Časopis Komenský

Fučíková, R. (2015). Historie Evropy 1. Pravěk a starověk Evropy. Praha: Práh.

Fučíková, R. (2015). Historie Evropy 2. Středověk Evropy. Praha: Práh.

Málokdy je vznik významného uměleckého díla tak úzce propojen se školskou praxí, jako tomu bylo v případě monumentální publikace Historie Evropy, kterou nakladatelství Práh vydalo v roce 2011. Na publikaci se kromě Renáty Fučíkové, jež byla autorkou koncepce, ilustrací a textů, podílela rovněž prozaička Daniela Krolupperová a jako odborný garant Václava Kofránková. Fučíkovou přivedl k úmyslu zpracovat evropské dějiny vlastní syn, jenž zápolil s dějepisným učivem plným dat, válečných konfliktů a královských dynastií, aniž by mu učebnice nabídly komplexnější pohled na historii Evropy v širších souvislostech a v její každodennosti. A právě to byl impulz ke zpracování díla, které by dětem a mládeži přiblížilo barvité dějiny evropského kontinentu. Na rozdíl od řady děl literatury pro děti a mládež, která staví na ironizování či dokonce vulgarizaci dějin, Fučíková zvolila složitější cestu založenou na vědomí osobní sounáležitosti s minulostí předků.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)

Dne 8. prosince 2016 se na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity konala konference Učebnice v oborově-didaktických souvislostech: tvorba – hodnocení – používání. Šlo již o čtvrté setkání v rámci cyklu oborově-didaktických konferencí pořádaných Institutem výzkumu školního vzdělávání PdF MU.

Konference, na niž se sjelo přes sto účastníků z ČR i SR, nabídla prostor pro diskusi poznatků v oblasti tvorby, hodnocení i samotného používání učebnic např. v souvislosti s kurikulárními změnami, s novými didaktickými přístupy i s průnikem informačních a komunikačních technologií do vzdělávání.

Z průběhu konference bylo patrné, že problematika učebnic jako tradičního i moderního didaktického prostředku pro vzdělávání a sebevzdělávání je dlouhodobě předmětem zájmu jak pedagogického výzkumu, tak praxe i decizní sféry ve vzdělávání.

V odborných sděleních a v diskusi byly prezentovány podstatné poznatky a závěry, které shrnujeme níže v tomto komuniké, jež je prioritně určeno představitelům MŠMT a odborným komunitám zabývajícím se tvorbou a hodnocením učebnic.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 03/ březen 2017/ ročník 141)

Mach, D. (2014). Deník kantora aneb Učitel, ten tvrdý chleba má. Brno: Edika.

Tak tenhle název má nová kniha od Davida Macha. David Mach je mladý učitel, který učí na střední škole v Brně matematiku, fyziku a zeměpis. Do práce jezdí vlakem a po cestě ze školy domů si každý den zapsal nějakou zajímavou, vtipnou příhodu, která ho v ten den potkala a nejvíce mu utkvěla v paměti. Kniha je tedy psána jako deník a čtenáři se v ní mohou vrátit do školního roku 2013/2014. Každému pracovnímu dni autor věnoval jednu stránku s nějakým vtipným zážitkem z „obyčejné“ střední školy. Autor píše, že kniha má reálný základ.

Víte, o kterém dni píše jako první? Pokud si myslíte, že o 1. září, mýlíte se. Robota kantora totiž začíná už poslední týden v srpnu, v rámci tzv. přípravného týdne. I v tomto týdnu, ač se to zdá zvláštní, se ve škole děje řada zajímavých věcí, přestože v ní studenty vidíme spíše zřídka. Například sestavení rozvrhu – ten může být v přípravném týdnu vydán hned v několika verzích, přičemž jednotlivé verze postupně pozbývají platnost. Dále také opravné zkoušky, u kterých nervy tečou proudem, proměna pedagogického sboru, vtipné rozhovory s kolegy o tom, co všechno se o prázdninách stalo. Toto a mnoho dalšího si přečtete v první části knihy.

Pak už se jede naostro. Do školy se nahrnou studenti a škola funguje, jak ji známe my, studenti. Prověrky, (ne)záživné vyučování, přestávky, rvačky, exkurze, výlety, porady, seznamování se prváků navzájem a s kantory, přebrepty, neznalosti, třídní schůzky, Vánoce, maturitní zkoušky, suplování, omluvenky, sportovní utkání, přijímací zkoušky, školení, nemoci, líbání, kouření, zvracení, smlouvání o lepší známky, přezouvání – to vše a ještě víc popisuje autor u jednotlivých dnů. Ukazuje čtenářům nejrůznější důvody, proč se žáci nechtějí učit a nechtějí být zkoušeni. A že je příčin přehršel: Vánoce, narozeniny, jmeniny, volby, horko, vysoká absence, olympijské hry, dny před prázdninami i po prázdninách. Pro učitele je tedy těžké najít na zkoušení ten „vhodný“ den.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2016/ ročník 140) 

Goldman, L. (2009). Jak mluvit s dětmi o smrti. Praha: Portál.

Autorka Linda Goldmanová, zkušená anglická poradkyně a terapeutka, která pomáhá dětem s těžkými životními situacemi, se smrtí a s umíráním, napsala knihu, kde se zabývá fenoménem smrti, jeho chápáním a truchlením u dětí. Ve svém díle se pokouší pomoci odborníkům, rodičům, učitelům i široké veřejnosti jak mluvit s dětmi o smrti.

Smrt je obtížně uchopitelný fenomén. Naše současná společnost vytlačuje smrt na okraj zájmu. Dospělí jen neradi otevírají toto téma s dětmi, obávají se, že je zraní. Nevědí, co dětem říci a jak to říci, netuší, jak tento fenomén děti chápou, jaká je jejich představa o smrti. Děti mají často se smrtí nějakou zkušenost (smrt zvířat v přírodě, smrt domácího mazlíčka), současně si kladou i spoustu otázek, na které chtějí znát odpověď. Chtějí si s rodiči popovídat: Proč zemřel můj pejsek? Kam odešel táta? Proč už babičku nikdy neuvidím? Setkám se s ní někdy? Co se stane s mrtvým člověkem? Já taky zemřu? Dospělí se ale těmto otázkám vyhýbají, myslí si, že jim děti neporozumějí, netuší, jak s dětmi mluvit, a tak mnohdy mlčí. Kniha nabízí reálné rozhovory, možnosti otevřené komunikace s dítětem i vhodný jazyk, který pomůže sdílet, který děti uklidní a uspokojí. Radí, jak vytvořit prostředí, kde jsou otázky dětí dospělými přijímány, a dokonce vítány, kde se otevřeně odpovídá, kde děti mohou dát průchod svým myšlenkám a emocím, kde je patrná upřímnost a zároveň respekt k pocitům dítěte. Cílem publikace je podat návod, jak vytvořit atmosféru pro takto otevřenou diskusi, jak zbavit děti úzkosti a dodat jim klid, pocit bezpečí, sebejistotu. Velice příznivě vyznívá doporučení autorky přizvat děti do procesu rodinného truchlení. Uvádí, že se dítě potřebuje aktivně podílet na vzpomínání, to podporuje jeho citový a duchovní růst. Děti by měly být pozvány a připraveny na vzpomínkový obřad, ale nikdy ne nuceny, měly by mít možnost ptát se. Děti truchlí jinak než dospělí. Co je pro dospělého nepodstatnou činností, může mít pro dítě hluboký význam pro zpracování zármutku. Je nutné projevit úctu k představám dítěte a zcela zásadní je respektovat jeho zkušenost. Každé dítě i jeho zármutek je jedinečný. Účast na pohřbu je pro dítě silným poselstvím o hodnotě života.

Celý text naleznete v časopise Komenský (číslo 04/ červen 2016/ ročník 140)