Časopis Komenský

Prosluněné dopoledne České školy v Kalifornii

Je sobota devět hodin ráno, město se ještě pořádně neprobudilo, ale tři malé děti zhruba ve věku dvou let si vesele hrají na dece rozprostřené na koberci jedné z místností tenisového klubu. „Haničko, opatrně, ať neublížíš Sofince,“ napomíná s úsměvem na tváři maminka svou malou dcerku a vesele se s ostatními rodiči baví česky o tom, jak jejich děti od minulého setkání vyrostly. Nic by na tom nebylo zvláštního, pokud by si člověk neuvědomil, že se nachází na druhé straně světa, v jedné ze tříd České školy v Kalifornii.

„Na tomhle místě se v San Francisku scházíme teprve pár týdnů, dřív byla školička jinde ve městě, ale nájem tam byl opravdu vysoký, takže jsme moc rádi, že se nám podařilo zařídit tyto prostory,“ objasňuje jedna z maminek.

Okna jsou zatažena, i tak je v místnosti dostatek světla. „Ty závěsy musí být dole, jinak Matyáš pořád stojí u okna a kouká na tátu, jak hraje tenis,“ dostalo se mi vysvětlení. Zatímco děti si zhruba patnáct minut hrají, přichází další chlapec. „Stáli jsme v zácpě, omlouváme se.“ Nálada je pohodová a uvolněná. Paní učitelka Jitka Hořavová vždy na začátku setkání nechá děti několik minut se vydovádět, a poté lekce s časovou dotací dvou vyučovacích hodin může začít.

„Dáš zvoneček Haničce, aby také mohla zazvonit?“

Paní učitelka předává zvoneček jednomu z děvčátek, to zazvoní, a podá jej dalšímu kamarádovi. Zazvonění signalizuje symbolicky začátek. „Uklidíme hračky, auta, kostky, všechno to dáme do košíku. Každý si vezme své sluníčko a posadí se.“ Děti naslouchají instrukcím učitelky, i když tak nějak po svém, jak je typické pro danou věkovou skupinu, a postupně si posedají na látková sluníčka do kroužku společně se svými rodiči. Do toho se několikrát mezi sebou spontánně obejmou či chytnou své maminky okolo nohou.

Ahoj, ahoj, tak už jsme zase tady. Budeme si spolu hrát, budeme se spolu smát, Anička je náš kamarád. Paní učitelka odříká společně s rodiči básničku a všichni zúčastnění si pohladí plyšovou hračku. „No, udělej ovečce malá, malá.“ Poté se pozdraví známou říkankou: Dobrý den, dobrý den, dneska máme krásný den! Ruce máme na tleskání a nožičky na dupání. Dobrý den, dobrý den, dneska zlobit nebudem.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 01/ září 2015/ ročník 140)

Muzejní pedagogika pod širým nebem

Muzea jsou dnes vnímána jako instituce se širokým vzdělávacím potenciálem. Návštěva muzea je součástí školního, ale i neformálního vzdělávání a volnočasových aktivit. Do muzea nezavítají jen děti a dospívající, ale také dospělí a senioři. Muzea velmi často navštěvují celé rodiny, jsou tak také prostorem mezigeneračního učení. V současnosti se proto i u nás rychle rozvíjí obor zaměřený na edukativní činnost muzea – muzejní pedagogika.

Následující fotoreportáž je z Muzea současného umění v Herzliyi v Izraeli. Toto muzeum považuje vzdělávací aktivity za jednu ze svých hlavních činností. Zdůrazňuje význam zkušenostního učení a kritické observace umění. Pro školy pravidelně pořádá kreativní workshopy zaměřené například na práci s videozáznamem nebo fotografií v rámci umělecké tvorby. V tomto muzeu jsme navštívili jednu z méně tradičních akci. Tou bylo komunitní odpoledne v rámci oslav židovského svátku Purim. Záměrem organizátorů bylo pozvat místní komunitu na půdu muzea a do muzejní zahrady a hravou formou návštěvníkům přiblížit umění z různých koutů světa. Aktivity byly cíleny především na děti mladšího školního věku. Avšak i rodiče a široká veřejnost si zde mohla najít něco „pro sebe“ – vstup do všech muzejních expozic byl v tento den bezplatný. Fotoreportáž ze dne stráveného s uměním z celého světa pod širým nebem nabízíme našim čtenářům jako inspiraci pro komunitní aktivity a estetickou výchovu ve školním či mimoškolním prostředí.

Purim letos připadl na 5. března. V Česku by bylo březnové počasí možná ještě nevlídné, ale v Izraeli svítilo sluníčko a teploměr ukazoval příjemných 19 °C. Možná i proto vyrazilo směrem k muzeu velké množství lidí. Návštěvníci ihned po vstupu na zahradu muzea obdrželi pas, do kterého mohli sbírat razítka z „rozmanitých světových destinací“. Každá z těchto destinací byla zastoupena některou z typických podob umění a umožnila dětem tvůrčí vyžití v duchu dané kultury či uměleckého směru.

V Evropě se návštěvníci mohli seznámit například s impresionismem. Impresionistické obrazy jsou charakteristické jasnou barvou nanášenou na plátno doteky štětce. Kolektivním dílem se zde staly obrazy, které návštěvníci dotvářeli lepením barevných koleček. Tématem obrazů byla příroda. V Evropě se také nabízelo malování obrazů inspirovaných klasiky či dramatické představení o sochařství. A nechyběla ani Mona Lisa, tedy možnost stát se její tváří. Spojené státy americké představily umění „z jiného soudku“: popart, komiksy či známé kreslené postavičky jako je například Mickey Mouse. Větší i menší děti  tvořily vlastní komiksová díla na připravenou zeď. Amerika nezapomněla ani na kulturu svých původních obyvatel. 

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2015/ ročník 139)

Do školy v sobotu ráno? Ano. A rádi!

„Chodí do školy v sobotu, a ještě rádi?“ podivovala se Katka, žákyně jedné základní školy v České republice, když jsem se zmínila o bilingvních českých dětech, žijících v Londýně, které navštěvují ve svém volném čase Českou školu bez hranic, aby se naučily češtinu a české reálie stejně dobře jako děti žijící v Česku. Tyto děti se do školy těší a chodí tam opravdu rády, což nepřímo potvrdila hned první maminka, přicházející v sobotu s dcerou do této školy: „Verča se nemohla dočkat, až ti odevzdá úkol. Včera jsme se u něj strašně nasmáli. Tak se určitě takypobavíš.” A tamní učitelé jakbysmet. Představa dítěte a učitele, kteří ve svém volném čase chodí do školy, a k tomu všemu ještě rádi, se obvykle jeví v českém prostředí jako utopie. A právě proto jsem se rozhodla tuto reportáž věnovat České škole bez hranic Londýn a přiblížit výuku, která zde probíhá.

Česká škola bez hranic Londýn (ČŠBH Londýn), jako jedna z poboček stejnojmenného projektu realizovaného v několika zemích Evropy, sídlí v hlavním městě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Je charitativní organizací, jejíž snahou je podporovat užívání českého jazyka mezi českými dětmi žijícími v této zemi. Zároveň šíří povědomí o české kultuře a tradicích nejen v rámci české komunity zde žijící, ale také v rámci ostatních komunit, vedle nichž existuje a s nimiž sdílí život v zahraničí. Její aktivity se zaměřují na pochopení českého jazyka, české historie, kultury a tradic anglickou společností a dalšími komunitami, které žijí ve Velké Británii a mají odlišný mateřský jazyk.

Zakladatelkou ČŠBH Londýn je MgA. Zuzana Jungmanová, která je zároveň ředitelkou a učitelkou. V říjnu 2007 založila malý umělecký klub pro předškolní česky mluvící děti (Kid’s Art Club), což je považováno za počátek vzniku České školy bez hranic Londýn. V roce 2009 se stal tento projekt součástí široké mezinárodní sítě Českých škol bez hranic.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2015/ ročník 139)

Hurá do školy

Když přemýšlím, co mě v září čeká, vyskakují mi před očima přeplněné silnice, policisté na přechodech před školami, městská doprava praskající ve švech, zajímavější i méně zajímavé diskuse o tom, co stojí dítě školou povinné a jestli je to moc, nebo málo, a taky školy plné křiku a pobíhání stovek dětí, všudypřítomné reklamy na školní potřeby a v neposlední řadě první podzimní den. Ze zběžného výčtu je patrné, že převažují asociace spojující září spíše se začátkem školy než se začátkem podzimu. Následující reportáž o zahájení školního roku na Základní škole Masarova v Brně bude tedy plně odpovídat zářijovým zvyklostem. Jde se do školy!

Sleduji průběh uvítacího rituálu a chtě nechtě se vracím ke svému začátku školní docházky. Co si asi doopravdy myslí kluci a holky z deváté třídy, když předávají šerpu malému skřítčímu klukovinebo skřítčí holce? „Co se vám vybaví, když si vzpomenete na svou paní učitelku z první třídy?“ ptám se jich o pár dní později. „Vždycky pohodová, usmívala se, poradila, byla to taková naše druhá maminka.“ Nelehký úkol pro učitele. Nedá mi to, vyzvídám, jak se deváťákům žije ve škole s prvňáky. „Když je vidím, vzpomenu si, jaký to bylo, když jsem byl taky v první třídě.“ Pro některé jsou skoro velkými dospělými a druzí si ze starších spolužáků nic nedělají. „Pobaví mě, když nám vykají, někteří tady skáčou a chtějí nás pohlavkovat nebo hodně slyšíme třeba nadávky od nich.“ Co by deváťáci vzkázali učitelkám, které se v těchto dnech seznamují se svými novými svěřenci a svěřenkami? „Pevné nervy a klid,“ říkají jedním dechem žáci 9. třídy.

První září bylo deštivé, ve škole probíhaly stavební práce v části vstupní haly a před školou se pod deštníky srocovaly skupinky prvňáků s rodiči, sourozenci, prarodiče, ale také skupinky žáků 9. třídy, kteří přišli nové spolužáky přivítat a dekorovat šerpou. Přívětivé uvítání stvrzené vyučování je ještě učíme česky,“ uvádějí v rozhovoru učitelky letošních prvních tříd. „Ale neměnily bychom, rodiče jsou stejně natěšení jako prvňáčci, jsou aktivní, spolupracují, snaží se – někteří dokonce přepisují sešity, aby dobře vypadaly.“

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2014/ ročník 139)