotismus, osobnostní vyspělost a tak dále. Pak jsem jim vysvětlila, že velmi dobrá kariéra závisí na naší akademické práci, a my nikdy neobětujeme akademickou práci pro nic jiného. Smysl pro službu – ten děti získají, když budou pracovat s dětmi, které přicházejí do školy z ulice a bydlí ve škole, aby byly v bezpečí. Běžní studenti je každý den vyučují, než jsou schopni zařadit se do společných tříd. Patriotismus získají prací s dětmi ve vzdálených vesnicích, kam jezdí učit děti, které chodí do tříd, kde je až 150 dětí na jediného učitele. Pro osobnostní vyspělost máme mnoho různých aktivit mimo základní kurikulum, a ty jsem jim představila. Vše společně utváří osobnost dítěte. To rodiče uspokojilo a už neměli problém s novým systémem ani s přítomností dětí z velmi odlišného sociálního prostředí.

Co je podle vás cílem školy?

Každá škola má jiné cíle. Cíl mé školy bylo vychovat mladé lidi, kteří by byli významným přínosem pro společnost a měli k tomu nezbytné schopnosti a vědomosti. Mohou být další školy, jejichž cílem je vyprodukovat co nejvíce inženýrů či lékařů, vysílat děti do zahraničí. Ale naším cílem bylo vyprodukovat lidi, kteří budou měnit společnost.

Více o předávání metodiky Hodnotového vzdělávání v České republice, o seminářích, a o tom jak se stát pilotní školou naleznete na www.skolacyril.org. Zde je také možno zhlédnout dokumentární film Sit beside be (Tvé místo vedle mě) o práci sestry Cyril a o škole Loreto Sealdah.

Medailon

Sestra Cyril Mooney, Ph.D. obdržela ocenění UNESCO – NOMA za šíření gramotnosti. Byla oceněna 4. nejvyšší cenou indické vlády – Padma Shri Award za vzdělávání a sociální práci – a mnoha dalšími oceněními. Patří mezi Ashoka fellow[1], obdržela doktorát z Lacknow University a čtyři čestné doktoráty od světových univerzit. Indická vláda uznala její přínos a rozhodla se podpořit 600 škol, které budou replikovat její systém vzdělávání. Sestra Cyril je v současné době poradkyní vlády v Západním Bengálsku pro implementaci tohoto systému. Svoji metodiku vyučovala také mimo Indii, například v Nepálu, v Kanadě, Irsku, ve Spojených státech amerických, v Austrálii, na Mauriciu a v České republice. Byla hostem konferencí při OSN, Clinton Global Initiative či Fórum 2000. V České republice vedla několik seminářů hodnotového vzdělávání zaměřených na školní leadership, změnu atmosféry ve škole a přípravu učitelů, rodičů i dětí (nejen) v procesu inkluze.


[1] Definice pojmu převzatá ze stránky http://ashoka-cee.org/czech/fellows/: Jsou to lidé, kteří se svým podnikavým duchem řeší systémově ty nejpalčivější problémy společnosti. Přicházejí s inovačními řešeními, která od základů mění celé oblasti lidské činnosti. Sociální inovátoři představují obrodnou sílu, která objevuje ve společnosti nový potenciál a staví ji na udržitelný základ. Bill Drayton, zakladatel Ashoky, tyto jedinečné hybatele změn před třiceti lety poprvé nazval „social entrepreneurs“, a položil tak základ sektoru, který se dnes ve světě dynamicky rozšiřuje. Ashoka český termín „sociální podnikatel“ používá ve stejném významu, tedy pro lidi, kteří systémově, s vytrvalostí, podnikavostí a kreativitou sobě vlastní mění svět k lepšímu.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit