O tříbení jazyka

Kritický přítel: Není mi zcela jasné, co se v koncepci Didactica viva myslí „rozvíjením didaktického diskurzu učitelské profese“. Copak se předpokládá, že učitelé neumí o své výuce mluvit? A proč je vůbec důležité umět o výuce mluvit? Nestačí jen, když učitelky a učitelé dobře vyučují?

DiViva: Ano, konečným cílem všech snah jakékoli (školní) didaktiky je přispět k tomu, aby učitelky a učitelé dobře vyučovali. Jak toho ale dosáhnout? Koncepce Didactica viva staví na pojetí učitele jako člověka, který dobře vyučuje, protože edukačním procesům rozumí (na rozdíl od pojetí učitele jako vycvičeného naplňovatele osnov). Jenže jak utvářet a podporovat své rozumění? Někteří odborníci se domnívají, že abychom mohli něčemu dobře rozumět, musíme o tom umět mluvit. D. Schwanitz to ve své knížce Vzdělanost formuluje takto: „Kdo ovládá svou řeč nedokonale a neumí se správně vyjádřit, nemůže ani správně myslet.“

Kritický přítel: To je snad myšleno jako nadsázka. Existují přece věci, kterým rozumím, i když je neumím přesně popsat. Vím, jak si zavázat tkaničku, ale popsat to je těžké.

DiViva: Opravdu? Potom je třeba vysvětlit, co přesně se zde míní rozuměním. Stavím na myšlence, že rozum-ět něčemu lze pouze tak, že danou věc uchopím rozum-em. A jak poznám, že jsem nějaké věci po-rozum-ěl a nyní o ní můžu hovořit rozum-ně? No tak, že porovnám své porozumění s porozuměním někoho jiného (promluvím si o věci s někým jiným anebo si přečtu, co je o ní napsáno někým, kdo o ní také přemýšlel). K tomuto porovnání ale potřebujeme svou představu obléci do slov. A to nebývá snadné.

Kritický přítel: To je pravda. Mám třeba pocit, že něčemu dobře rozumím, že je mi vše jasné, ale když to mám vysvětlit někomu jinému, tak se mi zdá, že je jazyk jen velmi nedokonalý nástroj.

DiViva: Ale nástroje přece umíme vylepšovat, inovovat, miniaturizovat a přizpůsobovat novým účelům. Stejné je to s jazykem. Když si určitá skupina lidí například dobře vyjasní, co přesně myslí jednotlivými slovy, cíleně omezí jejich význam a udělá z nich termíny (podobně jako jsme si před chvílí vyjasnili, co myslíme rozuměním). Stejným způsobem lze vyladit syntax (jako se to dělá v jazycích programovacích). Mohli bychom s trochou přehánění říct, že obor může být jen tak dobrý, jak dobrý je jeho (specializovaný) jazyk.

Kritický přítel: To mi ale přijde hodně přehnané. Nelíbí se mi, když vědci mluví schválně tak složitým jazykem, že jim my ostatní nerozumíme. A při tom neříkají nic složitého; často to jde popsat velmi jednoduše.

DiViva: Ano, tento bod je velmi důležitý. Často jde určitá věc či situace popsat velmi jednoduše, ale porozumět jí vůbec snadné není. Můžeme se vrátit k D. Schwanitzovi, který ve stejné knížce uvádí následující příklad. Představme si učitele, který na začátku hodiny přichází ke své třídě a slyší z ní vycházet děsný řev. Vejde do třídy a vidí, jak tu postává pár žáků, kteří se hloupě kření. Vezme si tedy stranou dva největší raubíře, Emila a Alberta, a po jednom se jich vyptává, co se dělo. A dostane dvě na sobě nezávislé odpovědi. Nejdříve mluví s Emilem a ten mu řekne: „Bylo to tak: tady Albert mi povídá: ‚Jsi zbabělá svině.‘ ‚Cože, já že jsem zbabělý, ty srágoro?‘ odpovídám mu. ‚Řekni to ještě jednou, a dám ti jednu do tlamy.‘ – ‚Tak se vsaďme, že jsi zbabělý a bojíš se zařvat tak nahlas, jak to jen jde.‘ provokuje mne Albert. ‚Chceš mne podrazit, co,‘ říkám mu. A Albert se otočil ke Karlu-Heinzovi a řekl mu: ‚Podívej, už couvá.‘ – ‚Já a couvat?‘ řekl jsem, no a potom jsem strašně zařval.“ Učitel potřese hlavou a jde si promluvit s Albertem. Ten jen prohlásí: „Uzavřeli jsme absurdní sázku, zda se odváží zařvat co nejhlasitěji.“

Kritický přítel: Aha, už rozumím. Albert se dokázal vyjádřit stručně.

DiViva: Nejen stručně, ale hlavně z (teoretického) nadhledu. Schwanitz k tomu říká: „Emil se nedokáže odpoutat od toho, co právě prožíval. Smysl prožitého mu zcela splývá s dramaturgií celé události a s dialogem; musí celou událost ještě jednou zreprodukovat. Naproti tomu Albert od smyslu odděluje formu události, k níž odkazuje pouze charakteristikou „absurdní“, celou ji shrnuje a vyjadřuje ji pomocí nové formy, která naznačuje jeho respekt k učiteli, odstup od události a jeho schopnost podívat se na věc z různých úhlů pohledu.“ A právě k rozvíjení tohoto uvažování o výuce (z nadhledu) chce Didactica viva směřovat; chce pomoci rozvíjet (specializovaný) jazyk pro sdílené „přemýšlení“ o výuce v obecnější, nikoli jen konkrétní, popisné rovině.