Časopis Komenský

Časopis Komenský dříve a dnes

Ve středu 2. března 2016 byla v odpoledních hodinách v prostorách knihovny Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity zahájena slavnostní vernisáží interaktivní výstava k 140. výročí založení časopisu Komenský. S radostí a elánem ji pro všechny čtenáře a zájemce o časopis připravili společně členové redakční rady. A nebyla to vernisáž ledajaká… Konala se u příležitosti 70. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, takže se vlastně jedna významná událost propojila s druhou.

Vernisáž zahájila současná vedoucí redakční rady doc. J. Kratochvílová, Ph.D., která ve svém vystoupení připomněla historii časopisu a osobnost jeho zakladatele – Jana Havelku, moravského středoškolského profesora, etnografa, spisovatele, který časopis založil v roce 1873 v Olomouci. Od roku 1992 se jeho vydavatelem stala právě Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně. A protože se Jan Havelka narodil v Lošticích, městě ležícím na řece Třebůvce v jižní části okresu Šumperk, nechyběly při vernisáži ani olomoucké tvarůžky, jimiž jsou Loštice díky dlouhé tradici výroby proslulé. S podrobnými informacemi o velké osobnosti, kterou bezesporu zakladatel časopisu byl, jste se mohli seznámit hned na prvním z řady panelů (posterů).

Časopisu patří jedno důležité prvenství – je to nejstarší pedagogické periodikum v České republice. Přestože má neuvěřitelných 140 let, vypadá čím dál mladší! Redakční radu totiž tvoří výborný tým především mladých kolegyň a kolegů, kteří přicházejí s novými a neotřelými nápady, nebojí se experimentovat a svoji práci dělají s velkým nadšením a plným nasazením, což je v konečném výsledku znát. Pro účastníky výstavy byla rovněž připravena prezentace jednotlivých čísel časopisu tak, jak šel čas… Témata reflektující problémy dané doby se daly identifikovat napříč celou historií časopisu. S tím, jak jsme mohli vidět, souvisely i jazykové a grafické proměny od černobílých nákresů po fotografie. V počátcích periodika apelují články hlavně na morální výchovu žáků, od padesátých let 20. století lze zase vysledovat značnou ideologickou stopu. Současný trend koresponduje s kurikulárním dokumentem a jeho tématy: najdeme zde texty zaměřené na environmentální výchovu, recyklování, rozvoj čtenářské gramotnosti apod.

Hodně kvalitních autorů, a to jak odborných článků – včetně výsledků pedagogických výzkumů – tak i námětů DO či Z praxe a řadu dalších zajímavých nápadů, postřehů a glos souvisejících s edukačním procesem a vůbec všechno NEJ popřál časopisu rovněž jeden z členů redakční rady – doc. T. Janík, Ph.D. Po slavnostním přípitku se všichni návštěvníci vernisáže (a že jich bylo!) zaposlouchali do skladeb En, etas iam aurea (organum kolem roku 1400) a Buďte blahořečený ze hry Nebe na zemi (Jaroslav Ježek, V + W) v provedení Radka Korčáka a Vladimíra Richtera (zpěv) a Petra Haly (klávesy). A pak přišlo to hlavní! Se skleničkou v ruce nebo bez ní procházeli postupně návštěvníci kolem jednotlivých panelů, jejichž obsah je seznamoval s vybranými oblastmi edukace, a to v konfrontaci dvou pohledů: dřívějšího a dnešního. Při pečlivém prostudování materiálů vyšlo u řady z nich najevo, že se v některých oblastech za celých 140 let vlastně tolik nezměnilo. Podívejme se například na domácí úkoly.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2016/ ročník 140)

Výuka první pomoci v Zambii

V roce 2014 jsem se v rámci pracovní stáže, kterou umožňuje Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, dostala jako dobrovolník do Njovu, o. p. s. V této neziskové organizaci jsem pobývala tři měsíce, převážnou většinu času jsem trávila v Centru mimoškolního vzdělávání a volnočasových aktivit Slon. V centru jsem pracovala především v Klubu pro mladé matky (Young mothers), působila jsem jako volnočasový pedagog a dále jsem působila jako lektor první pomoci pro děti z chudinské čtvrti. A právě o výuce první pomoci v Chybolii bude tato reportáž.

Stojím na dvorku před budovou Centra mimoškolního vzdělávání a volnočasových aktivit Slon[1] v chudinské čtvrti Chybolia hlavního města Lusaky v Zambii. „Muli bwanji,“ – „Ahoj, jak se máš,“ pokřikují na mě děti. „Muli bwino,“ – „Ahoj, mám se dobře, jak se máš ty?“ odpovídám, a to přesto, že je odpoledne a od rána jsme se takto pozdravili již několikrát. Děti mají radost, když jim běloch odpovídá nyanjou.[2] „Bwino bwanji,“ dokončují děti sekvenci a smějí se. Další konverzace probíhá už v angličtině.

Je pátek, dvorek před výukovým centrem v chudinské čtvrti Chybolia je plný dětí, které mají zrovna přestávku mezi vyučováním. Některé v hloučku postávají u houpaček z pneumatik a dohadují se, kdo je na řadě s houpáním, jiné bosky pobíhají po hřišti a hrají fotbal či basketbal. Děvčata se ale tohoto nezúčastňují, buď se starají o mladší sourozence, které se za nimi přibatolili, zaplétají si vlasy, nebo s dalšími chlapci tančí na muziku, již si pouští z počítače. Celou scénu dokresluje oranžovožlutý nádech ovzduší ze zvířeného písku. Stejně jako každý den ani tento den není výjimkou. Období dešťů skončilo a nastupuje zima, ale i přesto je přes den úmorných 35 stupňů. Přemýšlím, jak další hodinu první pomoci začít, aby byla pro děti co nejvíce zajímavá. Domlouvám se s Marrion a Davidem, místními dobrovolníky, kteří v Centru vyučují, aby sehráli scénku, při které si jeden z nich zlomí nohu. Protože Zambijci mají divadelního ducha, souhlasí a nebrání jim žádná tréma. Po domluvě nechávám Marrion a Davidovi nějaký čas, aby si to stihli nacvičit, a já odpovídám dětem na otázky ohledně České republiky. Poté, co je připravena scénka, dává David Memory velký kovový zvonek, kterým se ohlašuje začátek vyučovací hodiny, a Memory na dvorku zvoní, čímž všechny děti upozorní na začátek další vyučovací hodiny. Děti se rozeběhnou do dvou tříd, jež v centru jsou. Jedna třída je pro starší děti, druhá třída je pro ty menší, které se teprve učí číst, psát a počítat. Když jsou děti ve třídě, proběhne scénka, při níž si Marrion jako zlomí nohu. David odchází do své třídy učit mladší děti a já sama zůstávám s Marrion.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Kam na školu?

Téma reportáže jsme nehledali dlouho, vznikala v době, kdy většina středních škol otevírala své dveře zvědavcům z řad rodičů a jejich dětí, toho času žáků 9. ročníku základních škol. Volba vzdělávací dráhy je významným životním mezníkem. Ovlivňuje nejen úspěšnost na trhu práce a možnost pokračovat v terciárním vzdělávání, ale také zdravý rozvoj osobnosti, individuální spokojenost a úspěšné využití společenského potenciálu člověka (Hlaďo, 2010). Příprava na volbu střední školy ovšem nezačíná až v posledním ročníku školy základní. K tomuto rozhodnutí vede cesta přes zájmové aktivity dětí, diskuse o profesích s rodiči i s učiteli, seznamování se se světem práce díky průřezovým tématům Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. K vhodnému rozhodnutí napomáhá poznat své silné a slabé stránky, vyzkoušet si pod vedením učitele rozmanité sebereflektivní techniky, poznávací aktivity v rámci sociálně osobnostního rozvoje. Dalším aspektem je pak zpřístupnění pracovní reality žákům, například prostřednictvím exkurzí na rozmanitá pracoviště. „Když se začíná se sebepoznávacími aktivitami už v 8. třídě a žáci jsou vedeni k pojmenování svých silných a slabých stránek, tak je to ukotví. Protože oni žijí ve svých snech od kosmonauta po popeláře. Když je učitelé nutí přemýšlet nejen o tom, co se jim líbí nebo nelíbí, ale nahlížet na profese z jiných úhlů, oni o nich začnou přemýšlet. Je dobré, že už v 8. třídě se jejich sny snesou na reálnou zem a trošku už stojí nohama na zemi,” říká J. Polomská

Daří se podporovat spolupráci učitelů s rodiči a ti pomáhají domlouvat exkurze na jejich pracovištích. Tam se žáci seznámí jak s chodem organizace, tak s náplní práce jednotlivých profesí. Učitelům, rodičům i žákům jsou k dispozici nejen pracovníci Informačních poradenských středisek při úřadech práce, ale také řada tematických webových portálů např. Průvodce světem povolání; webové stránky společnosti SCIO. Přehled škol v ČR lze najít na webu Atlas školství; nejaktuálnější informace o povoláních na českém trhu práce lze dohledat na webu Národní soustavy povolání a v neposlední řadě web zpřístupňující informace o uplatnění absolventů na trhu práce. V některých větších městech jsou pak organizovány tzv. veletrhy středních škol. Souhrnné informace a řadu aktuálních textů pro pedagogy a kariérové poradce nabízí webové stránky Pedagogické fakulty MU – Volba povolání. V této reportáži píšeme o jednom z neotřelých nápadů, který některé základní školy v ČR využívají k posílení informovanosti žáků o možnostech studia na středních školách a také k navázání užší spolupráce s nimi.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 02/ prosinec 2015/ ročník 140)

Prosluněné dopoledne České školy v Kalifornii

Je sobota devět hodin ráno, město se ještě pořádně neprobudilo, ale tři malé děti zhruba ve věku dvou let si vesele hrají na dece rozprostřené na koberci jedné z místností tenisového klubu. „Haničko, opatrně, ať neublížíš Sofince,“ napomíná s úsměvem na tváři maminka svou malou dcerku a vesele se s ostatními rodiči baví česky o tom, jak jejich děti od minulého setkání vyrostly. Nic by na tom nebylo zvláštního, pokud by si člověk neuvědomil, že se nachází na druhé straně světa, v jedné ze tříd České školy v Kalifornii.

„Na tomhle místě se v San Francisku scházíme teprve pár týdnů, dřív byla školička jinde ve městě, ale nájem tam byl opravdu vysoký, takže jsme moc rádi, že se nám podařilo zařídit tyto prostory,“ objasňuje jedna z maminek.

Okna jsou zatažena, i tak je v místnosti dostatek světla. „Ty závěsy musí být dole, jinak Matyáš pořád stojí u okna a kouká na tátu, jak hraje tenis,“ dostalo se mi vysvětlení. Zatímco děti si zhruba patnáct minut hrají, přichází další chlapec. „Stáli jsme v zácpě, omlouváme se.“ Nálada je pohodová a uvolněná. Paní učitelka Jitka Hořavová vždy na začátku setkání nechá děti několik minut se vydovádět, a poté lekce s časovou dotací dvou vyučovacích hodin může začít.

„Dáš zvoneček Haničce, aby také mohla zazvonit?“

Paní učitelka předává zvoneček jednomu z děvčátek, to zazvoní, a podá jej dalšímu kamarádovi. Zazvonění signalizuje symbolicky začátek. „Uklidíme hračky, auta, kostky, všechno to dáme do košíku. Každý si vezme své sluníčko a posadí se.“ Děti naslouchají instrukcím učitelky, i když tak nějak po svém, jak je typické pro danou věkovou skupinu, a postupně si posedají na látková sluníčka do kroužku společně se svými rodiči. Do toho se několikrát mezi sebou spontánně obejmou či chytnou své maminky okolo nohou.

Ahoj, ahoj, tak už jsme zase tady. Budeme si spolu hrát, budeme se spolu smát, Anička je náš kamarád. Paní učitelka odříká společně s rodiči básničku a všichni zúčastnění si pohladí plyšovou hračku. „No, udělej ovečce malá, malá.“ Poté se pozdraví známou říkankou: Dobrý den, dobrý den, dneska máme krásný den! Ruce máme na tleskání a nožičky na dupání. Dobrý den, dobrý den, dneska zlobit nebudem.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 01/ září 2015/ ročník 140)