Časopis Komenský

Výuka první pomoci v Zambii

V roce 2014 jsem se v rámci pracovní stáže, kterou umožňuje Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, dostala jako dobrovolník do Njovu, o. p. s. V této neziskové organizaci jsem pobývala tři měsíce, převážnou většinu času jsem trávila v Centru mimoškolního vzdělávání a volnočasových aktivit Slon. V centru jsem pracovala především v Klubu pro mladé matky (Young mothers), působila jsem jako volnočasový pedagog a dále jsem působila jako lektor první pomoci pro děti z chudinské čtvrti. A právě o výuce první pomoci v Chybolii bude tato reportáž.

Stojím na dvorku před budovou Centra mimoškolního vzdělávání a volnočasových aktivit Slon[1] v chudinské čtvrti Chybolia hlavního města Lusaky v Zambii. „Muli bwanji,“ – „Ahoj, jak se máš,“ pokřikují na mě děti. „Muli bwino,“ – „Ahoj, mám se dobře, jak se máš ty?“ odpovídám, a to přesto, že je odpoledne a od rána jsme se takto pozdravili již několikrát. Děti mají radost, když jim běloch odpovídá nyanjou.[2] „Bwino bwanji,“ dokončují děti sekvenci a smějí se. Další konverzace probíhá už v angličtině.

Je pátek, dvorek před výukovým centrem v chudinské čtvrti Chybolia je plný dětí, které mají zrovna přestávku mezi vyučováním. Některé v hloučku postávají u houpaček z pneumatik a dohadují se, kdo je na řadě s houpáním, jiné bosky pobíhají po hřišti a hrají fotbal či basketbal. Děvčata se ale tohoto nezúčastňují, buď se starají o mladší sourozence, které se za nimi přibatolili, zaplétají si vlasy, nebo s dalšími chlapci tančí na muziku, již si pouští z počítače. Celou scénu dokresluje oranžovožlutý nádech ovzduší ze zvířeného písku. Stejně jako každý den ani tento den není výjimkou. Období dešťů skončilo a nastupuje zima, ale i přesto je přes den úmorných 35 stupňů. Přemýšlím, jak další hodinu první pomoci začít, aby byla pro děti co nejvíce zajímavá. Domlouvám se s Marrion a Davidem, místními dobrovolníky, kteří v Centru vyučují, aby sehráli scénku, při které si jeden z nich zlomí nohu. Protože Zambijci mají divadelního ducha, souhlasí a nebrání jim žádná tréma. Po domluvě nechávám Marrion a Davidovi nějaký čas, aby si to stihli nacvičit, a já odpovídám dětem na otázky ohledně České republiky. Poté, co je připravena scénka, dává David Memory velký kovový zvonek, kterým se ohlašuje začátek vyučovací hodiny, a Memory na dvorku zvoní, čímž všechny děti upozorní na začátek další vyučovací hodiny. Děti se rozeběhnou do dvou tříd, jež v centru jsou. Jedna třída je pro starší děti, druhá třída je pro ty menší, které se teprve učí číst, psát a počítat. Když jsou děti ve třídě, proběhne scénka, při níž si Marrion jako zlomí nohu. David odchází do své třídy učit mladší děti a já sama zůstávám s Marrion.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2016/ ročník 140)

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit