Kazuistiky

{jcomments on}

Diskuse

Před několika měsíci vyšla v Rakousku nová kniha prof. K. P. Liessmanna pojednávající o „praxi nevzdělanosti“ (autor tímto názvem odkazuje ke své dřívější práci "teorie nevzdělanosti"). V nové knížce (Liessmann, K. P. (2015). Geisterstunde: Die Praxis der Unbildung. Eine Streitschrift. Wien: Paul Zsolnay.) se píše o PISE a školských reformách, o expertech na vzdělávání, o kompetencích, o ohrožení oborů ve škole, o simulaci vzdělávání power-pointem, o digital natives, o infantilizaci, o funkcích školy, o čtení a novodobém analfabetismu, o ekonomizaci univerzit, o podceňování esteticko-výchovných oborů apod.

Zde zveřejněný text je výtahem a překladem podstatných myšlenek z této knihy, která má potenciál provokovat k diskusi, v níž by se mohly tříbit postoje k otázkám, které se aktuálně ve školství (vč. vysokého) řeší. Je k dispozici všem, kterým není vzdálen kritický náhled a postoj vůči současným proměnám vzdělávání (vč. univerzitního) a zajímají se o “praxi nevzdělanosti”.

O praxi nevzdělanosti s K. P. Liessmannem
Tomáš Janík

Na výše zveřejněný text se postupně objevují diskusní ohlasy. Na prvním místě zveřejňujeme "několik poznámek" zformulovaných doc. Radimem Šípem.

Nostalgie návratu (ale kam?)
Radim Šíp

 

 

Knižní publikace

Oborové didaktiky: vývoj - stav - perspektivy

Stuchlíková I., & Janík, T. et al. (2015). Oborové didaktiky: vývoj - stav - perspektivy. Brno: Masarykova univerzita.

 

Oborové didaktiky jsou vědními disciplínami zaměřenými na oborově specifickou dimenzi vyučování a učení ve škole i mimo ni. Jejich agenda sahá od vymezování a zdůvodňování cílů oborového vyučování a učení přes výběr, legitimizaci a didaktickou transformaci obsahů až k metodické strukturaci učebních procesů. Problémem českého školství je, že oborové didaktiky u nás nebyly po dlouhou dobu s náležitými nároky systematicky pěstovány. Přesto se rozvinuly do podoby relativně svébytných vědních disciplín, jak o tom svědčí tato kniha. Jejím cílem je podat pohled na vývoj a stav oborových didaktik v České republice a naznačit perspektivy jejich dalšího směřování. 

Kniha je zdarma dostupná on-line či k zakoupení v tištěné verzi v Obchodním centru MU.

 

 


Kvalita (ve) vzdělávání

Teoretické zázemí pro Didacticu vivu je uceleně popsáno v knize:

Janík, T., Slavík, J., Mužík, V., Trna, J., Janko, T., Lokajíčková, V., Minaříková, E., Lukavský, J., Sliacky, J., Šalamounová, Z., Šebestová, S., Vondrová, N., & Zlatníček, P. (2013). Kvalita (ve) vzdělávání: obsahově zaměřený přístup ke zkoumání a zlepšování výuky. Brno: Masarykova univerzita.

Kniha představuje koncepci obsahově zaměřeného přístupu ke zkoumání a zlepšování výuky. Oproti stávajícím přístupům důsledněji realizuje obrat k obsahové dimenzi učebních procesů, jejichž poznání je základem didaktiky. Didaktika řeší otázku, jak účinně vyučovat a učit se tomu, co je kulturně hodnotné a pro jedince smysluplné. Odtud vyplývá důraz na vzdělávací obsah, který však není chápán jako statický soubor pamětních položek, ale jako celkový vzdělávací potenciál oborů, s nimiž se žáci ve výuce setkávají. Programově je kniha vřazena pod zastřešující slogan kvalita (ve) vzdělávání. Kvalita je zde chápána dynamicky – s ohledem na to, jak učitel připravuje, realizuje a vyhodnocuje výuku. Ohled na kvalitu – jakožto rozlišování mezi profesionálně lepším a profesionálně horším postupem – je provázen zvažováním a zdůvodňováním alternativ. S cílem nabídnout učitelům jakožto reflektivním praktikům metodický postup umožňující zlepšovat výuku na základě její reflexe je v knize představena metodika rozvíjející hospitace a metodiky 3A (anotování, analyzování a alterování výukových situací). Princip této metodiky je ilustrován na desítce didaktických kazuistik zpracovaných za různé obory školního vzdělávání s cílem nad-oborového zobecnění. Autoři věří, že kniha otevírá a konkretizuje cestu k reflektovanému rozvíjení kvality výuky a výhledově snad i k nové (produktivní) kultuře vyučování a učení. 

Knihu si lze objednat v Obchodním centru MU.

 


Tvorba jako způsob poznávání

Slavík, J., Chrz, V., Štech, S. et al. (2014). Tvorba jako způsob poznávání. Praha: Karolinum.

 

Tvorba anebo tvořivost, založená na myšlence osvobození a rozvíjení lidské přirozenosti, patřila k velkým tématům modernistické psychologie i pedagogiky a zájem o ni setrvává i v dnešním školském diskurzu. V něm se vyzdvihuje především originalita a flexibilita jednotlivce jako důležitý předpoklad úspěchu v současné společnosti. Tato kniha nabízí odlišnou koncepci. Vychází z pojetí tvorby jakožto artikulace či formulace díla, které má obsah. Zvláštní zřetel k obsahu tvorby a k možnostem jeho efektivní a působivé formulace v určitém výkladovém kontextu přináší podstatnou změnu hlediska. Vede totiž k přehodnocení původního individualistického pojetí z intersubjektivní perspektivy: zdůrazňuje situovanost tvorby do určitého kulturního rámce se všemi vazbami na jeho symbolizace, skripty, významy a pravidla, vůči kterým se tvůrčí čin vymezuje, ale také na ně musí rozmanitým způsobem navazovat. 

Knihu si lze objednat v e-shopu Knihkupectví Karolinum.

 

 


Jak spojit praxi s teorií: didaktika realistického vzdělávání učitelů.

Korthagen, F., Kessels, J., Koster, B., Lagerwerf, B., & Wubbels, T. (2011). Jak spojit praxi s teorií: didaktika realistického vzdělávání učitelů. Brno: Paido.

Českému čtenáři se po deseti letech od svého původního vydání dostává do rukou kniha, která nabízí nový pohled na vztah praxe a teorie v učitelském vzdëlávání. Text je syntézou předchozích prací autorů a jeho unikátnost spočívá v tom, že představuje ucelenou koncepci učitelského vzdëlávání. Ta staví na solidních základech a explicitně formulovaných pedagogických a psychologických východiscích a zároveň se v mnohém liší od tradičních a dodnes široce realizovaných přístupů k učitelskému vzdělávání. 

Knihu si lze objednat v nakladatelství Paido.

 

O tříbení jazyka

Kritický přítel: Není mi zcela jasné, co se v koncepci Didactica viva myslí „rozvíjením didaktického diskurzu učitelské profese“. Copak se předpokládá, že učitelé neumí o své výuce mluvit? A proč je vůbec důležité umět o výuce mluvit? Nestačí jen, když učitelky a učitelé dobře vyučují?

DiViva: Ano, konečným cílem všech snah jakékoli (školní) didaktiky je přispět k tomu, aby učitelky a učitelé dobře vyučovali. Jak toho ale dosáhnout? Koncepce Didactica viva staví na pojetí učitele jako člověka, který dobře vyučuje, protože edukačním procesům rozumí (na rozdíl od pojetí učitele jako vycvičeného naplňovatele osnov). Jenže jak utvářet a podporovat své rozumění? Někteří odborníci se domnívají, že abychom mohli něčemu dobře rozumět, musíme o tom umět mluvit. D. Schwanitz to ve své knížce Vzdělanost formuluje takto: „Kdo ovládá svou řeč nedokonale a neumí se správně vyjádřit, nemůže ani správně myslet.“

Kritický přítel: To je snad myšleno jako nadsázka. Existují přece věci, kterým rozumím, i když je neumím přesně popsat. Vím, jak si zavázat tkaničku, ale popsat to je těžké.

DiViva: Opravdu? Potom je třeba vysvětlit, co přesně se zde míní rozuměním. Stavím na myšlence, že rozum-ět něčemu lze pouze tak, že danou věc uchopím rozum-em. A jak poznám, že jsem nějaké věci po-rozum-ěl a nyní o ní můžu hovořit rozum-ně? No tak, že porovnám své porozumění s porozuměním někoho jiného (promluvím si o věci s někým jiným anebo si přečtu, co je o ní napsáno někým, kdo o ní také přemýšlel). K tomuto porovnání ale potřebujeme svou představu obléci do slov. A to nebývá snadné.

Kritický přítel: To je pravda. Mám třeba pocit, že něčemu dobře rozumím, že je mi vše jasné, ale když to mám vysvětlit někomu jinému, tak se mi zdá, že je jazyk jen velmi nedokonalý nástroj.

DiViva: Ale nástroje přece umíme vylepšovat, inovovat, miniaturizovat a přizpůsobovat novým účelům. Stejné je to s jazykem. Když si určitá skupina lidí například dobře vyjasní, co přesně myslí jednotlivými slovy, cíleně omezí jejich význam a udělá z nich termíny (podobně jako jsme si před chvílí vyjasnili, co myslíme rozuměním). Stejným způsobem lze vyladit syntax (jako se to dělá v jazycích programovacích). Mohli bychom s trochou přehánění říct, že obor může být jen tak dobrý, jak dobrý je jeho (specializovaný) jazyk.

Kritický přítel: To mi ale přijde hodně přehnané. Nelíbí se mi, když vědci mluví schválně tak složitým jazykem, že jim my ostatní nerozumíme. A při tom neříkají nic složitého; často to jde popsat velmi jednoduše.

DiViva: Ano, tento bod je velmi důležitý. Často jde určitá věc či situace popsat velmi jednoduše, ale porozumět jí vůbec snadné není. Můžeme se vrátit k D. Schwanitzovi, který ve stejné knížce uvádí následující příklad. Představme si učitele, který na začátku hodiny přichází ke své třídě a slyší z ní vycházet děsný řev. Vejde do třídy a vidí, jak tu postává pár žáků, kteří se hloupě kření. Vezme si tedy stranou dva největší raubíře, Emila a Alberta, a po jednom se jich vyptává, co se dělo. A dostane dvě na sobě nezávislé odpovědi. Nejdříve mluví s Emilem a ten mu řekne: „Bylo to tak: tady Albert mi povídá: ‚Jsi zbabělá svině.‘ ‚Cože, já že jsem zbabělý, ty srágoro?‘ odpovídám mu. ‚Řekni to ještě jednou, a dám ti jednu do tlamy.‘ – ‚Tak se vsaďme, že jsi zbabělý a bojíš se zařvat tak nahlas, jak to jen jde.‘ provokuje mne Albert. ‚Chceš mne podrazit, co,‘ říkám mu. A Albert se otočil ke Karlu-Heinzovi a řekl mu: ‚Podívej, už couvá.‘ – ‚Já a couvat?‘ řekl jsem, no a potom jsem strašně zařval.“ Učitel potřese hlavou a jde si promluvit s Albertem. Ten jen prohlásí: „Uzavřeli jsme absurdní sázku, zda se odváží zařvat co nejhlasitěji.“

Kritický přítel: Aha, už rozumím. Albert se dokázal vyjádřit stručně.

DiViva: Nejen stručně, ale hlavně z (teoretického) nadhledu. Schwanitz k tomu říká: „Emil se nedokáže odpoutat od toho, co právě prožíval. Smysl prožitého mu zcela splývá s dramaturgií celé události a s dialogem; musí celou událost ještě jednou zreprodukovat. Naproti tomu Albert od smyslu odděluje formu události, k níž odkazuje pouze charakteristikou „absurdní“, celou ji shrnuje a vyjadřuje ji pomocí nové formy, která naznačuje jeho respekt k učiteli, odstup od události a jeho schopnost podívat se na věc z různých úhlů pohledu.“ A právě k rozvíjení tohoto uvažování o výuce (z nadhledu) chce Didactica viva směřovat; chce pomoci rozvíjet (specializovaný) jazyk pro sdílené „přemýšlení“ o výuce v obecnější, nikoli jen konkrétní, popisné rovině.

Oborové didaktiky: vývoj - stav - perspektivy

Stuchlíková I., & Janík, T. et al. (2015). Oborové didaktiky: vývoj - stav - perspektivy. Brno: Masarykova univerzita.

Oborové didaktiky jsou vědními disciplínami zaměřenými na oborově specifickou dimenzi vyučování a učení ve škole i mimo ni. Jejich agenda sahá od vymezování a zdůvodňování cílů oborového vyučování a učení přes výběr, legitimizaci a didaktickou transformaci obsahů až k metodické strukturaci učebních procesů. Problémem českého školství je, že oborové didaktiky u nás nebyly po dlouhou dobu s náležitými nároky systematicky pěstovány. Přesto se rozvinuly do podoby relativně svébytných vědních disciplín, jak o tom svědčí tato kniha. Jejím cílem je podat pohled na vývoj a stav oborových didaktik v České republice a naznačit perspektivy jejich dalšího směřování. 

Kniha je k dispozici on-line.

 

 

Videoreferáty

V této sekci jsou zveřejňovány videozáznamy přednášek či prezentací, ve kterých jejich autoři rozvíjejí ideje blízké koncepci Didactica viva. Jsou pořizovány zejména při příležitostech konferencí, zvaných přednášek apod.

 


Videoreferát: O poznávání a sdílení v profesním společenství

Tomáš Janík hovoří na konferenci Moderní trendy ve výuce matematiky a přírodovědných předmětů.

Příspěvek se týká otázky, jak se utvářejí a šíří didaktické poznatky. Do jaké míry přicházejí k učitelům zvnějšku od výzkumníků? Do jaké míry je generují sami učitelé, takže se od nich mohou naopak výzkumníci učit? V prezentaci je představena tzv. "rozvíjející hospitace" jako metoda poznávání a učení a jako nástroje zkvalitňování výuky. V souvislosti s potřebou šíření a sdílení didaktických poznatků mezi učiteli je připomenut význam případové studie. Hlavním cílem je ukázat, že péče o vztahy mezi teorií a praxí je vysoce žádoucí a oboustranně prospěšná.

 


Videoreferát: Vzdělávání ve společnosti vědění

Prof. Josef Maňák hovoří na konferenci Kurikulum a výuka v proměnách školy.

Společnost vědění (znalostní, informační) už svým názvem vytyčuje svůj dominantní znak, totiž důraz na poznání, vědomosti, na objevování a osvojování nových dat a faktů, na stálé rozšiřování kognitivního prostoru člověka. Tato stále se zrychlující cesta dopředu za novými světy je zákonitým důsledkem rozvoje naší civilizace, současně však s sebou nese řadu problémů, které se zatím nestačí řešit nebo se nejeví jako naléhavé. Z našeho pohledu k nim patří také otázky vzdělání, zejména jeho cílů, koncepce obsahu, zvládání toku informací, včetně moderních technologií a hlavně formování osobnosti jako tvůrce této společnosti.